Urputně studené předjaří skonávalo dlouho. Literární provoz ožil o něco dřív než příroda. Konaly se knižní veletrhy v Londýně, Budapešti, Paříži, Lipsku, Olomouci, Bologni. O zprávu z dvou knižních akcí, kam náš stát vyslal skupiny spisovatelů, jsme požádali prozaičku, jíž v loňském roce vyšel román Cirkus Les Mémoires (viz A2 č. 7/2005).
„Aspoň máme letos větší stánek než Poláci. No jo, ale jak to vypadá. Jestli je tohle reprezentativní průřez český literatury za minulej rok, tak to nevim…“ Tak špatné se mi to nezdá. Poslouchajíc cizí hovor vedle mě, stojím na zhruba pětadvaceti metrech čtverečních stánku české literatury na lipském veletrhu. Ve výšce nad stánkem visí plachta Tschechische Republik, díky níž je místo snadno k nalezení. V oddíle současné beletrie Michal Ajvaz, Jaroslav Formánek, Jan Balabán a další. Časopisy zastupují Labyrint, Souvislosti, Revolver Revue, Host, Psí víno a Plž. Poněkud zvláštní je členění vitrín. Česká literatura v německém překladu, to dává v Lipsku smysl, zvláštní oddíly tu ale mají také Praha, Seifert, nejkrásnější knihy 2004, Mozart v české literatuře a publikace židovského muzea v Praze. Co se týče nakladatelství, jsou mezi zhruba deseti, jež mají v českém stánku vlastní polici, také vydavatelství zaměřená na slovníky, kuchařky a knihy o ozdobném balení dárků. Ze seriózních nakladatelství je tu jen Academia a Host. Na plakátech vpředu visíme my vystupující, za námi na obrazovce jede smyčka videa o České republice, v kelímku na pultě tyčinky, v kumbálu v zákulisí krabice s džusy a víno.
Na improvizovaném pódiu, jakých je na veletrhu plno, se po hodině střídají spisovatelé, překladatelé, lidé literárního provozu. Peter Esterházy před námi svou odměřenou hodinu už přetáhl, před ním se ale stále tlačí špalír lidí, kteří si přišli pro podpis. Organizátoři nakonec do mikrofonu hlásí „pokračování v maďarském stánku“, na řadě jsme konečně my. Radek Fridrich je na pódiu se svou překladatelkou, on báseň česky, ona v němčině, Radek navíc mluví německy taky, publikum se baví, přišlo mezi čtyřiceti a padesáti lidmi. Druhá půlhodina, kterou mám vyplnit já, je poněkud slabší. Odpovídám na otázku, o čem je má nejnovější kniha, a pak překladatel tryskem čte ukázku v němčině, jen tak tak se to do těch třiceti minut vešlo, je po všem. Po dvaceti minutách čtení už někteří v obecenstvu pospávají, drkám do Mirka, aby to zkrátil, ať lidi úplně nezmučíme, ale nereaguje, chce svůj překlad dokončit celý. Nevím, proč jsem tady vůbec byla, hučím do něj, když jsme skončili, a taky, že jeho čtení nemělo podle mého žádný přednes a nevím, jestli se to takhle má, aby bylo jasno anebo ne, protože pak už mě nikam z ministerstva nepozvou a to by mě taky mohlo mrzet. Mirko Kraetch se hájí, že ten můj text je jednolitej proud a tak to taky přečetl, a já si říkám, je to jedno, nejde o život, třeba to jen opravdu jinak vnímá.
Tomáš, co je tady v Lipsku na překladatelském semináři, říká, že na čtení potkal Michaela, Američana, co zná asi deset jazyků a na moji první knihu psal posudek pro North Western University Press. Má prý farmu, dům v Los Angeles, překládal třeba Hrabala a Hiršala a že nás seznámí. Michael zná Bryana, se kterým jsem byla v létě na stipendiu v Berlíně, a bude ho prý ode mě pozdravovat. Networking. Co jiného se na veletrhu dělá? Nevím, nikdy předtím jsem na žádném zahraničním nebyla.
Všimnou si vás. Jste v propagačních materiálech, více se o vás ví, říká o tom, k čemu veletrh slouží, Dana Kalinová, ředitelka Světa knihy, jež má lipský, ale také pařížský veletrh na starosti.
Proč tu jsem
Salon du Livre, který se překrývá s veletrhem v Lipsku, „nebyl pro české nakladatele atraktivní“, odpovídá Dana Kalinová ve stánku, jehož pronájem stál čtvrt milionu, na můj údiv nad vystaveným knižním repertoárem, který je mnohem slabší než v Lipsku. Prostředky z ministerstva, jež Společnost Svět knihy na veletrh dostává, podle Dany Kalinové nestačí pokrýt náklady, a tedy, jak je v dohodě s ministerstvem, doplňuje finance z dalších komerčních zdrojů – nabízí plochu ve stánku nakladatelům, kteří o ni projeví zájem. Z komerčního hlediska je to srozumitelné, českou literaturu ale takový stánek nereprezentuje. Čí je to chyba, nevím; nevím, jestli je vůbec koho vinit.
To mi běží hlavou, zatímco jdu po čtyřech dnech znova na pódium, tentokrát na veletrhu v Paříži. Kdesi ve vedlejším stánku se v ten moment spustila hlučná dechovka. Je to legrace a trochu je mi to líto, protože není slyšet skoro nic.
Předtím v Lipsku po čtení jsem vevnitř zůstala až do zavírací hodiny. Dav mě nesl po jednotlivých pavilonech, postupem času lidí ubývalo. Došlo mi to až příliš pozdě. V kumbálu českého stánku, mezi sušenkami, džusy a vínem, že jsem si zapomněla šálu s rukavicemi. Všichni už byli pryč, zatahovací dveře na zámek. Pokouším se škvírou protáhnout ruku, lup ho, zámek se vytrhnul, vylítl ven. Se špatným svědomím se loudám pryč. Z vedlejšího slovinského stánku doléhá smích, vzpomínám na tu jejich skvělou ořechovou roládu, co k tomu vínu odpoledne nabízeli.
Ve vstupní hale, která připomíná kosmický urychlovač, je liduprázdno, jen na zemi letáky a Němka v uniformě u dveří, jež rukou ukazuje ven. Do hotelu je to dvacet minut přes pole. Kolem Bauhausu, Baumarktu, podél silnice. Přemýšlím, proč tu jsem a že jsem nevděčnice, protože co by za to někdo dal a kolik lidí se na tom napracovalo, a stejně je mi spíš smutno. Kvůli té hlučné dechovce, kvůli tomu, že ani jeden francouzský překladatel mé knihy nepřišel, kvůli českým knihám, které na veletrhu nebyly – a jestli nad tím naším stánkem vlaje ta plachta Tschechische Republik, tak to by tedy měly.