„Máme strašně práce, snad až po Novém roce,“ děsí se mé návštěvy paní Petra Lakatošová, oblastní ředitelka pražského centra Naděje. Kromě zvládnutí návalu v denním centru pro lidi bez přístřeší dolaďuje žádosti o granty. Záleží teď na nich víc než kdykoli jindy. Nejznámějšímu centru pro bezdomovce v Bolzanově ulici totiž hrozí zánik. Zbývá pět měsíců, pak se musí místo opustit.
V červnu 2005 to vypadalo bledě. Dům číslo 5 v Bolzanově ulici koupila firma Bolzanova 5, a. s. A dala vědět, že s objekty má komerční úmysly a rozhodně nechce, aby zde bylo středisko pro bezdomovce. Tak za slunných dní dala firma Naději výpověď. Centrum se mělo původně zrušit na Silvestra 2005.
Vedení Naděje začalo okamžitě jednat. Představa, že by své klienty vystrčili na Nový rok napospas zimě, pro ně byla nepřijatelná. Naštěstí na jejich prosby o pomoc slyšela Hana Halová, radní na pražském magistrátu. Spolu s vedením Naděje se jí podařilo oddálit datum ukončení činnosti centra na konec května 2006. To bylo ale jen dílčí vítězství. Paní radní pro sociální záležitosti se obrátila na své magistrátní kolegy a podala na Ministerstvo práce a sociálních věcí žádost o třicet pět milionů na vytvoření nového centra. Problémem ale zůstává, kde by se toto centrum mělo otevřít.
Peníze nerozhodují
Vedení Naděje si na přístup současného magistrátu nemůže moc stěžovat. Město je ochotno sponzorovat nájem i poskytnout finance na koupi jiného objektu. Jenže jakého a hlavně kde?
„Před dvěma roky byl magistrát ochotný dát peníze na vybudování buněk k přenocování bezdomovců. Jenže nebylo kde je postavit, všechny městské časti odmítly,“ vysvětluje problematickou situaci Ladislav Varga, vedoucí střediska v Bolzanově 5.
Na jednáních si prý často připadá jako obchodník s jaderným odpadem. „Samozřejmě se dozvím, že je to důležitá, potřebná věc, ale právě u nich že to nejde, že musíme jinam,“ dodává Varga.
Neumístitelní sousedé
„Ano, ano, už se na nás obrátila paní Halová…“ potvrzuje Bohumil Koukal, starosta Prahy 4. Paní radní oslovila jeho městskou část, stejně jako všechny ostatní pražské radnice, při svém pátrání, jestli by nebyl na prodej objekt vhodný ke zřízení střediska pro bezdomovce. Zatím ale neuspěla. „Vytipovali jsme tehdy jeden objekt v Michli, ale ukázalo se, že patří Plynárenské, a ta o toto zařízení nemá zájem. Navíc by byly problémy s územním
plánem,“ pokračuje starosta. Navíc přiznává, že už teď mu chodí na stůl stížnosti z míst, kde se soustřeďují lidé bez přístřeší. V obvodu Prahy 4 je to prý například v Braníku u nákupního centra.
Starosta má za to, že by budovu bezdomoveckého centra měl obstarat spíše magistrát. V okolí Prahy má prý dost domů, které sloužily k rekreačním účelům, a teď zejí prázdnotou.
Ke konci rozhovoru však podotýká, že přeci jen nelze tyto lidi vystěhovat někam na způsob ghetta. Ale v Praze 4 prý žádný vhodný objekt není.
Sedm set postelí
„Na začátku prosince se podařilo oddálit stěhování,“ popisuje poslední vývoj Ladislav Varga. Není to za symbolické nájemné jako doposud, ale za komerční nájem šedesáti tisíc měsíčně. Snad prý s jeho uhrazením pomůže magistrát.
Při mé návštěvě v „Bolzance“ – o den později v Praze napadlo patnáct centimetrů sněhu – se ve společenské místnosti tlačí několik desítek lidí. Většinou jen sedí, pospávají. Důležité pro ně je teplo.
„Odhaduji, že je v Praze tak tři tisíce našich lidí,“ říká pan Varga. Našich, to znamená těch, kteří opravdu nemají kde bydlet a jsou většinou bez práce. „Chodí se sem najíst, převléknout, umýt. Máme tu lékaře, snažíme se s klienty pracovat, pomoci.“
Centrum je důležité hlavně v zimě. V Bolzanově ulici navíc vybudovali pár lůžek pro akutní případy. Ostatní klienti jsou závislí na komerčních ubytovnách. Jenže všechny organizace, které se o tyto lidi starají, mají k dispozici dohromady pouze sedm set lůžek. A tak velká část bezdomovců pospává v tramvajích.
Bolzanova je mezi dvěma nádražími. To je pro takové zařízení, jako je toto denní centrum, ideální. Ladislav Varga vysvětluje:„Lidé třeba řeknou, že tu centrum nechtějí, protože se tu shromaždují bezdomovci. Ale je to opačně. Naše organizace šla právě tam, kde ti lidé byli. Oni tu (na nádražích) budou stejně, i když my odejdeme.“
Sám má lék pro „odfiltrování“ lidí bez přístřeší z centra Prahy: „Naším snem je mít v každém městě malé denní centrum, řekněme pro 30–40 lidí, kde by se mohli vykoupat, převléknout, třeba trochu najíst. Nestahovali by se pak do Prahy.“ Ale taková centra by nejprve musel někdo vybudovat.
Výroba bezdomovců
Ke známým historkám o tom, že je víc než jednoduché padnout na sociální dno, přidává pan Varga několik případů ze svých zkušeností: „Třeba ženská… maturantka, dělala účetní, přišlo se jí na nějaký menší podvod, rodina se od ní odvrátila, něco si odseděla… vrátila se... a už se z ulice nevyhrabala… Měli jsme také kluka, který bydlel se svou babičkou v bytě na Praze 1. Byt měl cenu zlata. Babička poté zemřela a na kluka měl přejít automaticky nárok na byt. Přišel ale majitel domu a řekl, že má ten kluk zaplatit asi šedesát tisíc za rekonstrukci. Kluk se vyděsil, že na to peníze nemá, tak mu nabídli ,gentlemanskou‘ dohodu: jestli podepíše, že se bytu zříká, tak oni po něm ty peníze nebudou chtít. On zajásal… a skončil u nás.“ Zkrátka, kdo není moc sociálně zdatný, ocitne se mnohdy na okraji společnosti, třeba i pod tlakem okolností, s kterými by se jiný lehce vyrovnal. S tímto jevem mají problémy i jiná evropská města. Jenže mnohde, a to i v postkomunistických zemích, jako například v Maďarsku, nezaspali tak jako u nás. Pro lidi bez přístřeší vybudovali v Budapešti čtyři tisíce lůžek, tedy přibližně tolik, kolik je potřeba. „Ti lidé potřebují jíst, obléknout se, umýt, přespat… Až potom se dají řešit další věci, jako třeba jak s nimi dál pracovat,“ říká nakonec vedoucí uzavíraného střediska pro bezdomovce v Bolzanově ulici.
Autorka je publicistka.