„Když nebudete platit a plnit rodičovské povinnosti, půjdou děti do děcáku,“ vyhrožuje ještě dnes kdejaký komunální úředník. A od slov není daleko k činům. V českých „ústavech“ žije asi dvacet tisíc dětí. V Dánsku k jejich spočítání stačí prsty.
Na periferii Ústí nad Labem zemřel romský chlapec. Příčinou úmrtí byla dehydratace, podle lékařů i sociálních pracovníků rodiče zanedbali péči. Následovalo odebrání dalších pěti dětí z rodiny do „děcáku“.
Žádné hrůzné ghetto. „Romská“ ulička na ústeckém předměstí o několika jednopatrových domcích je sice nepatrně osamělá, ale celkem čistá a tradičně plná dětí. Odkudsi se vynoří zdrcený stín náhle bezdětné matky. Odmítá s námi mluvit.
„Budu žádat, abych děti mohl dostat do své péče,“ prohlašuje mladý Rom. Se svou partnerkou prý mají v Ústí dobrý byt a rádi by se o děti starali. Ten muž je starší bratr zmíněných dítek.
Jiný den, jiná situace
Okrajová část Mostu, žádná periferie v pejorativním slova smyslu. Prostě zeleň, vilová čtvrť. Nejvznešenější budova patří kojeneckému ústavu. Řediteluje zde milá a sdílná paní, MUDr. Milada Šilhová. Bez problémů a ráda mi představí nově zrekonstruovaná oddělení, de facto bytečky, dohromady pro dvě stě zde pobývajících trpaslíků. Děti zrovna obědvají, sedí spořádaně kolem maličkých stolečků. „Černých a bílých“ tak napůl. Okamžitě se zamilovávám do tříleté Julinky, Romky. „Ta je volná,“ usmívá se paní ředitelka. „Už si pro ni přijeli náhradní rodiče, ale nevzali si ji. Prý je moc černá.” V duchu začnu přemýšlet, stačila–li by nám oběma moje garsonka.
U postýlky romského kojence-zbojníka mě paní ředitelka informuje: „Asi půjde do Dánska, už tam má bratra.“
Štěstí v neštěstí
Severní Čechy jsou známé nejen uhlím, ale i silnicí E55 a děsivou nezaměstnaností. Na „éčku“ stává i mnoho Romek. Z pouliční práce se občas narodí miminko, které skončí opuštěné v porodnici. Jeho cesta míří pak právě do zdejšího „kojeňáku“. Na neromská miminka je fronta, romská chce málokdo.
O to větší zájem je o jejich adopci například z Dánska. Mnoho malých Romů se stěhuje zdánlivě za lepším. Jde vesměs o dobře situované bezdětné rodiny, skvěle připravené na příjem dítěte, které není „stejné krve“.
Když už není jiná cesta
„V Dánsku jsme navštívili takový nádherný prosklený dům se spoustou sociálních pracovníků. Pak jsme se zeptali, když je to vlastně kojeňák, kolik tam mají dětí. Stydlivě přiznali, že šest,“ popisuje exkurzi do jediného tamního ústavu Kristýna Kotalová, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí. V Dánsku, stejně jako v dalších vyspělých státech, se děti odebírají z rodin naprosto výjimečně. Je zde vytvořena dokonalá síť preventivních sociálních služeb, která se snaží pomoci rodinám, jež z různých důvodů péči o děti nezvládají. Až poté, co se neúspěšně vyčerpají všechny možnosti pomoci, jde dítě z rodiny do ústavu. Ve zmíněném Dánsku to bylo osm dětí za deset let.
Trauma nejen na jeden život
Doposud byla exekuce dětí často jakýmsi trestem pro rodiče. Ale podle Kristýny Kotalové z MPSV může i empatická a rozumná sociální pracovnice vyhodnotit situaci v rodině špatně. Srovnává svoji vlastní představu o bydlení s prostředím odlišné etnicity či mentality.
Katastrofální dopad má přesun do ústavu pro dítě, které za situaci nemůže. Ocitne se nejen mimo rodinu, ale i mimo přirozené prostředí, což má důsledky na jeho budoucí život. Děti z ústavů těžko budují vlastní rodinu. Petra Vrtbovská z organizace NATAMA (Institut náhradní rodinné péče) cituje svého amerického kolegu: „Podstatné je pouze jedno: jestli tyhle traumatizované a opuštěné děti budou jednou žít v rodině.“
Exkomunikace romského dítěte
Odborníci na sociálně právní ochranu dítěte vnímají specifiku dítěte - Roma. Petra Vrtbovská má jasný názor: „Kriminalisté a lidi z Domů na půli cesty tvrdí, že nejhorší, co se může vůbec stát, je romské dítě, které vyrostlo v ústavu. Romské dítě snáší separaci hůř než neromské. Romské etnikum má větší předpoklady pro život v komunitě než majorita. To je pozitivní vlastnost. Situaci může ale zhoršit, pokud je u Romů potlačována.“ Exkluzivitu genetického vývoje přirovnává k severoamerickým indiánům, kteří mají sníženou toleranci k alkoholu: „Stanou se alkoholiky mnohem dřív než ostatní populace. Podobně Romové mají sníženou toleranci pro izolaci a osamělost. To, že dítě je romské a vyroste nejen v neromském, ale dokonce v „klecovém“ prostředí, způsobí, že do vlastní společnosti pro něj není návratu. Je sociálně postižené, je emocionálně deprivované. Pro Romy není Rom a pro bílé je Rom.“
„Osmnáctiletý Rom z ústavu nemůže jít mezi své. Tam nemůže být plnoprávným členem komunity, protože romská komunita rozeznává, že nebyl vychován v romské rodině, že nikam nepatří, nepatří do žádného rodinného klanu, má jiné návyky,“ doplňuje Jarmila Šenková, terénní sociální pracovnice.
Vyloučení jak z minority, tak z majority přináší velké riziko, že jedinec skončí špatně. Pokud nespadne do kriminality, bude obtížně zakládat rodinu. Mnohé děti takového rodiče opět skončí v ústavech.
Roma ne!
V duchu jsem odsoudila potenciální „bílé“ rodiče, kterým se zdála Julinka z kojeňáku příliš „černá“. Petra Vrtbovská má pro neromské žadatele pochopení: „Roma ne!“ je typická podmínka neromských žadatelů k adopci. „Intelektuálové“ to vysvětlují rasismem, ale já to u většiny považuji za rozumné, protože oni instinktivně cítí, že by nemuseli dítěti rozumět. Samozřejmě někteří mají primitivnější obavy z chování dítěte.
Jenže o tyto děti nemají zájem ani Romové. Paní psycholožka má vysvětlení: „U Romů jsou velice pevná klanová pravidla. Je pouze možnost, že se dítě dostane do širší rodiny, k babičce nebo třeba starším sourozencům.”
Budíček pozdě, ale přece
V červnu ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas představil novou koncepci sociálně právní ochrany dítěte: „Chceme, aby odebrání dítěte bylo tím posledním krokem, kdy situaci rodiny nebude možno řešit jiným způsobem a bude prokazatelné, že jsou vyčerpány všechny způsoby pomoci rodině, s výjimkou dětí týraných a zanedbávaných. Klademe důraz na primární odpovědnost rodičů. Rodiče nelze svévolně zbavovat péče o děti, naopak veškeré aktivity musí směřovat k aktivizaci a posilování rodičovských kompetencí.“
Po letech chaotického přesunu dětí do ústavů by děti v rodinách měla zachránit síť poraden a jiných preventivních zařízení, které by byly dostupné pro všechny vrstvy obyvatelstva.
Podle Kristýny Kotalové by sociální a zejména bytová krize neměla hrát žádnou roli. Eskalaci tohoto problému by měla řešit záchranná síť azylových domů a důslednější pomoc sociálních pracovníků rodinám.
Současné vedení ministerstva chce docílit soustředění jak kontroly, tak i určení pravidel sociálně právní ochrany dítěte pod svoji „státní“ střechu. Dosavadní roztříštěnost, kdy dílem je odpovědnost na obci, dílem na kraji, považuje za chybu.
Možná se dalo „kouknout za kopečky“ už dříve. Prakticky kamkoli do vyspělých států. Zabránilo by se tak mnoha tragédiím.
Autorka je publicistka a fotografka.