Přistěhovalci, vystěhovalci, usedlíci

Fenomén přemisťování lidí ze země do země je nesporně jedním z hlavních rysů dvacátého století. Nedá se odhadnout, jak se bude vyvíjet v století jednadvacátém, je ale velmi pravděpodobné, že hned tak nezmizí. Navzdory zjevnému uzavírání se do sebe, jež momentálně – přes opačnou rétoriku – probíhá, lze naštěstí předpokládat, že jeho konec je v nedohlednu.

Důvodů, proč člověk odchází, je mnoho. Jako oprávněný motiv odchodu bývá zpravidla uznáváno jen politické nebo náboženské pronásledování. Jakýkoli jiný důvod je poskvrněn nedosti vznešenými pohnutkami. Ponechám-li stranou násilné deportace, je možné se ocitnout v cizí zemi i z důvodů obecně nepřijatelných, zdánlivě nepochopitelných, naprosto iracionálních, případně zcela bez důvodu. Ve světě žijí zástupy lidí, kteří odchodem unikli z nesnesitelnosti rodinných či manželských vztahů, kteří jsou hnáni touhou po změně a dobrodružství, znechuceni ubohostí a tupostí svých krajanů, lačni nových setkání, lidí, kteří mají chuť vyzkoušet si své síly, ukrýt se v cizotě, opustit vlast na protest proti zákazu, případně těch, které vede pouze touha zbavit se omezenosti, již s sebou nevyhnutelně nese usedlictví. A nemá cenu skrývat, že většina vystěhovalců skutečně odešla do příhodnějších podmínek a za výhodnějším uplatněním. Ale co je na tom špatného? Co jiného dělá drtivá většina populace, která se z rodiště v životě nepohnula? Je vlastně záhadou, proč zejména Češi svým vlastním vystěhovalcům předhazují, že odešli za lepším, když se při obraně své milované vlasti a jejích odvěkých hodnot sami příliš nevyznamenali a vrchol štěstí spatřují v hromadění majetku, jenž jim slouží jako obranná zeď proti nájezdům pochybnosti. Od toho, kdo odešel, se jaksi automaticky předpokládá, že bude za ostatní žít život, k němuž oni sami nesebrali odvahu. Pokud jde o emigraci, žádné pravidlo neplatí a všechny varianty jsou možné. Ani v těch zdánlivě nejprostších případech není možné klubko zcela rozmotat. Existují lidé, kteří se bez domova neobejdou, lidé, kteří si svůj domov vytvoří jinde, i lidé, kteří ztrátu tohoto pojmu považují za úlevu a odlehčení.

Český emigrant: ukradne a přečte

Státy se od sebe odlišují nejen svou velikostí, polohou nebo historií, ale rovněž svými zvyklostmi a tradicemi. K nim patří i přístup k přistěhovalcům, vlastním vystěhovalcům a uprchlíkům. Bývalé koloniální mocnosti, které po desetiletí úspěšně tajily, jak ve skutečnosti vypadalo jejich „civilizační“ úsilí, mají hodně másla na hlavě. Uchytilo se v nich také podhoubí, jež do země zavlekly generace koloniálních úředníků.

Země, jejichž obyvatelé mají za sebou několik staletí dlouhou zkušenost konfrontace s jinými národy, jež se pokoušely přivést na cestu pravé víry, civilizace a pokroku, přistupují pochopitelně k cizincům jinak než obyvatelstvo zemí, které poznaly cizince spíše jako okupanty a nájezdníky. Jiné vzorce chování vznikly v Rakousku-Uhersku a jiné v Anglii. Proto je velký rozdíl v tom chtít se usadit ve střední Evropě, v Evropě západní, případně na jiném kontinentu. Něco jiného je také žít v anglosaských protestantských zemích, kde je soužití určováno zásadou „žít a nechat žít“, nebo v zemích s katolickou univerzalistickou tradicí, v nichž se od člověka očekává přizpůsobení místním zvyklostem. Dokud člověk ve Francii nepřistoupí na francouzský způsob stolování, bude ho od Francouzů dělit propast. Oblíbit si ústřice, šneky, paštiky a sýry naštěstí není nezvládnutelný úkol.

Ale i reakce vystěhovalců jsou podmíněny odlišným kontextem, který je původně formoval. Zatímco polská exilová nakladatelství v dobách studené války vzkvétala, česká nakladatelství ve stejné době skomírala. Polák totiž považoval za svou povinnost je podpořit, přispět k udržení polské kultury – nakoupené knihy pak ale často ani neotevřel. Naopak Čech si knihu zpravidla někde vypůjčil nebo ukradl, ale přečetl ji, aby byl v obraze. Ať už člověk odchází odkudkoli a usídlí se kdekoli, vždy si s sebou vleče náklad návyků a představ, které mu v nových podmínkách spíš překážejí, než aby mu usnadňovaly život. Ne všeho je však možné a dobré se zbavit. Člověk přebývající v jiné než rodné zemi je hybrid, před nímž se otevřela řada nových možností, a záleží pouze na něm, které z nich využije a které si nechá uniknout mezi prsty. Tak vzniká podivuhodné panoptikum, v němž lze nalézt cokoli: groteskní emigranty, chorobně lpící na všem, co pochází z rodné hroudy, pěstující starobylé zvyklosti, dodržující tradice, i trapné karikatury obyvatel hostitelské země, které zapomněly mateřštinu, s vlastní minulostí ne­mají zhola nic společného a v jejichž novém ráji je všechno krásné a obdivuhodné. Ti všichni jsou nuceni nalézt způsob, jak vycházet se starousedlíky, s lidmi, kteří neměli možnost získat zkušenost života v jiné zemi.

Přivandrovalci a planetární bratrství

Když přijde řeč na přistěhovalectví a přistěhovalce, a to kdekoli na světě, mluví se o nich především jako o zdroji potíží a problémů. Jde o běžnou primitivní reakci. Každá komunita se cítí ohrožena průnikem cizích elementů, a kolektivní pocit nebezpečí vytváří účinný společenský tmel. Řeči o znevažování hodnot slouží mnohem častěji jako zástěrka hlubšího, archetypálního problému. Člověk se totiž skládá z mnoha rovin, a jakmile je jediná z nich vystavena srovnání s radikální odlišností, propuká obranná reakce. Ohrožení vůbec nemusí být konkrétní. Je naprosto běžné, že i pouhé odlišnosti při stolování nebo vyjadřování emocí si lidé vysvětlují jako útok na samu svou podstatu. Když se palestinské ženy vrhají s kvílením do hrobů, vyjadřují přesně stejný smutek jako anglická matka, která důstojně hovoří o smrti svého syna. Obě vyjadřují totéž, ale způsob je zcela odlišný, podle místních zvyků. Jinak vyjadřuje nadšení Ital a jinak Skandinávec a je pouze na mně, jaké formě dám přednost. Iracionální podráždění, antipatie, nepříjemné pocity mají často svůj zcela prostý původ v rozdílných smradech, hladině hluku, komunikační vzdálenosti, dotycích nebo gestech. Protože je však společensky nepřijatelné tyto těžko uchopitelné duševní stavy přiznat, nebo poukazovat na banální rozdíly, jež nikoho neohrožují, je třeba si nalézt důvod, proč je odsoudit z vyšších a objektivních důvodů. Člověk má obdivuhodnou schopnost podat zdánlivě zcela racionální a logické vysvětlení věcí, jejichž příčina je naprosto směšná a iracionální. Není nic jednoduššího než zdůvodnit, proč je můj soused naprosto nesnesitelný barbar. Když mi páchne sousedova kuchyně, když mi vadí jeho způsob vyjadřování, když mi jeho děti připadají nevychované, tak to samozřejmě nepřiznám, ale začnu se dovolávat hygieny, tradic nebo civilizace. Přivandrovalci skutečně problémy přinášejí. Potřebují někde bydlet, berou nám práci, šoustají naše ženy, obtěžují s papíry... Člověk by proti nim nic neměl, kdyby se přizpůsobili a byli jako my. Ale oni mluví lámaně, dělají narážky na věci, o nichž jsem v životě neslyšel, nevzhlížejí s obdivem k mým modlám, neznají naše národní velikány, nemlaskají blahem nad gulášem a často ani nevypijí víc než pět piv. To vše je pravda, kterou popírají jen vyznavači planetárního bratrství, kteří se cítí povinováni milovat každého na potkání, čímž pochopitelně situaci pouze zhoršují. Milovat šmahem všechny přivandrovalce je stejný, ne-li horší nesmysl než je vykazovat zpět do jejich zemí. Ne každý cizinec je můj přítel, ale ne každý cizinec je automaticky můj nepřítel. Blízkost bývá často silnější s lidmi, od nichž nás dělí takřka vše kromě povahové příbuznosti, než s lidmi, kteří mluví stejným mateřským jazykem. Ukrývat se před nimi za zdí „rodinné“ sounáležitosti, jež, jak známo, vyžaduje, aby se špinavé prádlo pralo výhradně doma, nikam nevede. Cizince vůbec není třeba milovat. K snesitelnému soužití stačí pouze tolerovat je v jejich odlišnosti. Tolerovat, tedy snášet, včetně toho, co mne vyvádí z míry, aniž by mne to nějak ohrožovalo. Tolerance není nic jiného než schopnost přistoupit i na takové modely chování, jež sám nesdílím a jež ve mně vzbuzují instinktivní odmítavé reakce. To neznamená, že se mám vzdát vlastní kultury. Měl bych však začít přesněji rozlišovat, co představuje skutečné nebezpečí a co je čistě výplodem mé fantazie. Od přistěhovalců lze právem vyžadovat, aby dodržovali základní pravidla soužití, ale není důvod po nich chtít, aby se vzdali veškeré své osobnosti, svých zvyků, svých odlišností.

Pouto vzájemného poznání

Bohatství zemí lze měřit různě. Existují i země, které jsou bohaté na lidi přicházející odjinud. To není žádný bonmot. Přistěhovalců bude samozřejmě vždy víc ve velkých bohatých zemích, kde se mluví světovým jazykem. Mezi cizince však patří nejen političtí uprchlíci či gastarbeitři, ale i cizojazyčný personál nadnárodních firem, zaměstnanci kulturních institutů a všichni ti, kdo se z nějakých důvodů v zemi na kratší či delší dobu usadili. Ti všichni vytvářejí pestrobarevné společenství lidí, které nevychází ze stejných zkušeností jako domorodé obyvatelstvo, není formováno stejnými vlivy. I nejzabedněnější starousedlík občas opatrně připustí, že cizinec může být svým způsobem užitečný. Na mysli má obvykle ekonomické důvody. A ne vždy tím myslí cizince používané na špinavé práce, které už místní dělat nechtějí. Proto jsou někteří přijímáni s otevřenou náručí, druzí jako nutné zlo a další odmítáni, ať dělají, co dělají.

Důležitost přítomnosti cizince je však jinde. Příčina, proč je cizinectví přínosem, je mnohem přízemnější, egoističtější a zásadnější. Cizinec totiž ve všech svých obměnách a proměnách představuje dokonalé zrcadlo, v němž je možné spatřit vlastní skrytou tvář. Bez konfrontace, srovnání a třenic, bez roztržek a sporů není možné dobrat se toho, co vlastně jsme, čím jsme ovlivněni, poznamenáni, deformováni... Teprve při styku s cizincem probíhá velký úklid vlastní duše a vychází najevo, co je možné považovat za normální, přirozené, obecně platné a naopak – co všechno je relativní, nedůležité, nepodstatné... A protože vymezení vlastních hranic, nutnost třídění, oddělování a zvažování, jinak řečeno poznání sebe sama, je nezbytným předpokladem k přijatelnému životu, jsou etnické čistky, ať už probíhají násilně či nikoli, skutečnou tragédií nejen pro jejich oběti, ale i pro jejich vykonavatele. V místech, odkud jsou vypuzeny rušivé elementy, nastává dusivá homogenita, jejíž následky jsou daleko záludnější. Podobně jako v Kafkově povídce Doupě, kde se jakási bytost snaží vybudovat dokonalé bezpečí, a přesto propadá neustále narůstající úzkosti, i v etnicky čistém prostředí vznikají problémy, o nichž pestrobarevná společnost nemá ani zdání. Místa, odkud zmizeli cizinci, kde jsou starousedlíci – ať už vyšetřovatelé nebo vyšetřovaní – spojeni pevným poutem společně sdílené záliby v bůčku, fotbalu, prdelatých babách či stejném střihu zimníku, se počet řešení omezuje na životní minimum a vzduch houstne jedovatým plynem.

Promarněná šance

Pro ilustraci nečekaných následků izolace je možné uvést i příklad z nedávné minulosti. Kdyby se český vztah k vystěhovalcům, přistěhovalcům, uprchlíkům, přeběhlíkům, přivandrovalcům, navrátilcům a jiným cizincům vyvíjel jinak, než se vyvíjel, vypadalo by jinak i budování veksláckého státu. Není sporu o tom, že mnoha omylům a přehmatům roku 1989 se nedalo zabránit. Řada věcí však přesto mohla proběhnout jinak a lépe, kdyby v zemi, tak dlouho odříznuté od procesů odehrávajících se na západ od jejích hranic, nepřežívala tak silná obrozenecko-vlastenecká tradice. Kdyby disent nečerpal svou sílu v přesvědčení o skrytých kvalitách utlačovaného národa a nebyl přímým pokračovatelem nadšených obrozenců, jejichž posláním bylo probudit chrápající nebo snad snící lid a přivést ho k vyšším metám, bylo by bývalo snadné využít obrovský potenciál ukrytý v exilu. Nebylo by tehdy těžké přijít s vhodnou nabídkou a přilákat právníky, techniky, vědce a umělce se zkušenostmi z celého světa. Místo toho se je Čechům podařilo z valné části znechutit. Prostor zůstal otevřený spíš pro podvodníky bez skrupulí, o které v emigraci přirozeně rovněž nebyla nouze, neboť není důvod, proč by emigranti měli být v průměru lepší než obyvatelstvo zemí, z nichž pocházejí. Tehdy by nebyl žádný problém vymést s profesory, kteří za svá místa na vysokých školách vděčili pouze čistkám, zbavit se nejprofláknutějších soudců, odstranit nejhorší policisty. Stačilo dupnout a nahradit je emigranty. Ale nikdo nedupl, protože přednost mělo opájení se vlastní velkorysostí a všeobjímajícím odpuštěním, což jsou zřejmé projevy latentního nacionalismu, který dokáže popírat i do očí bijící fakta. Připustit, že většina populace normalizaci docela dobře zvládla a naučila se v ní svižně pohybovat, není v silách vlastence. Češi nedokázali využít potenciál, jejž emigrace v té době představovala, ani z čistě pragmatických a ušlechtile vypočítavých důvodů. Stačilo pouze zabrnkat na vlastenecké cítění, ješitnost, probudit v emigrantech touhu na něčem se účastnit, případně vrátit ránu těm, kdo je vyhnali. Nebyli však připuštěni ani k volbám, aby svým pohledem, neutvářeným společně sdílenými kompromisy, náhodou nenarušili smířlivý konsensus. Pro některé kruhy představovali konkurenci, pro jiné to byli samí vyčůránci, pro další představovali skutečné nebezpečí, protože by mohli vytáhnout na světlo nepříjemná fakta o čerstvých obráncích národní identity. Buď byli (a dodnes jsou) považováni rovnou za zrádce, neochotné podílet se na „národa roli dědičné“, nebo alespoň za oportunisty. Protože v tomto uzavřeném prostoru chybí zkušenost s odlišnými motivacemi odchodů, nedokáže si buranská hlava představit jiný důvod k odchodu než svou vlastní hamižnost. Na emigranty se pohlíží skrz prsty kromě jiného také proto, že nejsou ochotni pochopit složité zákruty týrané české duše. Že toho zas tak moc k chápání není, už kritikům jaksi uniká.

Ale i intelektuálům dělá potíže vyrovnat se s tím, že by se někdo mohl jen tak loudat světem a naslouchat jeho skřípání. Potřeba sounáležitosti je všude zhruba stejná a není vcelku rozhodující, jestli ji nazýváme vlastenectvím, patriotismem nebo nacionalismem, neboť etymologický původ těchto slov je obdobný a člověk do nich pouze promítá své emoce. Český nacionalismus je zvláštního ražení: není ostentativní, často se dokonce skrývá za sebemrskačstvím, ale existuje a vynořuje se tam, kde by ho člověk nejméně očekával. Jen díky němu mohou zabírat tlachy o „rodinném stříbru“, „obraně národních zájmů“, nebo třeba „české holubičí povaze“ či „zlatých ručičkách“. Je zábavné, kolik podpůrců má armáda v zemi, kde se nebojování stalo tradicí. Aby se člověk stal vlastencem, musí být přesvědčen, že nejméně nadpoloviční většina jeho soukmenovců za něco stojí, nejsou-li přímo lepší než ostatní. Jak však může přesvědčení o kulturnosti, vzdělanosti a pracovitosti národa přežívat v zemi, kde měla vládnoucí strana, která tyranizovala a šikanovala vlastní obyvatelstvo, nevyšší podporu ze všech srovnatelných států? V zemi, kde člověk na každém rohu narážel na normalizační přihrblictví a předposranost, kde jsou nekonečné seznamy udavačů? Dávka zaslepenosti a schopnosti překrucovat fakta, jež jsou k tomu nutné, přesahuje míru představivosti. Zřejmě jde o jeden z následků dlouhodobé izolace, viditelných pouze při pohledu z vnějšku. Nejedná se přitom o větší pronikavost pohledu, ale pouze o možnost vidět věci s odstupem, který umožňuje život v jiné zemi.

S ohledem na minulost střední Evropy není žádným překvapením, že se zde přizpůsobivost stala normou, průměrnost obecně sdíleným ideálem a podezíravost vůči těm, kdo odešli, jedním z charakterových rysů místního obyvatelstva. Většinu obyvatel českého kráteru vyvádějí z míry i vlastní emigranti. Jak potom mají obstát ve styku s cizinci, kteří se nedokáží kochat krásou květnaté češtiny? Pro toho, kdo touží vyznat se sám v sobě, je setkávání s cizinci nezbytností. Bez nich bude jen dál přešlapovat na místě a donekonečna opakovat stejné chyby.