Pohyb textu a odkrývání řádu

Kdybych měl uvést českého literárního teo­retika, který z mého hlediska nejvýrazněji ovlivnil myšlení o literatuře v uplynulém půlstoletí, bude to Milan Jankovič. Z žáka Jana Mukařovského a haškovského specialisty se stal osobností, která originálně rozvíjí tradici Pražské školy, vyrovnává se s podněty poválečné estetiky a filosofie a teoretické poznatky stále konfrontuje s konkrétním literárním materiálem. Jankovičovi vyšla na sklonku loňského roku v pražském nakladatelství Karolinum kniha Cesty za smyslem literárního díla, která shrnuje jeho podstatné teoretické i interpretační studie.

Milan Jankovič (1929) nikdy nepatřil k autorům, kteří publikují často nebo dokonce překotně. Vyzrával pomalu. Vystudoval těsně po únoru 1948 a působil na pražské Filosofické fakultě jako žák a aspirant Jana Mukařovského, za pár let přešel jako vědecký pracovník do Mukařovského Ústavu pro českou literaturu. Mukařovský byl tehdy ovšem „akademikem bez díla“, jak zněl dobový bonmot. Strukturalismu se veřejně zřekl a jeho brožurky o stranickosti a boji za mír měly s literární vědou pramálo společného. Jeho tehdejší žáci se teprve postupně prokousávali ke studiím, které publikoval v letech třicátých nebo které zůstávaly v rukopise. Až Chvatíkova edice Studií z estetiky (1966) ukázala převratnost a pronikavost Mukařovského myšlení. Obsahovala také studii Záměrnost a nezáměrnost v umění, dosud neznámou a vydanou podle rukopisu z roku 1943, který objevili kdesi za pohovkou v bytě Mukařovských.

Spontánnost tvůrčího aktu

Ta sehrála roli rozhodujícího impulsu v Jankovičově vývoji. Míří totiž za pojetí uměleckého díla jako součásti přesné konstrukce a dokonale fungujícího systému vývojových inovací. Do hry vstupuje právě „nezáměrnost“, nevypočitatelný životní dosah díla, a to jak na straně autora, tak na straně čtenáře. Tyto podněty se v Jankovičově uvažování protnuly s inspirací dobovým fenomenologickým a existenciálním myšlením, jak ji představovali hlavně Jan Patočka a pozdní Heidegger. Na pohled je to paradox, spojení nespojitelného. Jankovič však nikdy nevnímal strukturalismus jako soubor hotových tezí. Z Mukařovského navazoval na to, co považoval za otevřené a směrodatné, opakoval jeho výrok, že „úkolem básnictví není uvádět veškerenstvo v systém, ale odhalovat člověku vždy nově skutečnost“. Dílo vnímal jako nezaměnitelný způsob sdělení, které není omezeno jen na sféru znaku a komunikátu. Je to setkání dvojí vstřícné aktivity – tvůrce a vnímatele. Specifikou umění je aktivita jeho tvaru a živé vnímání díla vlastně opakuje tuto iniciačnost a iniciativu, jako čtenáři jsme uchváceni mnohosměrnou energií, v níž se nám dílo jakoby znovu zjevuje ve svém vznikání. Smysl se tak rodí (není předem dán) právě v souhře textu a jeho nového vnímání. Proto Jankovič tak často „nevědecky“ píše o tom, že byl těmi či oněmi literárními texty osobně zaujat. Na začátku knihy o Hrabalovi, za niž obdržel státní cenu, si klade otázku, zda má smysl o tomto autorovi ještě psát, když už bylo tolik řečeno. A odpovídá: také já jsem Hrabalovou tvorbou po léta jako čtenář přitahován. „Chtěl bych vyslovit, proč vlastně, tedy uvést svou vlastní zkušenost jako jednu z mnoha – avšak vůči dílu a jeho hodnototvorným možnostem zodpovědnou.“

První studie obsažené v souboru Cesty za smyslem literárního díla pocházejí z poloviny šedesátých let, kdy se formovala Jankovičova koncepce. Jsou to dvě úvahy o Haškově Švejkovi, Spor o Švejka (1965), jenž začíná polemikou s Václavem Černým, a Hra s vyprávěním (poprvé ve sborníku Mukařovského žáků Struktura a smysl literárního díla, 1966). Autor v nich nesouhlasí s představou literatury jako mravní instituce a odmítá úzce ideový výklad Švejka, ať už z jakýchkoli pozic. Haškův román je totiž podle Jankoviče založen na tvořivé hře vyprávění, jež je nejen satirou a parodií, ale má také osvobozující účinek. Švejkovy historky přinášejí radostný pocit nekončících možností života. Je to „svoboda vypravěče, jeho schopnost vyrovnat se s jakoukoli skutečností, ať nesmyslně zrůdnou, ať nesmyslně banální. Dát pocítit spontánnost tvůrčího aktu, proměny skutečnosti v tvar vyprávění. A nakonec: dát pocítit formující síly vlastního vyprávění ne jako ukončenou stavbu a fiktivní smysluplnost, ale v procesu neustálého uvolňování a vznikání tvárných vazeb; jako stálou nastraženost formy vůči sobě samé, a tedy i stálou otevřenost smyslu.“ (s. 212) I později, tentokrát v polemice s Jindřichem Chalupeckým a Sylvií Richterovou – kteří zdůraznili destruktivní náboj Švejka, vnímali ho jako zoufalý humor pozdního dada, absurdity nebo jako obraz rozpadu dějin, moderní apokalypsu – Jankovič opětovně dokládá pozitivní smysl Švejkovy hravé každodennosti, jak ji zjevuje především jeho řeč. Hašek ignoruje předpokládaný vyšší smysl dějin, jeho Švejk je hrabalovský pábitel na smetišti epochy.

„Je mi dobře se Švejkem – a právě tento základní dojem jako by se vytrácel nebo byl alespoň podstatně ochuzen v dosavadních reflexích nad možným smyslem Haškova textu.“ (s. 225)

Již z toho je patrné, že Milan Jankovič souběžně rozvíjí teoretické úvahy i konkrétní interpretace textů. Uniká tak nebezpečí mnoha teoretiků, kteří budují skvělé abstraktní koncepce, jež jsou perfektně propracované, ale nedají se použít třeba ve škole při analýze a výkladu děl. Jankovič postupuje opačně: vychází z literární empirie (první jeho knižní publikace byly věnovány Haškovi a Sládkovi) a od ní směřuje k obecným teoretickým úvahám. Zdá se, že je to primárně právě četba a literární materiál – nejčastěji Hrabal, Hašek, Sládek, Vančura, Čapek – , které mu často kladou otázky a provokují jej k obecnějšímu uvažování.

Co skrývá strukturalistický klobouk

Většina studií v Cestách za smyslem literárního díla je ovšem zaměřena teoreticky. Souběžně se zmíněnými haškovskými úvahami vznikala základní Jankovičova práce Dílo jako dění smyslu (nyní v recenzované knize na s. 9–99). Byla sice v šedesátých letech dokončena a odevzdána do tisku, ale vyjít už nestačila, části z ní byly publikovány časopisecky (hlavně v Orientaci). Vydalo ji až v roce 1992 nakladatelství Pražská imaginace. Autor v ní zformuloval koncept, který jsem už stručně popsal a který se někdy označuje jako neostrukturalismus. Podobným směrem šly některé úvahy brněnského estetika Olega Suse (Otevírání struktur) a Jankovičova nejbližšího spolupracovníka a přítele Miroslava Červenky (Významová výstavba literárního díla). Od Mukařovského klasického strukturalismu třicátých let i od souběžně rozvíjeného francouzského strukturalismu se liší odmítnutím předzjednané souhry tvarů a struktur – například otevřeným pojetím literárního díla, mnohem větší pozorností k subjektu autora (který může být přece také vnímán jako svébytná struktura) a vůbec individuálním složkám literárního procesu. Podněty k tomu se našly v Mukařovského úvahách z přelomu třicátých a čtyřicátých let, ale zejména Jankovič je samostatně domýšlel v dotyku s fenomenologií a hermeneutikou. Často se u něj objevují slova jako „dění“, „cesta“, „vyvstávání smyslu“, „hledání“. V pozdější knize o Hrabalovi (části z ní jsou zde na s. 227–269) mluví o „textu jako proudu“, hrabalovský způsob psaní srovnává s gestickým litím barev Jacksona Pollocka. Tento ustavičný pohyb má přitom u Jankoviče vždy svůj opačný pól v odkrývání řádu, který u Hrabala třeba spočívá v členění textu na intonačně obdobné úseky.

Některé formulace z Díla jako dění smyslu – jako „umělecká akce spočívá v objevování bytí jsoucího, které ve svém svobodném, nikterak ovšem samozřejmém, nýbrž člověkem dobývaném zjevování může nás původně oslovovat“ (v recenzovaném svazku na s. 23–24) – musely působit na pravověrné vyznavače strukturalismu hereticky. Je to stále opakované nedorozumění, jestliže se mluví jedním dechem o českém (československém) literárněvědném strukturalismu a strukturalismu francouzském. Ten druhý byl ve světě pochopitelně mnohem známější a strhával na sebe pozornost. Strukturalistický klobouk však přikrývá různé jevy. Ve skutečnosti má Jankovičovo pojetí umění mnohem blíž k Paulu Ricoeurovi (jenž je počítán mezi hermeneutiky) nebo pozdějšímu poststrukturalismu.

Soubor Cesty za smyslem literárního díla obsahuje také studie ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl Milan Jankovič jako mnozí jiní zbaven možnosti pracovat ve svém oboru, živil se jako stěhovák, hlídač a technický fotograf, i z let pozdějších, kdy se vrátil do Ústavu pro českou literaturu. Objevuje se v nich několik klíčových témat, která opětovně a nově promýšlí. Jedním z nich je vymezení estetické funkce nebo původně Mukařovského pojem „sémantické gesto“, kterému postupně věnoval několik úvah (zde na s. 113–125 a 273––279). Sémantické gesto chápe jednak jako základní princip stavby díla (jeho sjednocující intence, jež se promítá od dílčích složek tvaru až po téma a celkový smysl), jednak jako sám proces vyvstávání a utváření smyslu. Je to proces, který dílo a to, co je v něm zobrazeno, překračuje, který navozuje vztah člověka k celé okolní skutečnosti.

Dnes už o sémantickém gestu existuje docela slušná literatura, hlavně v německo­jazyčné teorii. I to dokládá, že úvahy a studie Milana Jankoviče osvětlují živé problémy literatury i literární teorie.

Autor je literární historik a teoretik, přednáší na FF UK.