Je čas prolomit ticho

Přišel jsem dnes večer do tohoto ctihodného chrámu, protože mé svědomí mi nedává jinou možnost. Plně jsem se s vámi ztotožnil, když jsem četl úvodní řádku: „Přichází čas, kdy mlčení znamená zradu.“ Pokud jde o Vietnam, tento čas právě nadešel.

Proč právě my?

Ti z nás, kteří už začali prolamovat ticho temné noci, zjistili, že protestní výkřik je často vyvoláváním agónie. Přesto musíme promluvit. Musíme mluvit s veškerou pokorou, ale promluvit musíme. A musíme se též radovat, neboť je to určitě poprvé v našich národních dějinách, kdy se významný počet náboženských vůdců rozhodl nezůstat u pouhého hlásání uhlazeného patriotismu a vydal se k výšinám rozhodného nesouhlasu, založeného na příkazu svědomí a znalosti historie. Snad tu mezi námi povstává nový duch.

V uplynulých dvou letech, když jsem se rozhodl napravit zradu v podobě vlastního mlčení a začal volat po radikálním ukončení vietnamské zkázy, pochybovalo mnoho lidí o moudrosti mé cesty. V centru jejich obav vyvstávala často a nahlas tato otázka: Proč právě vy mluvíte o válce, pane Kingu? Proč se právě vy připojujete k protestním hlasům? „Nepoškozujete věc lidí ve vašem hnutí?“ ptají se. Ačkoli rozumím jejich znepokojení, jsem přesto zarmoucen, protože takové otázky znamenají, že tazatel nechápe mé výzvy.

Ve světle tak vážného nepochopení je důležité jasně vyjádřit, proč věřím, že cesta z baptistického kostela na Dexter Avenue v Montgomery ve státě Alabama, kde jsem započal svou pastorační činnost, vede přímo do tohoto shromáždění dnes večer.

Přišel jsem dnes na toto pódium přednést naléhavou prosbu k mému milovanému národu. Tato řeč není adresována Hanoji či Frontě národního osvobození. A není adresována ani Číně nebo Rusku.

Není to ani pokus nahlédnout nejednoznačnost celé situace a nutnost kolektivního řešení vietnamské tragédie. Nemá to být ani pokus udělat ze Severního Vietnamu a z Fronty národního osvobození vzory ctnosti. A ačkoli obě tyto síly mají možná dobré důvody být podezřívavé k dobré vůli ze strany Spojených států, život i historie výmluvně svědčí o tom, že konflikty nejsou nikdy vyřešeny bez důvěry a kompromisů na obou stranách.

Dnes večer ale chci promluvit ke svým americkým spoluobčanům. Neseme totiž největší odpovědnost za ukončení konfliktu.

Význam Vietnamu

Vidím sedm hlavních důvodů, proč zahrnout Vietnam do zorného pole své morální vize.

Od počátku je tu zřejmá spojitost mezi válkou ve Vietnamu a bojem, který vedeme v Americe. Před pár lety zažil náš boj šťastný okamžik.

Zdálo se, že se objevila naděje pro chudé – jak černé, tak bílé – díky vládnímu programu proti chudobě. Program s sebou přinesl experimenty, naděje, nové začátky. Pak ale přišla intervence ve Vietnamu a já jsem sledoval, jak tento program porušujeme a vykucháváme, jako by to byla jen planá politická hříčka společnosti zblázněné do války. Věděl jsem, že Amerika nebude nikdy do své chudiny investovat potřebné síly a prostředky, dokud dobrodružství, jako je Vietnam, budou vysávat – jako nějaká démonická ničivá černá díra – peníze, lidi, energii a dovednosti. A tak jsem byl stále silněji nucen vidět tuto válku jako nepřítele chudých a jako takovou ji napadat.

Ještě tragičtější poznání skutečnosti přišlo, když mi začalo být jasné, že válka způsobuje mnohem víc než jen rozmetání nadějí chudých Američanů. Válka povolává do boje a na smrt jejich syny, bratry a manžele v mimořádně vysoké míře oproti zbytku populace. Verbujeme mladé černé muže, zmrzačené vlastní společností, a posíláme je tisíce kilometrů daleko, aby zabezpečili v jihovýchodní Asii svobody, které sami nepoznali doma – v jihozápadní Georgii nebo ve východním Harlemu. Na televizních obrazovkách sledujeme černé a bílé chlapce, jak zabíjejí a sami umírají za národ, který není schopen posadit je do stejných školních lavic. Přihlížíme jejich brutální solidaritě, když spolu vypalují chatrče v chudých vesnicích, a uvědomujeme si, že by v Detroitu nikdy nemohli žít ve stejné ulici. Nemohl jsem mlčet tváří v tvář tak kruté manipulaci s chudými.

Třetí pohnutka pramení z mých zážitků v ghettech na Severu. Když jsem chodil mezi zoufalými, zavrženými a rozzlobenými mladými muži, říkal jsem jim, že pušky a Molotovovy koktejly jejich problémy nevyřeší. Snažil jsem se je co nejhlouběji pochopit a obhajoval jsem své přesvědčení, že nejvýznamnější společenské změny přicházejí skrze nenásilnou akci. Ale oni se ptali, a správně: „A co Vietnam?“ Ptali se, jestli jejich vlastní národ neužívá násilí v masivních dávkách, aby vyřešil své problémy a přivodil změny, jež si přeje. Jejich otázky ťaly do živého a já jsem věděl, že nikdy nemohu pozvednout svůj hlas proti násilí páchanému utlačovanými v ghettech, aniž bych nejdřív jasně promluvil k největšímu dodavateli násilí v dnešním světě – své vlastní vládě. Kvůli těm chlapcům, kvůli této vládě a kvůli statisícům těch, kteří se třesou pod knutou našeho násilí – nemohu mlčet.

Pro ty, kteří se ptají „Nejste čelný bojovník za lidská práva?“ a chtějí mě tak vyloučit z mírového hnutí, mám další odpověď. V roce 1957, když jsme zakládali Southern Christian Leadership Conference, jsme vybrali jako své motto: „Za záchranu duše Ameriky.“ Byli jsme přesvědčeni, že nemůžeme omezit svou pozornost jen na určitá práva pro černošské obyvatelstvo, zároveň se ale potvrdilo jiné naše přesvědčení: že Amerika nebude nikdy svobodná a v bezpečí sama před sebou, pokud potomci jejích otroků nebudou úplně zbaveni okovů. Souhlasili jsme s Langstonem Hughesem, černým harlemským básníkem, který napsal:

Jo,

Řeknu to jasně,

Amerika nikdy nebyla Amerika pro mě,

Ale přísahám –

Amerika bude!

Nikdo se zájmem o čest Ameriky nemůže ignorovat současnou válku. Pokud duše Ameriky nakonec podlehne totální otravě, část pitevní zprávy musí nést jméno Vietnam. Amerika nemůže být nikdy zachráněna, dokud ničí nejhlubší naděje lidí po celém světě. A proto ti z nás, kteří jsou stále odhodláni, že Amerika bude, se vydávají na cestu protestu a rozkolu, a pracují tak na zdraví naší země.

Souvislost mezi kněžskou službou a mírovým úsilím je pro mě natolik zřejmá, že někdy žasnu nad těmi, kdož se mě ptají, proč protestuji proti válce. Je vůbec možné, že nevědí, že evangelium bylo a je určeno všem lidem – komunistům i kapitalistům, jejich i našim dětem, černým i bílým, revolucionářům i konzervativcům? Zapomněli snad, že má služba je podřízená tomu, jenž tak miloval své nepřátele, že za ně i zemřel? Co potom mohu říkat Vietcongu, Castrovi nebo Maovi jakožto Jeho věrný služebník? Mohu jim vyhrožovat smrtí? Nebo snad nesmím sdílet svůj život i s nimi?

Sdílím se všemi lidmi poslání být Božím synem. Nad posláním rasy, národa či náboženského přesvědčení je toto povolání k vzájemnému bratrství; a protože věřím, že Otec se hluboce zajímá a stará především o své trpící, bezmocné a zavržené děti, přicházím dnes promluvit právě za ně.

To je výsada i břímě těch z nás, kteří jsou poutáni oddaností a věrností, jež je širší a hlubší než vlastenectví a jež přesahuje stanoviska a cíle vlastního národa. Naším posláním je mluvit za slabé, za bezejmenné, za oběti z vlastních řad i za ty, jež nazýváme nepřáteli. Neboť žádný důkaz či argument pocházející od člověka nemůže učinit z těchto lidí nic menšího než naše bratry.

Podivní osvoboditelé

Obyvatelé Vietnamu musejí vnímat Američany jako podivné osvoboditele. Co si asi myslí, když se paktujeme s velkostatkáři a odmítáme stvrdit činem svá slova týkající se pozemkové reformy? Co si asi myslí, když na nich testujeme své nejnovější zbraně, stejně jako si nacisté testovali nové lékařské metody a nové techniky mučení v evropských koncentračních táborech? A kde spočívají základy nezávislého Vietnamu, který chceme vybudovat? Nejsou jimi tito bezejmenní?

Zničili jsme jim dvě nejposvátnější instituce – rodinu a vesnici. Zničili jsme jejich zemi a úrodu. Podíleli jsme se na rozdrcení jediné nekomunistické revoluční politické síly v této zemi – sjednocené buddhistické církve. Podporovali jsme nepřátele saigonských rolníků. Ponižovali jsme jejich ženy a děti a zabili muže. Jací osvoboditelé!

Teď už zbývá jen málo z toho, co lze rekonstruovat – zbývá ušetřit je lidského strádání. Jediný solidní materiál hodný rekonstrukce bude už brzy k nalezení jen na našich vojenských základnách a v betonu koncentračních táborů, jež nazýváme „opevněnými osadami“. Obyčejní lidé se jistě velmi podivují nad našimi plány vybudovat nový Vietnam na takových základech. Sotva je můžeme obviňovat za tyto úvahy. Naopak – musíme za ně promluvit a vznést otázky, které oni sami vznést nemohou. I oni jsou našimi bratry.

Snad ještě obtížnější, leč neméně nezbytný úkol je promluvit za ty, kteří jsou označováni za naše nepřátele. Co se skrývá za Frontou národního osvobození – tou podivnou anonymní skupinou, kterou nazýváme „Vietcong“ či prostě „komunisti“? Co si musí myslet o Američanech, když vědí, že jsme připustili Diemovu krutou represi, která z nich učinila odbojovou guerillu na jihu země? Jak nám mohou důvěřovat, když je teď – po zkušenosti s vražedným Diemovým režimem – obviňujeme z krutosti a násilí, zatímco chrlíme do jejich země každou naši zbrojní novinku rozsévající smrt? Jistě chápeme jejich pocity, i když nepromíjíme jejich činy. Jistě vidíme, že jsme podporovali lidi, kteří je donutili k násilí. A jistě vidíme, že náš dokonale naprogramovaný plán destrukce hravě strčí do kapsy i jejich nejsmělejší činy.

Tady je pravý význam a skutečná hodnota soucítění a nenásilí: když nám pomáhají vidět věc z perspektivy protivníka, slyšet jeho otázky a zjistit, jak hodnotí nás samotné. Neboť právě z jeho perspektivy můžeme nahlédnout základní nedostatky vlastního postoje, a pokud jsme vyspělí, můžeme se učit, růst a získávat z moudrosti bratrů, jež nazýváme „protivníky“.

Tak je tomu i s Hanojí. Na severu, kde naše bomby pustoší zem a naše miny ohrožují vodní zdroje, čelíme hluboké, ale pochopitelné nedůvěře. Mluvit za tyto lidi znamená tuto nedostatečnou důvěru ve slova Západu vysvětlovat, a zvláště vysvětlovat jejich totální nedůvěru v americké záměry. V Hanoji jsou lidé, kteří vedli národ k nezávislosti proti Japonsku a Francii, lidé, kteří usilovali o členství ve francouzském společenství a byli zrazeni slabostí Paříže a libovůlí koloniálních armád. To oni vedli opakovaný boj proti francouzské nadvládě za cenu otřesných obětí a byli posléze přemluveni, aby se – prý dočasně – vzdali území, jež kontrolovali mezi třináctou a sedmnáctou rovnoběžkou. Pak zjistili, že byli opět podvedeni.

Hanoj také připomíná, jak nám naši představitelé zatajili pravdu o dřívějších nabídkách míru ze strany severního Vietnamu. Tamní lidé vědí, že bomby, miny a granáty jsou částí naší tradiční předinvazní strategie. Snad jen smysl pro humor a ironii je může zachránit, když slyší největší světovou mocnost mluvit o agresi ve chvíli, kdy sama shazuje tisíce bomb na chudý a bezmocný národ tisíce kilometrů od vlastních břehů.

I když jsem zkusil dát slovo bezejmenným Vietnamcům a pochopit argumenty těch, jimž říkáme „nepřátelé“, jsem znepokojen osudem našich jednotek stejně hluboce jako vším ostatním. Zdá se mi totiž, že to, čemu je podrobujeme ve Vietnamu, není prostě jen brutalizace, jíž se daří v každé válce, kde armády stojí k sobě čelem a snaží se ničit. My přidáváme k této vražedné mašinérii ještě cynismus, neboť i naši vojáci musí poznat, že nic z toho, zač prý bojujeme, není reálně ve hře. Už dlouho musí vědět, že jejich vláda je vyslala do nesmyslného boje, a ti obeznámenější si určitě uvědomují, že jsme na straně bohatých a mocných, zatímco chudým připravujeme peklo.

Musíme s tímto šílenstvím nějak skoncovat. Musíme je zastavit stůj co stůj. Mluvím jakožto Boží syn a bratr bědných, kteří trpí ve Vietnamu. Ozývám se za ty, jejichž země je pustošena, jejichž domovy jsou ničeny
a jejichž kultura je rozvrácena. Mluvím za chudé v Americe, kteří platí za zničené naděje doma a za smrt a destrukci ve Vietnamu dvojnásobnou cenu. Mluvím jako světoobčan, neboť současný svět zůstává zděšen nad cestou, po které jsme se vydali. Mluvím jako Američan k vůdcům vlastního národa. Hlavní iniciativa v této válce pochází od nás. Na nás tedy také je tuto válku zastavit.

Tady je zpráva od nejvyšších buddhistických představitelů Vietnamu. Nedávno jeden z nich napsal tato slova: „Každým dnem tato válka posiluje nenávist v srdcích Vietnamců a v srdcích těch, kteří v sobě ještě mají instinkt lidskosti. Američané nutí dokonce i své přátele, aby se stali protivníky. Je zvláštní, že Američané, kteří tak pečlivě propočítávají možnosti vojenského vítězství, ještě nezjistili, že v průběhu utrpí drtivou psychologickou a politickou porážku. Symbolem Ameriky už nikdy nebude revoluce, svoboda a demokracie, nýbrž násilí a militarismus.”

Pokud okamžitě nezastavíme svou válku proti vietnamskému národu, zbytku světa nezbude jiná možnost než to celé chápat jako hrozivě nemotornou vražednou hru, kterou jsme se rozhodli hrát za každou cenu. Svět teď od Ameriky požaduje vyspělost, které možná nejsme schopni. Požaduje, abychom uznali, že jsme se od samého začátku svého vietnamského dobrodružství pletli a že jsme byli zhoubou pro spokojený život vietnamského obyvatelstva.

Částí našeho trvalého závazku může být i garance poskytnutí azylu všem Vietnamcům, kteří se obávají o svůj život za nového režimu, včetně toho, na němž by participovala Osvobozenecká fronta. Potom musíme nabídnout maximum možné náhrady za škody, jež jsme sami způsobili. Musíme také poskytnout zdravotní péči a učinit ji dostupnou v celé zemi.

Stojíme na špatné straně

Mladým mužům musíme objasnit roli našeho národa ve Vietnamu a vyzývat je k odepření vojenské služby. Mimoto bych vybízel všechny duchovní ve vojenském věku, aby se vzdali osvobození plynoucí z jejich stavu a usilovali o statut odpůrce vojenské služby. Přichází doba pro správná a rázná rozhodnutí. Přichází chvíle, kdy musíme riskovat své životní osudy, pokud má náš národ přežít vlastní šílenství. Každý člověk mající v sobě špetku lidskosti se musí rozhodnout pro protest, který nejlépe odpovídá jeho přesvědčení – ale protestovat musíme všichni.

Je cosi svůdného a lákavého v tom zastavit tuto válku a hromadně vyrazit na něco, co se v jistých kruzích stalo již oblíbeným křížovým tažením – „proti válce ve Vietnamu“. Souhlasím, že musíme podstoupit tento boj, ale rád bych řekl něco ještě znepokojivějšího. Válka ve Vietnamu je jen symptomem mnohem hlubší choroby amerického ducha, a pokud budeme ignorovat tento prostý fakt, budou se příští generace opět organizovat do kněžských a laických shromáždění, jako je toto. Budou znepokojeni Guatemalou a Peru. Budou znepokojeni Thajskem a Kambodžou, nebo možná Mozambikem a Jižní Afrikou. Budeme demonstrovat za tyto země a tucet dalších a naše protestní pochody nebudou mít konce, pokud nepřijde zásadní a hluboká proměna amerického politického života. Tyto úvahy daleko přesahují Vietnam, ale nepřesahují naše poslání být Božími syny.

V roce 1957 prohlásil jeden vnímavý americký diplomat v zámoří, že se mu zdá, že náš národ stojí na nesprávné straně světové revoluce. Během posledních desíti let vznikl systém zatajování informací, který teď ospravedlňuje přítomnost amerických vojenských „poradců“ v jižní Americe. Děláme to všechno s takovým zapálením, že se vracejí slova Johna F. Kennedyho, který před pěti lety prohlásil: „Ti, kteří neumožňují mírové převraty, dělají z násilné revoluce nevyhnutelnost.“

Stále víc a víc, ať vědomě či nešťastnou náhodou, se této role ujímá náš národ – role těch, kteří brání mírovým převratům a odmítají vzdát se privilegií a požitků, jež plynou z ohromných zisků ze zámořských investic.

Jsem přesvědčen, že pokud máme stanout na správné straně světové revoluce, musíme jako národ podstoupit zásadní revoluci hodnot. Musíme urychleně iniciovat proměnu ze společnosti „orientované na věc“ ke společnosti „orientované na člověka“. Pokud stroje a počítače, touha po zisku a vlastnická práva budou považovány za podstatnější než člověk sám, pak obludné trojhvězdí rasismu, materialismu a militarismu nebude nikdy zdoláno.

Skutečná revoluce hodnot by nás brzy přiměla ptát se po přiměřenosti a oprávněnosti mnoha našich opatření. Na jedné straně jsme povoláni hrát úlohu milosrdného samaritána na okraji životních cest; ale tato činnost bude jen počátkem. Jednoho dne musíme nahlédnout, že celá cesta do Jericha musí být přetvořena tak, aby muži a ženy nebyli neustále okrádáni a biti na svých poutích životem. Opravdový soucit znamená víc než jen hodit minci žebrákovi. Pomalu chápeme, že systém, který produkuje žebráky, potřebuje reformovat. Skutečná revoluce hodnot se bude jen s obtížemi dívat na křiklavý kontrast chudoby a bohatství. Se spravedlivým hněvem se rozhlédne přes moře a spatří jednotlivé kapitalisty ze Západu, jak investují obrovské sumy peněz v Asii, Africe i Jižní Americe jen proto, aby vyvezli zisk zpět bez jakéhokoli ohledu na společenské blaho těchto zemí; a řekne: „Toto není spravedlnost.“ Podívá se na naše spolčování s pozemkovými magnáty v Latinské Americe a řekne: „To není fér.“ Arogantní pocit Západu, že je třeba ostatní všemu vyučovat a že není nic, čemu by se měl sám učit, není nijak oprávněný. Opravdová revoluce hodnot se chopí světového pořádku a prohlásí o válce: „Tento způsob urovnávání sporů není fér.“ Spalovat lidské bytosti napalmem, plnit domovy sirotky a vdovami, vstřikovat vražednou drogu nenávisti do žil jinak mírumilovných lidí, posílat domů z temných a zkrvavených bojišť muže tělesně postižené a psychicky zničené – to nemá nic společného s moudrostí, spravedlností a láskou. A národ, který každý rok vydává víc peněz na vojenské účely než na sociální programy, kráčí vstříc duchovní smrti.

Povinnost podporovat vzpoury

Amerika, nejbohatší a nejmocnější na světě, by mohla snadno vévodit na cestě k této revoluci hodnot. Není tu nic, kromě tragické touhy zabíjet, co nám může zabránit přehodnotit naše priority tak, aby touha po míru dostala přednost před bažením po válce.

Pozitivní revoluce je nejlepší obranou proti komunismu. Válka není odpověď. Komunismus nebude nikdy poražen pomocí atomových bomb či jaderných zbraní. Nesmíme se příliš zaměstnávat negativistickým antikomunismem, ale raději pozitivní vírou v demokracii, a je třeba si uvědomit, že naší nejlepší obranou proti komunismu je útok ve službách spravedlnosti. Musíme pozitivním jednáním usilovat o odstranění chudoby, nespravedlnosti a nejistoty, neboť ty jsou živnou půdou, v níž sémě komunismu roste a prospívá.

Žijeme v revoluční době. Na celé zeměkouli lidé revoltují proti starým pořádkům, proti vykořisťování a útlaku, a z lůna křehce pomíjivého světa se rodí nové systémy, které ctí spravedlnost a rovnost. Otrhaní a bosí rolníci povstávají jako nikdy předtím.

„Lid, který dlel v temnotách, zahlédl velké světlo.“ My na Západě jsme povinni tyto vzpoury podpořit. Je velmi smutné, že – kvůli vlastnímu pohodlí, sebeuspokojení, chorobnému strachu z komunismu a náchylnosti přizpůsobovat se nepravostem – západní národy, které iniciovaly tolik z revolučního ducha moderního světa, se dnes stávají baštou zpátečnictví. To přivedlo mnohé k pocitu, že revolučním duchem se vyznačuje pouze marxismus. Komunismus je proto trestem za náš neúspěch při uskutečňování demokracie a pokračuje v tradici revolučního myšlení, kterou jsme sami započali. Jediná naděje dnes spočívá v naší schopnosti znovu oživit revolučního ducha v sobě samých, vyrazit do ne vždy přátelského světa a vyhlásit věčný boj chudobě, rasismu a militarismu. Tímto mocným činem rázně odmítneme status quo a jeho nespravedlivé praktiky a uspíšíme příchod dne, kdy „každé údolí bude vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy, pahorkatina v rovinu se změní a horské hřbety v pláně“.

Výzva k celosvětové solidaritě, která povyšuje zájem celku nad zájem kmene, třídy, rasy a národa, je ve skutečnosti výzvou k všeobjímající a bezpodmínečné lásce ke všem lidem. Tato často nepochopená a dezinterpretovaná představa – tak snadno odmítnutá Nietzschem a jinými jako svět slabošské a zbabělé moci – se nyní stává absolutní nutností, má-li lidstvo přežít. Když mluvím o lásce, nemluvím o slabošském přístupu. Mluvím o té síle, kterou všechna velká náboženství pochopila jako nejvyšší jednotící životní princip. Láska je – tak či onak – klíčem, který odemyká bránu nejzazší skutečnosti. Tato víra v nejzazší skutečnost, společná hinduistům, muslimům, křesťanům, Židům i buddhistům, je krásně ve zkratce vyjádřena v Prvním listu sv. Jana: „Milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.”

Doufejme, že tento duch lásky se jednou stane každodenním řádem. Už si nemůžeme dovolit uctívat boha nenávisti a klanět se před oltářem pomsty. Nekonečný proud dějin se vzdouvá neustálými přívaly nenávisti. Historie je zaplavena troskami individualit a národů, které se vydaly touto sebedestruktivní cestou nenávisti.

Čelíme kruté naléhavosti dneška. Můžeme zoufale vzývat čas, aby se zastavil a chvíli prodlel, ale ten je hluchý ke každé naší prosbě a žene se dál. Nad vybledlými kostmi a zpřeházenými troskami mnoha civilizací čteme patetická slova: „Příliš pozdě.“ Dnes ještě stále můžeme volit – nenásilnou koexistenci, nebo násilné sebezničení.

Musíme skoncovat s nerozhodností a přikročit k akci. Musíme najít nové cesty, jak prosadit mír ve Vietnamu a spravedlnost v celém rozvojovém světě – ve světě, který je za našimi dveřmi. Pokud nebudeme jednat, budeme vláčeni dlouhou a temnou uličkou hanby, jež je vyhrazena těm, kdo disponují silou, ale nikoli soucitem, mocí, ale nikoli mravností, zarputilostí, ale ne pochopením.

Nezbývá než se pustit do dlouhého a trpkého – ale přesto krásného – boje za nový svět. To je poslání Božích dětí a naši bratři už netrpělivě čekají na naši odpověď. Řekneme jim, že nerovnosti jsou příliš velké? Řekneme jim, že je ten boj příliš těžký? Sepíšeme depeši, že jisté síly v americké společnosti dělají vše pro to, aby se naši vojáci nenavrátili do vlasti jako plnohodnotní muži a lidé, a že je nám hluboce líto? Nebo to bude zcela jiné poselství, poselství touhy a naděje, poselství solidarity s jejich tužbami, poselství závazku postavit se za jejich věc, ať to stojí cokoli? Volba je na nás, a ačkoli se nám to možná nezamlouvá, musíme v tomto klíčovém okamžiku lidských dějin volit.

Přeložil Robin Ujfaluši, básnická pasáž je dílem Ondřeje Skovajsy.

Redakčně kráceno.