Osmadvacetiletá umělkyně, svérázná mladá žena se spleteným copem hustých blonďatých vlasů, působila při předávání ceny skromným dojmem. Po oficiálních projevech v přetopeném primátorském salonu s těžkými závěsy i koberci zapůsobil její neformální zjev i projev spolu s moderátorem večera Ondřejem Štindlem jako odlehčení. Na dotazy novinářů odpovídala sebejistě a jasně. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého již letos získala Essl Award (cenu pro studenty uměleckých škol).
Mezinárodní porota, složená z umělců a historiků umění (M. Dopitová, Ch. Grunenberg, M. Kalinovská, F. Kowolowski, M. Lind, B. Ondreička, R. Pinto, R. Váňa), vybírala nejdříve z dvaadvaceti nominovaných a dvanácti přihlášených výtvarníků či skupin šest finalistů. Kromě K. Šedé se do finále dostali Zbyněk Baladrán, Josef Bolf, Jakub Hošek, Alena Kotzmannová a Jan Šerých. Tito umělci od 4. listopadu 2005 do 15. ledna 2006 prezentují svou tvorbu na výstavě Finále v Městské knihovně v sále GHMP v Praze. Kritériem pro postup do finále byla osobitost a soudržnost dosavadního díla. Na porotu a její konečné rozhodnutí měla údajně vliv nová instalace vítězné umělkyně s názvem Je to jedno. Porota ohodnotila respekt a pochopení pro základní lidské hodnoty a sociální souvislosti vyjádřené v lokálním projektu. Instalace na výstavě v Městské knihovně je vstřícná a interaktivní, Kateřina Šedá předložila podle poroty osobní situaci jako situaci každého z nás.
Babiččino probuzení
Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se předává už po šestnácté, získá šestitýdenní pobyt v New Yorku (ISCP) od Trust for Mutual Understanding a Foundation for a Civil Society. Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR mu poskytne finanční obnos na realizaci projektu nebo vydání katalogu a od generálního partnera společnosti British American Tobacco získá navíc šek v hodnotě 50 000 Kč na podporu svého dalšího tvůrčího rozvoje. Cena je určena umělcům do 35 let. Byla vyhlášena v roce 1990 Václavem Havlem, Jiřím Kolářem a Theodorem Pištěkem jako soutěž mladých umělců. Pojmenování ceny podle filosofa a výtvarného a literárního kritika Jindřicha Chalupeckého je vzdáním úcty jeho celoživotní činnosti a principiálním postojům, které jsou spjaty s prosazováním svobody myšlení a projevu jako základního předpokladu bytí umění.
Projekt mladé umělkyně, která se rozhodla pomocí kreslení probrat z letargie a totální rezignace svou vesnickou babičku, vyvolal u novinářů mnohé ohlasy. V téměř rodinném kruhu provázel tiskovou konferencí Tomáš Pospiszyl a Dan Merta, autoři a koordinátoři výstavy. Některé odpovědi na dotazy kolem babičky a její nové životní náplně vyvolaly na tvářích zúčastněných úsměv. Čistý, upřímný projev Kateřiny Šedé si všechny okamžitě získal. Přiblížila i své starší projekty. Do akce zapojila například velkou část vesnice Ponětovice, kde se narodila a má příbuzné.
V době stipendií jsem přivítala autorčino rozpačité hodnocení jejího placeného studijního pobytu ve Švýcarsku, který rovněž letos získala: pro práci to prý byla zkušenost kontraproduktivní. Řád, čistota a dokonalost švýcarského prostředí na ni působily skličujícím dojmem. O blížícím se newyorském pobytu, který dostala v rámci ceny, se umělkyně vyjadřovala jako o otevřené možnosti práce. Nechává nejdřív na sebe působit prostředí a potom na konkrétním místě vymýšlí nový projekt podle atmosféry místa. Ale konečně k oceněnému dílu. Jde o nečinnou babičku a její probuzení pojaté do výtvarného konceptu.
Není to jedno
Vystavené dílo Kateřiny Šedé sestává z popisu projektu, záznamu rozhovoru mezi vnučkou a babičkou a vlastních kresebných záznamů, které babička provádí dodnes. Projekt tedy
není uzavřený. Zápis rozhovoru mezi vnučkou (Šedou) a její babičkou působí nejdřív skličujícím dojmem. Babička se totiž, ač soběstačná a dříve pracovitá žena, rozhodla nedělat vůbec nic kromě sledování televize Nova ve společnosti svého psa a ležení v posteli. Všechny ostatní činnosti jí připadají zbytečné. Ve chvíli, kdy vnučka v rozhovoru narazila na zaměstnání, kde babička působila 33 let, svítá čtenáři naděje, že se atmosféra rozhovoru změní z nudy a totální rezignace na něco optimističtějšího. Najednou se totiž ukáže, že babička si pamatuje asi 650 položek zboží, které spravovala ve skladu Domácích potřeb, včetně rozměrů a cen. Vnučka tedy přišla s nápadem, aby babička zakreslovala jednotlivé druhy zboží na výkresy a přidala ke kresbám popisky. Tak můžeme na výstavě spatřit neumělou rukou vyvedené vrtáky, dláta či hrábě s rozlišením jednotlivých délek či průměrů. Podle slov výtvarnice najednou babička ve spojení s minulostí přestala
používat svou oblíbenou větu „Je to jedno“ a začala pečlivě zaznamenávat všechny druhy jednotlivého zboží se slovy: „To není jedno, ty vrtáky mají přece různou délku a průměr a taky má každý jinou cenu, tak je tam musím nakreslit všechny.“ Babiččiny kresby leží na stole s květovaným ubrusem a divák si v nich může listovat vsedě na židli. Rozhovor a popis projektu včetně fotografie kreslící babičky jsou na zdi dokola. Závěr rozhovoru působí až existenciálně: „Co by sis, babi, přála? – Abych byla spokojená. – Co to je, být spokojená? – Mít pokoj. Nemuset nic dělat, ani s nikým mluvit.“
Celkově ale dílo vyznívá optimisticky. Pro babičku se našla činnost, která ji spojila s minulostí, jíž rozumí a kterou může vykonávat v současnosti a budoucnosti. Stala se součástí díla své vnučky, která i díky ní dostala významnou cenu. Možná že ale babička byla svým založením konceptualistka už dávno. Myšlenka naprosté nečinnosti, která je rozhodnutím, nikoliv nezbytností, je sama o sobě konceptuálním počinem.
Autorka je malířka.