Reduta, znovuzrozená budova Národního divadla Brno, by se ráda profilovala jako scéna experimentální a odvážná. Její podlehnutí efektnímu lákadlu světové premiéry jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků ovšem posouvá její snahu minimálně o krok zpět.
Poslední premiérou sezony 2007/2008 měl být původně text Daniela Besseho Nejlepší profesor, který byl nakonec nahrazen šest let starou novinkou Pavla Kohouta Erós. Hra nečerpá z nijak originálního nápadu – příběh starce zamilovaného do dívky o mnoho let mladší a jeho dětí obávajících se o dědictví nápadně připomene Hauptmannovo Před západem slunce. Kohout se v doslovu ke hře hlásí k odkazu ibsenovskému, inscenátoři a novináři přidávají ještě inspiraci čechovovskou či strindbergovskou. Erós má však málo společného s kterýmkoli z těchto autorů. V prvé řadě se jedná o schematickou moralitu, zatíženou notnou dávkou sentimentu a patosu. Nedá se jí ovšem upřít jistá konverzační zručnost a při troše dobré vůle by snad mohla obstát na klasickém jevišti bulvárního typu.
Ovšem vedení Reduty přizvalo k jejímu inscenování režiséra Jiřího Pokorného, u něhož se jistě nedá předpokládat snaha uměřeně posloužit textu s důrazem na konverzační techniku a hře pomoci potlačením některých jejích rysů jako vystřižených z telenovely, třeba zmírněním okatě černobílého dělení postav na „ty dobré a ty zlé“. Jiří Pokorný si byl schematičnosti textu evidentně dobře vědom, ovšem rozhodl se s ní vypořádat zcela opačným způsobem. Text vyhrotil do expresivní grotesky: čtyři sourozenci Heidenreichovi jsou líčeni jako divocí supi kroužící nad mršinou svého otce.
Lačné bestie a zamilovaný taťka
V ostré stylizaci hercům často nezbývá než se uchylovat k nezvládnutým křečovitým pózám jako Monika Maláčová (Ester) nebo k již mnohokrát viděným šaržím jako Petr Bláha (Eduard), který snad po sté variuje typ ležérního frajírka – flákače s vláčnými pohyby. Nejživotněji zvládá míru stylizace Dita Kaplanová, která chování pětatřicetileté Elvíry, kupující si lásku svých stále mladších partnerů tatínkovými penězi, dokáže alespoň v intencích textu a režisérova zadání zkomplikovat.
O co víc jsou sourozenci Heidenreichovi peněz lačné bestie, o to víc je jejich otec ztělesněnou dobrotou, mírností a láskou. Starý pán je ušlechtilost sama a hostující Marián Labuda tak nemá co hrát. Jeho výstupy jsou pak plné plané rétoriky a dávají poznat, že herec má občas problémy s českým textem. Navíc při nejlepší vůli svou fyziognomií nedostojí nárokům Pavla Kohouta, který doktora Heidenreicha vidí jako vysokého, štíhlého, sportovně založeného muže, u něhož i jeho děti musejí uznat, že na svůj věk vypadá nebývale dobře. Je pak jen velmi těžké hledat jiné než zištné důvody lásky dvacetileté Elišky, zvlášť když výtvarnice kostýmů Andrea Králová nechá Labudu chodit v taťkovském propínacím svetru.
Už Kohout opomíjí možnou problematičnost lásky mezi partnery, jejichž data narození dělí padesát let. Vztah mezi Eliškou (Erika Stárková) a Heidenreichem nastoluje jako a priori upřímný, čistý a nekomplikovaný. Nabízí ovšem ke zkoumání způsoby, jak takový vztah může vnímat nejbližší okolí. Pokorný robustně dryáčnickou stylizací sourozenců ovšem tyto možnosti nivelizuje.
Ironie versus osudovost
Na několika místech se zdá, že Pokorný si z textu vlastně dělá legraci a základní situaci ironizuje, například když se Eliška zjeví na scéně v bělostných retrošatech, zařazujících ji někam mezi chudé, leč počestné panny z prvorepublikové červené knihovny. Jindy chce ovšem dění na scéně propůjčit ráz temné osudovosti a freudovsky potlačovaných pudů a herci pak zatěžkávají i ty nejbanálnější konverzační repliky uměle vytvářeným zdáním mnohovýznamových podtextů. Obyčejný dialog, kdy si sourozenci ze slušnosti vyměňují informace o dětech, tak zavání nechtěnou komičností.
Dojem osudovosti má zřejmě vzbouzet i téměř neustálé podsvícení scény, které spolu s mizanscénami, kdy Pokorný utápí řadu intimních scén nesmyslně v zadním plánu, silně znesnadňuje vnímání inscenace.
Zdá se, že po loňské Malé hudbě moci Pavel Kohout Erótem pokračuje v pouti po českých národních divadlech. Rovněž se ovšem zdá, že kromě možnosti vytisknout na plakáty tučným písmem „světová premiéra“ z této mesaliance neplyne zisk ani Redutě, ani autorovi.
Autorka je doktorandka Kabinetu divadelních studií FF MU.
Národní divadlo Brno - Pavel Kohout: Erós.
Režie Jiří Pokorný, dramaturgie Petr Štědroň, scéna P. B. Novák, kostýmy Andrea Králová. Premiéra 13. června 2008 v Divadle Reduta.