Černoši vynikají v jazzu

Nedávno mě na téma údajné hrozby politické korektnosti v našem životě obšírně zpovídal Karel Vrána z Týdne. Knížku Šíleně pomalá revoluce, která se převážně týká lidských práv, zase Viktor Šlajchrt ve své recenzi pro týdeník Respekt přiřadil k „západní politické korektnosti“. A to přesto, že se v ní od politické korektnosti jasně distancuji! Jenže co se vlastně u nás rozumí pojmem politická korektnost?

Nechci polemizovat s Týdnem či Respektem, ale chci se zamyslet nad tím, co pro nás vlastně jednotlivé pojmy znamenají. Z mého pohledu má totiž termín „politická korektnost“ dvě roviny: čistě sémantickou, tedy jakousi hygienu jazyka, a širší, zahrnující politickou ideologii a praxi. V českém prostředí se pak posouvá ještě k jiným významům.

Jazyková policie

Čistě jazyková rovina politické korektnosti se dá považovat za přehnanou, jinak však snad oprávněnou snahu vymýtit z veřejného diskursu jednoznačně urážlivé, stigmatizující pojmy k označení různých skupin lidí. Taková snaha je racionálně i eticky odůvodněná, dokud se týká pojmů, které byly záměrně pejorativní, zraňující – pojmů jako „negr“, „židák“ nebo „kripl“. A jistě je také správné vyhýbat se termínům, jejichž původ je jednoznačně totalitní, tj. pojmům, které samy o sobě vznikly v důsledku nenávistné manipulace s jazykem.

Spornou se taková snaha stává od okamžiku, kdy se hledání nestigmatizujícího pojmu mění v samoúčelné jazykové inženýrství, jehož výsledek je každou chvíli jiný a je společnosti vnucován jako závazný. Příkladem je v angličtině vývoj od handicapped persons přes disabled persons až k persons with disabilities; teď už je na obzoru něco jako persons with diversity of skills. Tato forma cenzury něčeho, co původně vůbec nebylo pejorativní, je ovšem problematická. Jednak proto, že se stává útočnou zbraní: lidem vně dané skupiny může být předhazováno, že jsou vůči ní zaujatí nebo neuctiví, jen proto, že používají zastaralou terminologii. To navozuje pocit viny i u těch, kdo jinak nemají žádný důvod takový pocit mít.

Vnucování nových pojmů však může být také v konfliktu s individuální svobodou příslušníků dotyčných skupin, kteří nemají chuť se schovávat za eufemismy, protože je považují za pokrytecké. Jeden můj přítel, který ve středním věku oslepl, například trvá na tom, že je blind (slepý), a ne visually impaired (se zrakovým postižením), natož aby byl považován za „osobu s odlišnou kvalitou vidění“. A vtipně také dokazuje, že handicapped person je vlastně lichotivější než person with disability: vždyť handicap je pojem odvozený z golfu, vyjadřující znevýhodnění, které je dotyčný schopen překonat.

Postoj a světonázor

Druhé, širší pojetí termínu „politická korektnost“ není všeobecně sdíleno, ale v našem tisku zřejmě převládá. Nejde v něm už (jen) o jazyk, ale o stereotypně pozitivní postoj k odlišným či oslabeným skupinám – ať již je tento postoj autentický či předstíraný – a potlačování negativních informací o nich. Pojmeme-li politickou korektnost takto široce, můžeme říci, že se u nás uplatňuje ve značné míře vůči zdravotně postiženým, ale poměrně málo vůči etnicky a nábožensky odlišným skupinám (Romům, muslimům), u nichž nadále převažují spíše negativní stereotypy. Naštěstí se už objevují i nestereotypní, nečerno­bílá zobrazení.

Snaha potírat negativní stereotypy pozitivními je do značné míry pochopitelná, stejně jako tendence idealizovat či romantizovat si ve sporech slabší, utlačovanou stranu. Životní zkušenost pak tyto placatě pozitivní antistereotypy často relativizuje. Tato korekce životní zkušeností může fungovat i u negativních stereo­typů, ale ty mají většinou samopotvrzující povahu; vymknout se jim dokážou jen výjimečné osobnosti, například Masaryk (ve vztahu k antisemitismu) nebo Truman (ve vztahu k rasismu vůči černochům). Obecně se mi však zdá přijatelnější začínat z pozice idealizující si slabší stranu, o které mnoho nevíme – třeba indiány kmene Guaraní –, než z xenofobního, negativního stereotypu či z pozic adorujících sílu, vítězství, rozdrcení slabých, sociální darwinismus. Jde konec­konců o křesťanský imperativ, tedy v tom původním smyslu, nikoliv v křižáckém.

I česká společnost zná tuto romantickou idealizaci slabých (v poslední době např. ve vztahu k Čečencům). Obecně však Češi jako malý národ – navíc s historickou zkušeností tuhého zápasu o vlastní kolektivní existenci a identitu – jen těžko hledají ve své národní psychologii místo pro někoho ještě slabšího. V bývalých koloniálních velmocích je tato tendence výraznější. Veřejnost se tam často dělí na ty, kdo na někdejší nadvládu vzpomínají s nostalgií a hrdostí, a na ty, kdo z racio­nálně i eticky srozumitelných důvodů reagují sympatiemi k obětem kolonialismu. Ti druzí se pak někdy – ale jen někdy, podotýkám! – dopouštějí nadměrné idealizace těchto obětí. Projevem takového pojetí politické korektnosti je například naléhání na potravinovou pomoc Africe, spojené s „vytěsněním“ informací o endemické korupci a svévoli vládců v afrických státech.

Ke skupinové idealizaci obětí je asi správné zaujmout zdravě skeptický postoj. Jistě je nutno jim pomáhat, aby přestaly oběťmi být – ale neměli bychom si dělat iluze, že ta či ona skupina by se sama nemohla stát pachatelem zla, kdyby začala tahat za delší konec. Národy ani jiné skupiny se nedělí na „vlčí“ a „holubičí“. Skutečnost nebývá úplně černobílá; často je spíše mozaikovitá, paradoxní. Ostatně pojem „černobílý“ je etymologicky snad vůbec nejhlubším stereotypem ztotožnění „černého“ se špatným, „bílého“ s dobrým. Vždycky se leknu, když to před černošskými přáteli bezděčně vyslovím…

Příliš úzkostlivá politická korektnost může škodit i tím, když usiluje o nahrazení negativního stereotypu něčím zcela neutrálním, co vylučuje jakékoli generalizace. Schopnost generalizovat totiž potřebujeme. Jak jinak bychom mohli vytvářet hypotézy a vyvracet je? Například tvrzení, že „američtí černoši vynikají v jazzu“ nebo „černí Brazilci jsou chudší než bílí“ lze samozřejmě podrobit intelektuální dekonstrukci a doložit, že pojem „černý“ je definován jinak u Američana a u Brazilce; že existuje spousta bílých jazzmanů a že naopak většina černochů jazz nehraje; a že někteří černí Brazilci jsou bohatí. Přesto by však z debaty o definičních nedostatcích jednotlivých typů pojmů a o paradoxních vztazích mezi nimi nemělo vyplývat, že se veškeré generalizace ocitnou za hranicí přijatelnosti.

Fackovací panák

K tomu, abych byl zastáncem humanistických hodnot, právního státu a trvale udržitelného života, tedy politickou korektnost nijak nepotřebuji. Přinejmenším v českém prostředí nám však hrozí nebezpečí spíše od těch, kdo se od odmítnutí „politické korektnosti“ – jež u nás sama o sobě zůstává vcelku marginálním fenoménem – chtějí lacino odrazit k pseudohrdinským kouskům. Lidé jako demagogický autor knihy Tabu v sociálních vědách či neméně účelově kalkulující předsedkyně českých politických skinheadů se ohánějí bojem proti „politické korektnosti“. Ve skutečnosti jim však vadí základní humanistický požadavek lidské rovnosti jako takový, anebo požadavky elementární slušnosti (například že se nesluší hrubě urážet potomky obětí holocaustu, jak to nedávno činil jeden český europoslanec).

Oprávněný skeptický postoj k „politické korektnosti“ se u nás ale zaměňuje v nejhorších případech s fašizoidní demagogií, v těch mírnějších pak s jakýmsi vulgárním libertariánstvím, podle něhož by se vůbec neměly klást meze svobodě projevu, podobně jako v USA. Není ovšem náhodou, že excesy politické korektnosti se nejvíce projevily právě v USA, kde je ústavním právem říkat cokoli – vznikly totiž jako výraz snahy kodifikovat „správný“ slovník, popřípadě názory, alespoň u té části společnosti, která se dá ovlivnit. Terčem pokusů o cenzuru z pozic politické korektnosti tudíž v Americe většinou nebývají rasisté, náboženští fundamentalisté a političtí zpátečníci, ale naopak příslušníci liberální levice (stejně jako tomu bylo v těch řídkých pokusech o uplatnění politické korektnosti u nás). V posledním románu Philipa Rotha je takto pro údajný rasismus zlikvidován profesor, který sám celý život tajil svůj černošský původ…

V České republice je nicméně poněkud groteskní, když se proti něčemu, co je u nás tak marginální, každou chvíli někdo bouří, ba dokonce když se někteří mocní cítí „politickou korektností“ ohrožováni. Na politickou korektnost si skutečně musíme dávat pozor, ale paranoia z politické korektnosti, podobně jako paranoia z multikulturalismu – dvou v našem prostředí dosud okrajových jevů – je v Česku daleko reálnějším a nebezpečnějším fenoménem než politická korektnost sama.

Autor je bývalý zmocněnec vlády pro lidská práva. Pracuje jako člen kabinetu evropského komisaře Vladimíra Špidly.