Projekt bezdomovecké televizní stanice začal jako rozverný experiment a časem se proměnil v originální a živou komunikační platformu, která svým objemem a šíří málem přerostla svým tvůrcům přes hlavu.
V létě roku 2002 se skupina několika desítek klientů Nového Prostoru spolu s malým týmem redaktorů stejnojmenného časopisu a sociálních pracovníků přesunula na pár dní do squatterského kulturního centra Cesta v jihočeském Táboře. Těch několik dní uprostřed luk a lesů nebyl žádný rozjásaný dětský tábor, plný kašírovaného nadšení z toho, že tu všichni žijí na hromádce. Občas se křičelo, hádalo, ječelo, mlátilo a všelijak stresovalo, ale výsledky byly omračující. Hned po příjezdu se prodejci dozvěděli, že se tu budou ve skupinkách sami starat o zábavu, vaření, že si sami zvolí něco jako parlament, který nastolí pravidla chování. Nechyběly interní peníze, a když už máte parlament, měnu, tak scházejí už jen média, aby rozproudila společenskou diskusi. Vyrostl malý svět ve světě. Na tom by ještě nebylo nic tak přelomového, dokud si neuvědomíte, že drtivá většina charitativních organizací učí své klienty pasivnímu přijímání pomoci. Sněz si svou polévku, nafasuj šaty a sprchu a jdi si zase po svých.
Pocit sounáležitosti
Prodejci byli rozděleni do skupin, každá se starala o něco jiného a rotační systém zaručil, že o vaření, sekání dříví nebo uklízení se postupně postarají všichni, stejně jako se spravedlivě podělí o zábavu. Mezi tím pobíhalo několik prodejců se zápisníky, diktafony, fotoaparáty a videokamerou, aby zaznamenávali to nejzajímavější a nejšílenější, co tento evoluční civilizační volnoběh plodil. „On-line“ zpravodajství v podobě obrovských plachet papíru rozvěšených po budově bylo otevřené každému, kdo o to projevil zájem. Stačí vzít do ruky lihový fix a psát. Kvalita informací všelijak kolísá, od sólokaprů po vulgární vzkazy. Účelem bylo vytvořit komunikační platformu, kterou by nejen proudily užitečné i zcela pitomé informace, ale také společné sdílení prožitků, kauz a afér. Velmi jednoduše tak vznikl ojedinělý komunikační most mezi prodejci a redakcí, který v dalších měsících změnil Nový Prostor k nepoznání.
Kreativci a spáči
O pár dnů později už tehdejší editor NP Petr Skaribiku spolu s Jakubem Yellenem a Janem Jarvisem předkládají projekt „interních klientských médií“, který počítá s tím, že prodejci budou mít svůj vlastní týdeník Nová Bouda (oxeroxovaný věstník, vycházející v nákladu čtyřiceti výtisků) a jednou měsíčně se všichni sejdou na promítání tv_naex, které by mělo shrnout vše důležité, co se v bláznivě pulsujícím mikrosvětě, vymezeném prodejci, redakcí a představenstvem NP, odehrává. První reakce byly více než chladné, euforie z jižních Čech se někam vytratila, zase nastaly časy tupého přežívání, ve kterém není čas na blbosti. Když se ale v Nové Boudě začaly objevovat dárky, jako třeba kupón na nádražní sprchu, prodejci se naučili ve svých médiích hledat užitečné informace, ať už to byly nabídky brigád, klepy o ostatních prodejcích nebo redaktorech NP. Skaribiku s Yellenem pořádali každý pátek mediaparády s kávou a sušenkami zdarma, a tak se věci začaly konečně trochu obracet k lepšímu. „Na mediaparádách se scházelo od pěti do dvaceti prodejců. Vymýšeli nová čísla Nové Boudy, někdo si zkoušel natočit televizní reportáž, zmapovat nějaký skandál nebo udělat rozhovor se svým čtenářem, občas se také natáčely třeba videoklipy,“ říká Skaribiku a dodává: „Jasně, že si tam lidé chodili jenom na kafe a zdřímnout, nakonec proč ne. Z některých spáčů se později staly moderátorské ikony.“
Revoluce! Pryč s redakcí NP!
Média za dva měsíce vykročila mimo předem nalinkované projektové vize. Nejdřív bezdomovečtí redaktoři tv_naex a Nové Boudy přistoupili na šílený nápad tehdejšího šéfredaktora Fabiana Golga a zorganizovali happening, nazvaný jednoduše Revoluce. „Na Vánoce roku 2002 vtrhl dav s transparenty do redakce NP, vynesl ven redaktory, grafiky i samotného Fabiana, a pak na Nový rok vyšla namísto regulérního čísla Nového Prostoru Nová Bouda s tím nejlepším, co za pár měsíců prodejci napsali, nakreslili a nafotili,“ říká Skaribiku. „Byl to vrchol a zároveň labutí píseň Nové Boudy, veškerou pozornost a kreativitu na sebe brzy strhla tv_naex.“ Ta totiž přestává být jen legráckou, ale stává se skutečným nástrojem resocializace a pevným bodem motivačního systému NP: instruktáže správného prodeje, zásady hygieny anebo milovaný i nenáviděný pořad Monitoring. „Kamera sleduje ve špičce exponovaná prodejní místa a zjišťuje, jestli je prodejce přítomen nebo ne. Spousta prodejců si pak hlídala, aby je kamera na místě zastihla, a časem zjistili, že se to vyplatí, protože přitom prodají víc časopisů,“ směje se Skaribiku. Zatímco první díly stříhali Yellen a Skaribiku na počítači, ke konci už šlo jen o naostro, rovnou do kamery stříhaný záznam něčeho, co si nejen vymysleli, ale také natočili a moderovali sami prodejci.
Kudy dál?
Po necelém roce od začátku projektu se z nevinného workshopu stala mediální mánie, která v komunitě prodejců NP nenechala nikoho chladným a bez názoru a vygenerovala krom jiného i vlastní celebrity. Ve chvíli, kdy už kvůli kameře, pomluvám a cíleným dezinformacím docházelo ke konfliktům a kdy každý týden vznikalo asi deset hodin čistého materiálu, bylo na čase položit si otázku: co dál? „Bylo evidentní, že tímhle směrem už to dál nejde,“ říká Skaribiku. „Ale měli jsme dobré výchozí podmínky udělat s tím něco dalšího.“ Tím něčím dalším má na mysli především rubriku Akce!, která se krátce po skončení projektu tv_naex napevno objevila v Novém Prostoru. Funguje na principu jakéhosi časopisu v časopise, je místem nejen pro prezentace prodejců, exredaktorů Nové Boudy, ale také prostorem, kde se v rozhovorech a workshopech potkávají prodejci se svými čtenáři anebo kde prodejci zpovídají celebrity různé kadence a třpytivosti. Tv_naex pak ještě na zakázku konference V Praze doma bez domova natočila s klienty různých pražských sociálních zařízení hodinový dokument, který ukazuje vynalézavé a občas také dost obskurní způsoby, jak přežít zimu na pražské ulici. „Také to ukázalo, co je běžnou praxí a o čem se vlastně vůbec nemluví. Většina pomoci lidem na ulici se omezuje jen na jídlo, pití a ošacení, což je skvělé, ale chybějí tu pak organizace, které by s těmi lidmi pracovaly dál. Film ukazuje, že se spousta bezdomovců pohybuje v uměle vytvořeném světě, ze kterého je vlastně nic moc nenutí vystoupit. A čím déle v něm jsou, tím menší šanci mají, že kdy budou žít normálně,“ říká Skaribiku o filmu Jak přežít zimu v Praze. A do třetice: workshopy, které si Skaribiku s Yellenem vyzkoušeli s prodejci, se jim pak dařilo nabízet na různá firemní školení. „Je zajímavé, že účastníci těchto teambuildingových workshopů se chovají podle stejných modelů, ať už jde o manažery nadnárodní tabákové firmy anebo prodejce Nového Prostoru,“ usmívá se Skaribiku a vysvětluje: „S manažery je to ale často těžší než s bezdomovci, víc se hlídají.“
Autor je publicista.