Frau in Blau

Proti divákům sedí na jevišti Oskar jako v divadle. Vedle něj sedí loutka Almy (z reproduktoru slyšíme úryvek-konec opery, na kterou se dívají). Oskar se nenápadně sune k Almě a snaží se jí dotknout. Nakonec jí dá ruku na stehno. Po chvíli mu připadá, že to přehnal. Zahanbeně ruku stáhne. (Z reproduktoru potlesk, konec představení, utichnou hlasy, jsou sami)

Oskar: Nechtěl jsem se vás nějak dotknout, drahá.

Jak se vám to líbilo?

(mlčení)

Proč jste ke mně tak chladná?

Trýzníte mě mlčením, neodpovídáte ani na pozdrav, ani na mé otázky.

Necháváte mě v nejistotě. Sledujete nezúčast­něně, jak se trápím.

Snad vám to dokonce dělá radost!

Jste neodolatelná. Nedotknutelná. Fascinující. Dejte mi aspoň ruku.

(vezme jí ruku, věští)

Chcete říct, co vás čeká?

Tady na místě životního štěstí vám vypadává vata. To je mi líto.

Ale – budete mít hodně dětí!

Některé ovšem nepřežijí dlouho.

Jak to děláte, že máte tak útlá lýtka, Almo?

Ženy ve vašem věku mívají s linií potíže.

Vy se zlobíte, nebo sníte?

Měla jste sen! O mně! A? Vyšli jsme si spolu ven. Vystoupili jsme na nejvyšší vrchol v krajině. Stáli jsme na vyhlídce a pozorovali horizont. Náhle jsem omylem zavadil cigaretou o vaše šaty. A vy jste vzplanula. Hořela jste obrovským plamenem, ale nikdo si toho nevšímal, ani já, Almo?, to mě moc mrzí, já bych vás uhasil. Nenechal bych vás shořet!

Měla jste mi věřit, Almo.

Měla jste mi víc věřit.

(tma a hudba)

Virginia:

(projekce Autoportrétu Oskara Kokoschky, 1913)

Tak to je on. Můj otec. Ne, samozřejmě, že takhle dementně ve skutečnosti nevypadal. Takhle pidlookej se namaloval kvůli vám, protože jste mu nerozuměli, protože jste ho osočovali a psali o něm, že je degenerovanej. Tady to máte. Je degenerovanej.

Je degenerovanej, protože jste ho takovýho chtěli mít. Dobře si všimněte té ruky. Vidíte, kam si ukazuje? Došlo vám to? Na srdce, protože mu krvácí. To jste museli být velcí ignoranti, když jste nepochopili, co to znamená. On si tím předpověděl budoucnost, aby bylo jasno. Když ho má matka poslala do války, jeden ruský voják mu vrazil bajonet přesně do tohoto místa. To jste chtěli? Zabedněnci.

(projekce obrazu Dítěte s rukama rodičů)

Samozřejmě, jen ať je vše namalováno dokonale, jasné dotažené kontury, abyste si nemuseli nic domýšlet, aby se mozek náhodou nedal nedopatřením do pohybu. A vše pěkně vybarveno a pokud možno krásnější než ve skutečnosti.

Když je prostředníček vaší ruky na obraze vašeho batolete příliš nateklý, hned v tom vidíte sadistický impuls malíře, který se chce pomstít za dětský pláč. Ovšem že jste si ten prostředníček zlomili v dětství, když jste spadli z kola, to už jste samozřejmě zapomněli. Kdo vám to má pořád připomínat?

(projekce portrétu Augusta Forela, 1910)

Můj otec byl jasnozřivý, což ovšem samotným modelům často nebylo po chuti. Profesor August Forel, první vědec zabývající se chováním mravenců. Ano, vytřeštěnej je dost. Jako vy nesnášel skutečnost a obraz odmítl s tím, že na něm vypadá, jako by ho ranila mrtvice, což se mu o dva roky později skutečně stalo.

(projekce obrazu Trancespieler)

Říkám vám, že otec věděl, co dělá. Takže jestli na obraze namaloval Ernstu Reinholdovi jen čtyři prsty, tak proto, že to tak myslel, ne že na ten pátý zapomněl. Objasnění duše modelu bylo pro něj důležitější než výčet detailů. To vy ovšem můžete sotva pochopit. Pro vás bude vždycky platit: pět prstů, dvě uši, jeden nos, a nikdy jinak.

(projekce plakátu Pieta, 1909)

Tohle vás samozřejmě děsí. Jste schopní v tom vidět leda tak červenou opici. Příšerná kocovina. Jenže vy, co soudíte obrazy podle toho, jestli by se vám barevně hodily ke gauči, skutečně nemáte co říkat, co je a není hrůzostrašné. Tak aby bylo jasno.

To je plakát k jeho hře Vrazi, naděje žen. V té hře můj otec zbásnil svůj problém vztahu mezi mužem a ženou.

Muž je červený, v barvě života, žena bílá, v barvě smrti, která znamená zároveň věčnost i vítězství. Jinými slovy panický strach před ženami, které ho tak fascinovaly.

(projekce Autoportrétu s Almou Mahlerovou, 1913)

Nejvíc ho ovšem uhranula zde má matka. Ale ne, to není jeho matka, to je Alma Mahlerová, tu přece všichni znáte, slavná vdova po slavném skladateli! To je pochopitelné, že vypadá dospěleji, když byla o sedm let starší.

Víte co, Mahlera litujete všichni, na mého otce jaksi zapomínáte. Všichni o ní píšete, ženy chtějí být jako ona, muži by si rádi stoupli do fronty, která se táhne před jejím domem, ale že ho má na svědomí, to vám jaksi uniklo.

Ne, já nejsem podrážděná!

Jen se snažím přijít na to, jak to bylo s mými rodiči. To chce přece vědět každý.

Přečetla jsem si jejich životopisy.

O svém seznámení podali oba naprosto odlišné výpovědi.

Poznali se v domě jejích rodičů na Hohe Warte.

Matka tvrdí, že byla toho dne chladná, což zřejmě na otce udělalo velký dojem.

No, otcova výpověď nasvědčuje spíše tomu, že ho provokovala, jak jen mohla. Když uvážíme, že má matka jakožto zaopatřená vdova, ověnčená aureolou slavného mrtvého muže, byla tou dobou již zkušená a protřelá, a můj otec, který do toho dne nikoho nemiloval, mladý a vyhladovělý, není těžké si představit, jak snadno si ho asi získala...

(...)

Oskar a Alma po letech

Alma: Vypadáš pořád dobře. Máš dokonce ještě dětštější obličej než dřív. Je v něm něco z Doriana Graye. Tvé neřesti se zřejmě zaznamenávají někde mimo tebe.

Oskar: Pořád stejně přísná. Tak jsme se tedy i zpovzdálí dost natýrali, nemyslíš?

Alma: Kdo koho týral?

Oskar: Myslíš že jsem nevěděl, že jsi na mne dala v kasárnách poštvat důstojníky, aby mě sekýrovali? Tvá vůle se splnila, týrali mě do krve.

Alma: Nikoho jsem na tebe nepoštvala.

Oskar: Ale i já jsem ti leccos provedl…

Alma: Žádné důstojníky…

Oskar: A Benátky, kde jsi na ulici předstírala, že mě nevidíš...

Alma: Nebyla jsem si jistá, jestli mě vidíš ty.

Oskar: Jsem stále ještě tak krátkozraký, že nevidím ani na deset kroků, to je pravda. Tebe jsem však bohužel vycítil hned i přes tu vzdálenost.

Alma: Ty jsi zas po bienále nepřišel do kavárny, jak jsi slíbil.

Oskar: Nezlob se. Nechtěl jsem nic vysvětlovat. Tlukot srdce občas postačí, aby si člověk stanovil diagnózu.

Alma: Benno Geiger, který měl plnou hlavu tvé návštěvy v Benátkách, o tobě řekl: „Je to podivná směs velikosti a sprostoty.“

Oskar: S jakým gustem to po něm opakuješ…

Alma: Vyprávěl nám o tobě spoustu zmatených řečí. Prý jsi řekl: „Kdyby mi už konečně odpadl nos… nu, doufám, že ho příští rok už nebudu mít.“

Oskar: To jsem řekl?

Alma: To je přesně tvůj styl! Tvoje obrazy v Benátkách na mě ale udělaly obrovský dojem.

Oskar: Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Až doteď jsi všechny mé prosby o setkání vždycky odmítala nebo jsi vůbec ani neodpověděla.

Alma: Víš dobře, že jsem nemohla přijet. Nemohla jsem ti ani psát, kontrolovali mi poštu.

Oskar: Ale mohla. Všechno je možné, tak jsi to přece sama říkala. „Každý člověk může vše, musí být ovšem také ke všemu odhodlán.“ Kde jsem to jenom slyšel? Nepřijelas ani na premiéru mého Orfea.

Alma: Jak jsem asi mohla Werfela opustit a jet bez něj do Frankfurtu? Bylo to naprosto nemožné a tys to musel vědět. Moje láska k němu asi byla větší než všichni lákající duchové.

Oskar: Tak já jsem pro tebe lákající duch, jo? Pamatuješ si na můj autoportrét s holou hlavou?

Alma: Jak na něm vypadáš tak... (grimasa)

Oskar: Jo, ten. Víš co jsem si tím obrazem předpověděl? (rozepíná si košili) Podívej se. Sáhni si. Na tom obraze si takhle ukazuju rukou sem na hruď, a vidíš, tomu Rusákovi se podařilo zabodnout mi bajonet přesně do toho místa. Není to úžasné? Aniž by ten obraz znal!

Alma: Takže to byla spíš jeho prozřetelnost… A to se dalo z té kresby předvídat i to, že to zranění přežiješ?

Oskar: Přece jsi ten obraz viděla, tak sis na něm mohla taky povšimnout toho obrovského odhodlání k životu vyzařujícího z mé tváře. Ty sis ovšem s mou smrtí moc velkou hlavu nedělala. Ty sis moc nepoplakala. Když ses v novinách dočetla o mé smrti, naprosto chladnokrevně ses vloupala do mého ateliéru, od kterého jsi měla klíč, a odnesla jsi všechny moje dopisy.

Alma: To byly moje dopisy.

Oskar: Moje dopisy. Psala jsi je mně.

Alma: Ty dopisy jsem psala já!

Oskar: Byly to MOJE DOPISY! Celé pytle mých dopisů! Taková vypočítavost byla nepřiměřená tvé vášnivé povaze. Když jen pomyslím, jak jsem každé ráno s bušením srdce očekával listo­noše, který mi přinášel vytoužený každodenní milostný dopis…

Alma: Já jsem nemohla vědět, že…

Oskar: Pochopitelně jsi nemohla vědět, že někdo, kdo je prohlášen za mrtvého, se může vrátit. Ale nejen dopisy, ty jsi odnesla taky obrazy… A kdyby tam náhodou ležela moje mrtvola, kdo ví, co bys s ní udělala!

Alma: Jenom ten velký náčrt krematoria, odnesla jsem ho, ale ten jsi mi přece daroval. Ležel zmačkaný v cárech na podlaze! Dala jsem ho vyžehlit a zarámovat.

Oskar: Jenom ten náčrt? A co ty návrhy, skici, kresby, všechno, co jsem nechal v ateliéru v bláhové představě, že válka nebude trvat dlouho? Ty zmizely kam? No, řekneš mi to? Kam zmizely?

Alma: Odnesla jsem je, ano

Oskar: A kde tedy jsou? (pauza) Ptám se tě, kde jsou, co jsi s nimi udělala?

Alma: Rozdala jsem je.

Oskar: Ty jsi rozdala moje kresby, a komu, prosím tě?

Alma: Umělcům. Mladým malířům.

Oskar: Samozřejmě, jak jinak. Umělcům jsi přece byla ochotná pomáhat vždycky!

Alma: Oni je bohužel znetvořili, protože se je snažili dokončit, aby byly prodejné.

Oskar: Samozřejmě že je znetvořili.

Alma: S tou loutkou, co sis nechal ušít po­dle mé podoby, jsi opravdu chodil do divadla? A po ulici?

Oskar: Potřeboval jsem si s tebou něco vyřešit.

Alma: Všichni se bavili na můj účet, jak se na ní asi uspokojuješ...

Oskar: Zas tolik jsi mě v té textilní podobě nevzrušovala.

Alma: To se divím. Tobě přece vždycky stačilo málo. Takhle jsi mě vždycky chtěl, viď. Oddanou a nehybnou. Jako povolný nástroj bez vlastní vůle ve svých rukou.

Oskar: Tohle už je vyřízené. Ale ty jsi na něco zapomněla. Na mé mistrovské dílo, které sis objednala! Namaloval jsem ji, Větrnou nevěstu! Kdy hodláš splnit svůj slib? Ty už jsi zapomněla? No netvař se tak vyděšeně! Já už ten obraz stejně nemám. A víš, co jsem s ním udělal? Prodal jsem ho. A víš, co jsem si za něj koupil? Koupil jsem si koně.

A kam jsem na tom koni odjel? Místo abychom oslavili, že k sobě patříme, jsem odcválal do boje. (pauza) Vždycky si chceš myslet, že je to naposled, když se dostaneš z nejhoršího, že bolest už se nebude opakovat, jen co zapomeneš na ta muka...

Málem jsem umřel.

Alma: Já vím.

Oskar: Mám ho pořád před očima. Ležím, on stojí nade mnou a já tichounce natahuju kohoutek spouště, jenže to nestihnu. Konec. Je po mně.

Když jsem se v nemocnici dozvěděl, že ses vdala, hned jsem si tipoval, jak dlouho vám manželství s Gropiusem vydrží. Předstihla jsi mé nejškodolibější odhady jen o pár měsíců. Vzala sis Gropiuse! Čemu ses se mnou tak urputně bránila, bylo s Gropiusem záležitostí několika setkání. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Já bych jedno vysvětlení měl. Alma Schindlerová pomlčka Mahlerová pomlčka Gropiusová pomlčka Werfelová. Navlékáš se do nových jmen jako do šatů, to mé sis ani nezkusila. Alma Kokoschková, to zní hezky, ne? Že bych se mezi tvé pomlčky nevešel i já? Každý muž jedno nové jméno. Každý muž jedno mrtvé dítě.

Alma: Přestaň.

Oskar: Malinká Marie Mahlerová umřela ve čtyřech letech.

Alma: Tak dost!

Oskar: Myslíš, že se tvá dokonalá Manon dožije dospělosti díky tomu, že jsi ji zplodila s rasově čistým, árijsky bělostným Gropiusem?

Alma: Mlč.

Oskar: Protože je Werfel Žid, říkala sis nejspíš, proto synáček Martin zemřel tak brzy, nic nevydržel.

Alma: Jak můžeš být tak krutý?

Oskar: Já nejsem vysloveně mírumilovný člověk, ale pokud vím, nikoho jsem nezabil. V Boha, který vede bitvy, nevěřím. Jenom se divím, že jsem mohl sedět na sudu s prachem a netušit přitom, že exploduje. Když začala válka, bylo mi osmadvacet a byl jsem povinen sloužit ve zbrani. Tobě chci ale říct, že člověk nemá právo záměrně ukončit život jiné lidské bytosti prostě z pohodlnosti.

Virginia: Ano! To je pravda!

Alma: Co po mně chceš?

Virginia: Ale no tak, mami!

Oskar: Bylo to i moje dítě, nejenom tvoje. Jestlipak rozumíš aspoň sama sobě?

Virginia: Musíš jí to říct přímo, tati, ať se k tobě vrátí, ona to asi nechápe.

Alma: To všechno bylo tím, že ses mi příliš přiblížil. Nebezpečně.

Virginia: To je výmluva!

Oskar: To není pravda. Ne celá pravda.

Alma: Ty i Loos stále totéž. Samé výčitky, samá obvinění. Válka, tvé zranění. Někdy si opravdu myslím, že jsem příčinou všech těch událostí.

Virginia: Poslední šance to napravit!

Alma: Na obraze jsi mě namaloval bezbrannou a sebe statečného, jak nás chráníš uprostřed rozbouřeného moře… Musím uznat, že je to můj nejhezčí portrét

Oskar: Ano, bezbrannou, protože bezbrannost byla tobě odjakživa cizí. Bezbrannost, vlastnost milovaných žen. Pokud jsi nepřijela, znamená to, že jsi nechtěla přijet, ne že jsi nemohla, a že když jsi teď tady, tak jsi mě chtěla vidět, proč jsi mě chtěla vidět?, řekni, zrovna teď… Almo, zkusme to znovu. Vem si mě. Pojeď se mnou do Afriky.

Virginia: Ježíši, proč do Afriky?

Oskar: Odjeď se mnou pryč.

(pauza)

Alma: Na to už je pozdě. A kromě toho, Franz beze mne nemůže pracovat.

Oskar: Franz nemůže pracovat! A co já! Já můžu?

Alma: Jeď do Afriky sám. To jsem si pro tebe vždycky přála, ty cizí silné barvy!

Virginia: Jeď do Afriky sám... a máš to. Vztah mých rodičů z jakýchsi neznámých důvodů nebyl a není možný.

(projekce autoportrétu s Almou Mahlerovou jako akt)

Otec to vytušil na každém obraze. Třeba tenhle. Na obraze jsou intimně blízko, nazí, a přitom ta faktická vzdálenost mezi nimi – vůbec se na sebe nedívají.

Galerie

Pod někdy ironickým a někdy vážně míněným termínem femme fatale se skrývá charakter ženy mnohokráte popsaný i zobrazený v umění konce 19. a začátku 20. století. Byl to právě symbolismus, který si oblíbil „osudovou ženu“. Dal ji rozmanité, leč vždy velmi sugestivní podoby, vdechl jí duši zmítající se mezi dobrem a zlem, obdařil ji dekadentní krásou a erotickou přitažlivostí, něhou i krutostí, vášní i chladem, vypočítavostí i bezbranností, dokonce i intelektem a uměleckým nadáním. Femme fatale – démon i anděl, zkáza i naděje, trýznitelka i utěšitelka, pohroma i inspirace mužů. Žena současně milovaná i nenáviděná muži, kteří jsou k ní osudově připoutáni. Dodejme, že byla zbožňována i proklínána především muži s uměleckými ambicemi. Každá umělecká epocha má svůj ženský idol. V symbolismu se takovým idolem stala žena, jejíž psychickou strukturu by Sigmund Freud označil nejspíše jako hysterickou a Carl Gustav Jung by tento ženský prototyp uvedl jako jeden z archetypů kolektivního nevědomí, který má v židovsko-křesťanské kultuře podobu například Lilith nebo Salome.

O Salome psal Oscar Wilde, Joris-Karl Huysmans, Hans Jaeger a mnoho dalších, ale jistě tím nejsilnějším obrazem Salome v dobové literatuře jsou ženské postavy Augusta Strindberga. Vzpomeňme na Alici z divadelní hry Tanec smrti. Salome i Lilith nacházíme také v obrazech této doby, jejich nejranějším ztvárněním jsou Salome od Gustava Moreaua a Lilith od Danta Gabriela Rossettiho, obrazy namalované již v sedmdesátých letech 19. století. Ale můžeme pokračovat, například díla Georga de Feura Hlas Zla, Jeana Delvilla Idol, Fernanda Khopffa Laskání, Franze von Stucka Hřích; Aubrey Beardsley ztvárnil Salome elegantně i dekadentně v ilustracích k stejnojmennému románu Oscara Wildea, příkladů je ostatně velmi mnoho.

Bylo by lákavé mapovat cestu, na níž romantický ženský idol postupně ztrácel svou něžnou a soucitnou povahu a měnil se do podoby kruté, vypočítavé a ctižádostivé ženy. Sledovat, jak se z naivní a téměř svaté dívky, z čisté Beatrice či zbožné Laury, z nevinné Ofélie (tyto obrazy žen převzali romantičtí básníci a malíři z renesační literatury) stává zlotřilá Lilith. Jak se z duchovních bytostí (taková je Novalisova Žofie von Kün) stávají zkažené poběhlice, jak se z nevinných obětí mužů (jakou je Puškinova Taťána či Máchova Jarmila, jakou je mrtvá Ofélie na stejnojmenném obraze Johna Everetta Millaise) naopak stávají trýznitelky mužů.

Ostatně nejednalo se jen o literární či obrazové postavy. Je zajímavé, že se „Lilith“ vtělovala i do reálných žen, nejčastěji do děvčátek narozených v letech 1875–1900, zejména pak do těch středoevropských. Zcela zvláštní roli v tomto smyslu sehrála města Vídeň a Berlín, případně Basilej a Curych, a přilehlá území. Jmenujme alespoň některé z reálně existujících hrdinek: Dagny Jüelová, manželka polského spisovatele Przybyszewského, do níž byl zamilován Munch i Strindberg současně a jejíž podobu nacházíme ve Strindbergově autobiografickém románu Inferno, Alma Mollová, dcera vídeňského galeristy, která se postupně stala manželkou Mahlerovou, Kokoschkovou a Werfelovou, takovou byla i Lou von Salomé, kterou miloval Friedrich Nietzsche.

V roce 1994 uspořádal Edvard Munch v Berlíně výstavu, na níž vedle známého obrazu Křik vystavil také obraz Popel, ve kterém zformuloval jedno ze svých základních témat – složitou, neuchopitelnou ženskou bytost, slučující neslučitelné protiklady. Toto téma rozvedl v litografickém cyklu Madona z let 1895–1902 nebo v dílech Tanec života, Vampýr, Žárlivost, Červená a Bílá.

Právě tyto dvě barvy nacházíme na obraze Popel z roku 1894. Munch je použil ve velmi konkrétních významech, které lze označit jako subjektivní osobní symboliku umělce. Bílá sice zůstává symbolem nevinnosti, avšak pouze vnější, řekněme hrané nevinnosti, pod níž se skrývá jiná skutečnost – emocionalita, vášeň, tělesnost symbolizovaná rudou barvou krve, odkazující i k významům viny a hříšnosti. Červené jsou i vlasy této ženské postavy, držící se za hlavu. Jeden pramen dopadá na rameno schouleného muže, objímá ho, spoutává, a muž se uzavírá do svého černého smutku, do samoty a zoufalství uprostřed temné rudě popelavé krajiny. Skutečně depresivní atmosféra. A právě takovou příchuť měl obraz femme fatale v symbolistickém a expresionistickém umění před první světovou válkou.

Milena Slavická