Nakladatelství Filosofia právě vydává přepis přednášek Michela Foucaulta, které pronášel na Collège de France od ledna do března 1976. Kurz se nazývá Je třeba bránit společnost a promýšlí mocenské vztahy ve společnosti (a její historii) prizmatem věčné války. „Politika je pokračováním války jinými prostředky“. Úlohou politické moci je navěky zapsat mocenské síly „jakousi tichou válkou do institucí, do ekonomických nerovností, do jazyka a až do těl“ účastníků mocenského vztahu. „Politika světí nerovnováhu sil, jaká se projevila za války, a obnovuje ji.“ Nepříliš vnadnou obálku knihy s kurzem, který s odstupem třiceti let vchází do českého kontextu, vytvořil Martin Pokorný tak, že iluminaci z Bible Karla Holého podložil rozmazanou fotografií, na níž přesto lze (na zadní straně knihy) rozeznat, že jde o momentku z nedávných demonstrací za odvolání Davida Ratha a za reformu českého zdravotnictví. Jsou skutečně podobné demonstrace dnešní ukázkou boje té slabší „rasy“ o moc, o svá individuální (mýty přislíbená) práva? Jsou petice památkářů či divadelníků, štiplavé glosy novinářů k zákrokům ministra kultury Vítězslava Jandáka součástí nějakého boje, nějaké strategie? A jaká je strategie druhé strany?
Zůstaňme u našeho, kulturního resortu. Mocenský boj v něm nyní už zřetelně probíhá – a jeho intenzita v posledních měsících značně narostla. Nejde totiž jen o kulturu, ale o hmotnou směs kultury a popkultury. Čas a peníze, které lidé věnují zábavě a lehkému poučení, roste a s ekonomickými možnostmi narůstá i poptávka po kvalitě (nebo alespoň po obecně uznané značce kvality). O něco méně se pije víno z krabic, o něco méně zabírají novácké postsocialistické hvězdičky. V České republice se přemnožily festivaly a pseudofestivaly, „alternativní kulturní akce“, jimž narůstá návštěvnost a (politický) vliv. Co z toho je kvalitní (poctivé, živé, provokující k myšlení), už zajímá málokterého kulturního deníkového redaktora. Důležitá je návštěvnost. S tím politici, jejichž intuice a vnímavost jsou ve volebním roce vydrážděny na maximum, pracují. A ve svém živelném strachu ze ztráty postavení a opojení reagují na změny situace rychleji a citlivěji než kdokoliv jiný.
Kromě sílících řad konzumentů „kultury“ však ve hře zůstávají další prvky – nevykořenitelné emoce a návyky nabyté v socialistické „normalizaci“, mlčenlivá úcta před téměř jakýmikoliv penězi „sehnanými na dobrou věc“ a (nikoli stoprocentní) občanská apatie. Tak, domnívám se, vypadá bitevní pole a strategie majitelů klíčů na něm uplatňovaná pak sestává ze směsi okaté disciplíny (udržování pořádku a kontroly), iracionality, pseudodiskuse a příslibů ekonomických náplastí. To všechno jsou v podstatě jemné způsoby pacifikace možné i skutečného vzpoury.
To je dobře vidět na případech „dialogu s církvemi“, památkové péče a Divadelního ústavu. Posledně jmenovaná kauza je nejpřípadnější, jelikož v ní nejde o tolik peněz a přímého vlivu. Možná to byl (nevědomý a tedy nedůsledný) pokus ohmatat těžce zbadatelné zbytky hranic kultury a zábavy, zkusit, zda vůbec ještě nějaké jádro odporu a ochrany kultury (umění) existuje. Nevím, jaká náhoda zapříčinila, že se ministr tak brzy vzdal, racionálních možností je mnoho; obávám se však, že ani Zdeněk Drahoš jako ředitel dolámaného a periferního ústavu by demonstraci zvěčnitelnou na obálku zmíněné knihy nevyvolal. A stejně tak se obávám, že dosud užívaná strategie ministerstva (nafukované výsledky kontrol, blesková výběrová řízení, obsazování vyšších a středních postů v organizacích svými lidmi, zastrašování těch zbylých, oddalování střetů potlachy) zdiskreditována naprosto nebyla. Naopak, bude dál cizelována. Ustavuje se tu před našima nevěřícně rozevřenýma očima nová norma vztahu státu a kultury. Myslím, že se tvůrci Koncepce účinnější podpory umění 2007–2013, již právě Divadelní ústav na popud MK organizoval, musejí zatraceně divit.
Dostali jsme oddechový čas na analýzu vlastních zbraní a postupů (možná, toto číslo A2 vychází až za tři dny od odevzdání textu, to se může přihodit leccos nového). Kulturní obec je za státními úředníky vždy o krok pozadu. Hlavně za ministrem. Donekonečna opakujeme jeho labužnicky pokleslé slovní výrony, posmíváme se jeho neznalostem, nevkusu, maximálně odhalujeme jeho divadelní (inscenační) postupy. Po každém malém vítězství uchlácholeni usedáme zpět na své židle a potichu se dál poflakujeme nebo potichu dál pilně pracujeme a neupozorňujeme na sebe (mimochodem, získat vyjádření někoho z divadelní obce k situaci je těžká dřina). Jsme jako skvělý lovec Pampalini, čas od času přesně mířenými, bravurními, esteticky bezchybnými střelami likvidujeme blechy vypadané z kožichu šelmy, která už dávno slídí někde jinde. Petice a dopisy jsou zbraně o něco těžšího kalibru a dokud jich jsme schopni, je nutno neustále pokoušet náhodu, jež často v bitvě rozhoduje. Ale je třeba víc, hledat spojence, i u cizáků, nevyhýbat se ani boji muže (ženy) proti muži (ženě). Správný bojovník musí být lstivý, zuřivý, musí celým svým (jakkoli poznamenaným) tělem cítit, že mu jde o život. A musí mít štěstí. Pak jistojistě zvítězí. Ó, dono Kláro!