Malí teroristé živení poezií

Autor proslulých Hodin (1998; česky 2002; zfilmováno 2002), americký spisovatel Mi­chael Cunningham, je stereotypně chápán jako ten, co psal o Virginii Woolfové a o homo­sexuálech (viz český překlad novely Domov na konci světa, 2005). Na poslední knihu čtenáři čekali sedm let. Spisovatel o ní tu a tam nechal problesknout zprávu, například že inspi­rací pro název Specimen Days (Příkladné dny) mu byla sbírka deníkových záznamů Walta Whitmana a že opět půjde o spojení tří příběhů a tří žánrů, mezi nimi překvapivě sci-fi. Nezbývalo než se dohadovat, do jaké míry se Cunninghamovi podaří překročit vlastní stín.

Trojice protagonistů (žena, muž, dítě) se s více či méně pozměněnými jmény v každé části vrací, aby sehrála další roli v odlišné době – v předminulém století, v době po 11. září 2001 a v daleké budoucnosti. Žena (Catherine, Cat, Catereen) je redukována na symbol mateřství. Catherine z prvního příběhu (In the Machine) je těhotná a její budoucnost svobodné matky není růžová, Cat (The Children´s Crusade) trpí ztrátou dítěte a mimozemšťanka s tělem plaza z Like Beauty je kvůli ilegální činnosti na domovské planetě zodpovědná za smrt svých dětí a vnoučat. Chování všech tří ústí v akt milosrdenství či sebeobětování. Podobně dojemný trojzvuk vyluzuje muž (Simon), hrdina neurčitý, vždy obestřený tajemstvím. Poprvé zemře na samém počátku příběhu (ostatní věří v přítomnost mrtvých mezi živými); pak stojí na okraji zájmu coby tolerantní partner. Jako android přebírá vůdčí a tvůrčí roli a na samém konci příběhu se stává neúspěšným šiřitelem Cunninghamova láskyplného poselství.

Základní úlohu hraje ve všech třech částech dvanáctiletý Luke – Lucas. Opomíjené, předčasně vyspělé dítě s mimořádnými schopnostmi v emočním vypětí například cituje pasáže z Whitmana, jindy tvrdí, že všechny stroje mají uvnitř duše mrtvých lidí a žádají si živých. Zraní se, aby zachránil Catherine od nebezpečí, které jí podle něj hrozí. Nejprovokativnější je jeho podoba na začátku 21. století: Cunningham se jí snaží vyrovnat se společenským klimatem po teroristických útocích. Antihrdinové v podobě teroristů či psychopatů jsou v současném americkém románu běžní, téměř povinní. Cunningham zašel ještě dál a svému zlu dal podobu nevinných dětí, které jednají pod vlivem Whitmanovy poezie. Autor znovu objevuje pocit, že zlo, ztělesňované doposud někým zvenku – příslušníkem jiného etnika či kultury –, může na sebe snadno vzít podobu něčeho důvěrně známého a nečekaného. Třeba vlastních dětí.

Nelze se ubránit dojmu, že variace na svatou rodinu tu vysílají stále stejné poselství: není nad to, když si lidé (mimozemšťané či androidi) vzájemně pomáhají, mateřská láska překoná veškeré předsudky či obavy, a vůbec, láska vše přemůže, i když se týká umírající mimozemšťanky a androida, který má citovat Whitmana, a ne něco cítit. Kýčovité finále knihy, kdy malý Luke opouští Zemi vstříc novému domovu a lepším zítřkům ve společnosti lidských a mimozemských vizionářů a kdy opuštěný Simon odjíždí na koni zalit slunečním světlem směrem na západ, k horám, s pocitem, že konečně ví, kam patří, posunuje román do roviny těžko snesitelného patosu.

Američtí kritikové upozorňují především na formální přednosti knihy: zvláště za první část by se nemusel stydět žádný mistr povídkář druhé poloviny 19. století. Až s naturalistickou přesností líčí Cunningham každodenní realitu městských dělníků a jejich vztah ke strojům – bohům i nočním můrám. Oddíl The Children‘s Crusade už ale nevybočuje z řady současné prózy inspirované událostmi 11. září, žánr se pohybuje mezi detektivkou a thrillerem. Jde patrně o úlitbu době, včetně optimistického vyústění. Poslední část je z celé knihy nejslabší. Přísná logika a propracovaný systém, charakteristický pro detektivky nebo sci-fi, chybí. Vypravěč málokdy vysvětluje pozadí událostí, například původ mimozemšťanů, úlohu androidů či příčinu současné situace na Zemi. Největší kvalitou románu tak zůstává prolínání částí textu. Nejedná se, jako například v Hodinách či Domě na konci světa, o výpověď tvořenou více hlasy, které až v celku poodhalují podstatu. Postavy spojují časová období nejen jmény. Závěr jednoho příběhu se třeba v nezměněné podobě objeví v Lukově vyprávění, Catherine-Cate­reen může být chápána jako jediná žena (dívka; matka; bilancující stárnoucí žena). Čtenář může objevovat vracející se rekvizity atd.

Návratným motivem je především Whitmanova poezie: podbarvuje román a Cunningham se jí snaží podpořit motivaci postav. Když srovnáme úlohu Whitmanova díla v Příkladných dnech a Paní Dallowayové v Hodinách, ukazuje se, že básníkovo dílo hraje druho­řadou, možná účelovou roli. Mnohá místa románu – především když Lucas vizionářsky cituje Stébla trávy a když „žena“, přezdívaná Walt Whitman pro její oblíbenou četbu, navádí malé sebevražedné atentátníky, aby zlepšovali svět – svádějí k dezinterpretaci Whitmanovy poezie. Sám Cunningham přitom chce před jejím zne­užitím varovat. Jeho vlastní interpretace je schematická a vyústění knihy svádí k výkladu Whitmana jako moralisty a budovatele lepších zítřků. Čtenáři očekávající od nové knihy M. Cunninghama dobře odvedené řemeslo, čtivou knihu, budou spokojeni. Kdo čekal variaci Hodin nebo nedej bože originální dílo, bude zklamán.

Autorka je anglistka, nyní na studijním pobytu v New Yorku.