Dogmatická léta české literatury v italském provedení

Pod hlavičkou římské univerzity „La Sapienza“, katedry pro studium slavistiky a středovýchodní Evropy, vydalo italské nakladatelství Bulzoni v roce 2004 knihu věnovanou české literatuře let 1945–1959, kterou napsal Alessandro Catalano (1970) a nazval Sole rosso su Praga. (Tomuto italskému názvu by nejspíš odpovídal  nepřesný, ale výmluvný český překlad Rudá záře nad Prahou.) Kniha vyšla jako 5. svazek edice české literatury, kterou řídí Alena Wildová Tosi. Catalano se podílel už na 2. svazku této edice, zabývajícím se čtveřicí českých básníků Vítězslav Nezval – Zbyněk Havlíček – Jiří Kolář – Jan Skácel, kde jako spoluautorky jsou podepsány Alena Wildová Tosi a Annalisa Cosentino.

Solo socialistický realismus

Základem Catalanovy knihy o rozsahu 330 stran je jeho diplomová práce obhájená v roce 1996. Navazuje na dílo A. M. Ripellina Storia della poesia ceca contemporanea (Historie moderní české poezie), která vyšla prvně v roce 1950 (reedice 1981) a kterou by ještě dnes stálo za to, přeložit do češtiny. Proto se u ní musím zastavit. Ripellino se ve své Historii, kterou doplnil reprodukcemi prací českých výtvarníků, zabývá nejen meziválečnou českou poezií, poetismem, proletářskou poezií, surrealismem a jeho kořeny, ale všímá si také divadla (V + W, E. F. Burian) a výtvarného umění té doby. Samostatné kapitoly jsou věnovány katolickým básníkům, skupině kolem Kamila Bednáře a především Skupině 42, s kterou pojilo Ripellina vřelé přátelství a jíž svou knihu věnoval. Závěrečná kapitola nese název Socialistický realismus. Jenže tomu, co odbyl Ripellino pouhou kapitolou o rozsahu necelé stránky, věnuje Catalano ve své knize celých sto stran historického úvodu, který rozdělil do čtyř kapitol: Socialistická myto­logie, Zrození socialistického realismu, Dozrávání socialistického realismu a Smrt socia­listického realismu.

Jak dokládá poznámkový rejstřík a seznam literatury, autor se opíral o rozsáhlý písemný materiál, a nutno přiznat, že teprve při čtení této knihy si čtenář uvědomí, jak důkladně se česká polistopadová literární věda a historiografie snažily vypořádat s patnácti poválečnými léty, která představují patrně to nejproblematičtější období naší moderní historie. Ovšem vydat tak rozsáhlou knihu na toto téma v Itálii, kde s výjimkou poněkud problematické a nepříliš zdařilé knihy Bruna Meriggiho Storia della letteratura ceca e slovacca (Nuova Accademia, Milano 1958) nebyla česká literatura jako celek dosud zmapována, je totéž, jako kdybychom u nás v roce 1959 místo De Sanctisových Dějin italské literatury (v překladu a s rozsáhlým poznámkovým aparátem Václava Černého) vydali dějiny literatury italského fašismu, přičemž bychom se opírali o Manifest fašistických intelektuálů z roku 1925 a nebrali přitom v potaz předchozí tvorbu signatářů ani jejich pozdější vývoj.

Ludvík, nebo Milan?

Problematičnost historické části knihy si zřejmě uvědomoval i sám autor, který v předmluvě na s. 12 napsal: „…radím těm, kdo nemají rádi tento typ spojení mezi historií a literaturou, aby rychle prošli úvodní kapitoly a soustředili se především na druhou část knihy.“ Jenže chyba není ve spojení mezi historií a literaturou, ale v tom, že prvých sto stránek textu představuje materiál, který měl být teprve utříděn a upraven pro italského čtenáře. V stávající podobě je toto jinak velezajímavé téma pro nezasvěceného člověka místy stejně vzrušující jako četba telefonního seznamu, nehledě na to, že o některých spisovatelích si nutně musí vytvořit zcela zkreslený obraz. Ale i čtenář, který – na rozdíl od autora – patří k pamětníkům, má občas problém pochopit, zda autor mluví o Milanovi nebo Ludvíku Kunderovi, natož pak Ital, který zná jen jednoho Kunderu a netuší, že Karel Konrád a (Edmond) Konrád jsou dvě různé osoby (s. 50). Nejhůř tady dopadli starší spisovatelé, kteří psali – a ne špatně – už před válkou, a také Jan Drda, kterému na začátku války bylo 24 let a který, na rozdíl od toho, co tvrdí autor na s. 118, svou první knihu nesporné umělecké úrovně (Městečko na dlani) publikoval teprve v roce 1940. Autor totiž prezentuje tyto spisovatele jen jejich díly a výroky z doby stalinismu a patrně ani sám nezná ostatní jejich tvorbu. Tak spisovatelky Pujmanová – Majerová – Glazarová v jeho podání představují trojici autorek, „které si v třicátých letech dobyly jistý prostor v české literatuře a po válce se proměnily v oddané vykonavatelky kulturních direktiv strany“ (s. 119).

Catalano umí být opravdu nelítostný a nekompromisní a jako by mu přímo dělalo potěšení vylíčit, kdo všechno se tehdy namočil, protože mu zkrátka chybí zkušenost života v totalitním režimu. Nedokáže se vžít do kůže lidí, někdy velice ambiciózních, kteří z jedné totality upadli do druhé. Poválečnou prosovětskou euforii hodnotí pouze z perspektivy pozdějších zkušeností a pomíjí fakt, že větší část československého území osvobodila Rudá armáda a že její příslušníci, vojáci ve vyrudlých uniformách, kteří měli za sebou několik let bojů a v nohou tisíce kilometrů, nebyli tehdy chápáni jako okupanti, ale jako osvoboditelé.

Za mnohé omyly a nepřesnosti může autorovo mládí. Na s. 49–50, když líčí situaci v poválečných letech, považuje za „symptomatické pro obecnou atmosféru doby, že byl radikálně zredukován počet vydávaných časopisů“, protože netuší, že to nebyla otázka politické situace, ale že jsme měli u nás ještě přídělový systém a množství papíru na vydávání knih a časopisů bylo velice omezené. Atmosféru padesátých let dokresluje také prorežimními filmy té doby (s. 30), ale pro spravedlnost měl rovněž uvést, že film Karla Steklého Siréna, natočený v roce 1947 podle stejnojmenného předválečného románu Marie Majerové, získal v Benátkách cenu Zlatého lva, a režisér Jiří Weiss si zase dobyl světového uznání poté, co uvedl v Benátkách v roce 1958 film Vlčí jáma, natočený podle románové předlohy Jarmily Glazarové z roku 1938.

Hostovského špioni

V druhé, literárněvědné části knihy se autor kromě oficiální literatury zabývá i tvorbou emigrace, vnější i vnitřní, a pět z deseti kapitol věnuje jednotlivým spisovatelům (Egon Hostovský, Zbyněk Havlíček, Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký).

Výrazný je Catalanův zájem o moderní českou poezii a český surrealismus (viz především kapitoly X, XI, XII), tedy o téma, které je v Itálii, zřejmě díky A. M. Ripellinovi, z celé české literatury nejpřitažlivější.

Na kapitoly věnované poválečnému surrealismu, Zbyňku Havlíčkovi a Egonu Bondymu a jeho skupině navazuje kapitola zabývající se především ranou tvorbou Bohumila Hrabala, a autor, na základě jejího rozboru, dochází k závěru, že „bývalý provinční básník se proměnil ve spisovatele schopného pohrávat si s širokou škálou vyprávěčských technik“ (s. 265). Ač v Itálii zájem o něj neutuchá a Hrabal je znovu vydáván, překládán i interpretován, podle Catalanova názoru „je především spisovatelem let padesátých, doby, kdy jeho tvorba byla nejúrodnější“ (s. 270).

Novinkou pro italského čtenáře je kapitola VIII (Emigrace), v níž se autor zabývá především situací v exilu po roce 1948. Tato emigrační vlna je v knize zastoupena Egonem Hostovským, z jehož díla byl do italštiny přeložen (z angličtiny) román Půlnoční pacient, který pod titulem Le spie (Špioni) v roce 1958 vydalo nakladatelství Garzanti. Tuto téměř nejúspěšnější spisovatelovu knihu, která tehdy vyšla nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Francii, Německu a Japonsku, zařadilo milánské nakladatelství do edice detektivní a špio­nážní literatury, takže pod touto efemérní etiketou nevzbudila větší pozornost a Hostovský je v Itálii autor prakticky neznámý.

Nepříliš známý (na rozdíl od Bohumila Hrabala) je v Itálii i Josef Škvorecký, přestože italský překlad jeho Zbabělců vyšel už
v roce 1969 a začátkem devadesátých let byly přeloženy další dvě jeho prózy. Tak jako u Hrabala i u Škvoreckého se Alessandro Catalano soustředil především na jeho ranou tvorbu včetně básnických začátků a sleduje, jak se rodil hrdina Danny Smiřický, jehož následující příhody v nových povídkových souborech „jsou jen další sérií variací na totéž téma“ (s. 284). Mimořádnou pozornost věnuje Catalano románu Zbabělci, jeho jazyku a vyprávěčskému stylu a zaznamenává také názory české kritiky. Na s. 279 cituje postřeh Josefa Vohryzka z roku 1965, že totiž Škvorecký v románu „využívá okolnosti, že vývoj událostí a smysl revoluce jsou všeobecně známé“. To se ovšem týkalo českých čtenářů v polovině šedesátých let, kdežto dnes komunikace mezi autorem a čtenářem může být obtížnější, jak nechtě dokládá sám Catalano, když město Náchod umísťuje do severních Čech. Jak jinak by tam totiž 8. května mohla dorazit „spojenecká vojska“? (s. 279) Autor zkrátka nepochopil, že ti „spojenečtí“ vojáci, co se objevili v románovém Kostelci, byli váleční zajatci, čerstvě osvobození ze zajateckých a koncentračních táborů v Kladsku.

Rudolfinum, Spořilov, Kovárna

Závěr knihy je poněkud nečekaný: představuje ho pouhých 12 řádků – část posledního odstavce v kapitole věnované Josefu Škvoreckému. Autor zde zdůrazňuje význam spisovatelů, kteří reprezentují to nejlepší, co vzniklo v padesátých letech, a kteří „zůstali příliš dlouho ve stínu (…) Pražského jara“ (s. 289), přestože vlastně připravili půdu pro obrovský rozmach české literatury let šedesátých.

Je nesporné, že Alessandro Catalano svou knihou zmapoval důležité údobí české literatury a poskytl tak italskému čtenáři možnost seznámit se s nejedním významným jménem. Problém knihy spatřuji v tom, že si autor neuvědomil rozdíl mezi diplomovou prací (v níž student dokazuje svým pedagogům, jaké jsou jeho znalosti a jak se naučil pracovat s prameny) a literárněvědnou publikací, která má zcela jiného adresáta a v tomto případě by měla sloužit především studentům. Pro ni totiž platí, co zdůrazňoval už Jan Amos Komenský, že je nutno stavět na základních poznatcích a teprve od nich se má postupovat dále od snadného k nesnadnému, od nižšího k vyššímu a od známého k neznámému. Catalanovi se sice podařilo shromáždit úctyhodný materiál, ale neměl od něho dostatečný odstup a nebral v úvahu čtenáře, který neví, co je to Rudolfinum (s. 142) nebo Spořilov (s. 205), neslyšel o čihošťském zázraku (s. 165) a těžko se může orientovat v záplavě jmen. Pochybuji, že italskému čtenáři něco řeknou například jména Machov, Frejka, Kovárna, ale obávám se, že neříkají nic ani autorovi, když Kovárnu (spisovatele, výtvarného kritika a překladatele Panziniho a Pirandella) zařadil mezi novináře (s.169). Lze jen litovat tolikeré práce i autorova nesporného talentu, protože leccos bylo možné napravit odbornou revizí textu a jeho důkladnou redakcí. Doufejme tedy, že se jednou Catalanova kniha (v redukované podobě) stane součástí rozsáhlejšího projektu, k němuž se spojí všichni italští bohemisté a připraví – především pro studenty bohemistiky (ale nejen pro ně) – objektivní přehled českých dějin, souborné dějiny české literatury a popřípadě i slovník českých spisovatelů.

Autorka je italistka a polonistka.