Jeden svět končí a začíná

Už po pražské části můžeme konstatovat, že v roce 2006 přišel na festival do kin zase větší počet diváků než v předchozích letech. „Do sedadel zasedlo za osm dní 32 tisíc lidí, což je

o 12 tisíc víc než loni,“ chlubí se tiskový mluvčí festivalu Filip Šebek. Do tohoto počtu je započítáno i devět tisíc školáků, kteří navštívili dopolední projekce v rámci vyučování. Nejmladší diváky do kin sice přivedly jejich učitelky, ředitel projektu Jeden svět na školách Karel Strachota však odmítá, že by šlo o prostou školní povinnost. „Sám jsem viděl, jak je to zajímá,“ říká. Velkým překvapením pro organizátory byl obrovský zájem o projekce filmů na internetových stránkách České televize. Údajně tam deset vybraných filmů nebo ukázky z třiceti jiných zhlédlo dalších dvacet tisíc lidí. Mnozí se zřejmě ke sledování filmu na internetu rozhodli i proto, že vstupenky na řadu filmů byly vyprodány či rezervovány několik dní dopředu.

I když soutěžení v oblasti výpovědi o lidském utrpení je problematická záležitost, nemůže být festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět jen pouhou filmovou přehlídkou. Pořadatelé podle svých vlastních slov chtějí nejen upozornit na závažné případy porušování lidských práv, které dokumenty připomínají, ale ukázat i mimořádné profesionální a umělecké výkony, které zpracování těchto témat podnítilo. Určité dilema spojené s problematickým určováním kritérií pro posuzování hodnoty tohoto typu dokumentů se festival již před lety rozhodl řešit tím, že ustanovil dvě hlavní poroty. Porotu obránců lidských práv, jež uděluje Cenu Rudolfa Vrby a má upozornit na neznámá nebo zamlčovaná témata týkající se lidských práv, a porotu filmařů. Ta má oceňovat především kvalitu filmařského uchopení tématu.

Čečensko a ženy

Cenu Rudolfa Vrby udělila porota letos dokumentu švýcarského režiséra Erika Bergkrauta Čečenské pohlednice. Na slavnostním večeru ji převzal režisér spolu s hlavní postavou filmu, Čečenkou Zainap, která dokumentuje stále nekončící genocidu ve své zemi. Film se zaměřuje především na místní ženy, jejich utrpení a snahu po dosažení spravedlnosti a po potrestání viníků násilí na jejich blízkých. Podle jednoho z porotců, Ondřeje Cakla z občanského sdružení Tolerance a občanská společnost, nehrála roli v konečném výběru skutečnost, že v porotě zasedly kromě něj samé ženy (Senay Ozdemirová, zakladatelka časopisu pro muslimské ženy žijící v Nizozemí, kubánská spisovatelka Zoé Valdésová, romská terénní pracovnice Emilie Horáčková a Deborah Christine Stothardová, která bojuje za dodržování lidských práv v Barmě), ale fakt, že film ze všech šestnácti soutěžních snímků v této sekci nejlépe naplňoval kritéria ceny právě podrobným popisem zamlčovaných zločinů. Porota se také rozhodla udělit čestné uznání snímku Operace Jaro rakouských tvůrců Angeliky Schusterové a Tristana Sindelgrubera. Film vypovídá o protiprávních zásazích rakouských úřadů proti přistěhovalcům.

Poukaz na zločiny v Čečensku se stal jedním z hlavních témat letošního ročníku festivalu nejen kvůli ocenění filmu Čečenské pohlednice. Cenu primátora hlavního města Prahy, o níž rozhodla porota složená již tradičně z ředitelů či dramaturgů mezinárodních dokumentárních festivalů, totiž dostala německá režisérka Kerstin Nickigová za film Milý Muslime. Ten vypráví osobní příběh čečenské uprchlice Sacity a její rodiny.

Výrazným motivem Jednoho světa byla také práva a osudy žen. Dotýkaly se jich nejen filmy oceněné porotami, ale také zvláštní festivalová sekce, nazvaná Gender Montage: Filmy z postsovětského prostoru. V jejím rámci bylo do Prahy přivezeno sedm filmů vypovídajících o údělu žen v sedmi postsovětských republikách. Natočeny byly dokumentaristy a dokumentaristkami z jednotlivých regionů ve spolupráci s odbornicemi na ženská práva. Součástí prezentace těchto filmů byly doprovodné akce a workshopy, na něž přijelo 42 hostů – filmařek, zástupkyň ženských organizací i hlavních hrdinek filmů.

Sociální a lidskoprávní dokument

Zřejmě nezamýšleným důsledkem rozdělení porot na „filmařské“ a „lidskoprávní“ byla v letošním roce skutečnost, že snímky oceněné filmovými či rozhlasovými profesionály lze jen těžko zařadit do škatulky filmů věnujících se násilí. Platí to o Ceně Českého rozhlasu za kreativní použití hudby a zvuku v dokumentárním filmu, kterou získal německý snímek Thomase Riedelsheimera o neslyšící hudebnici Evelyn Glennieové Doteky zvuku. A především pak o hlavní ceně hlavní poroty. Cenu ministra kultury České republiky za nejlepší film (kterou však místo ministra vybrala porota filmařů a předala mladá sličná náměstkyně ministra) dostal slovenský dokumentarista JaroVojtek za film My zdes. Tento spíše sociální dokument je založen především na úzkém a dlouhodobém vztahu mezi režisérem a členy slovenské rodiny Krnáčových, kteří se z kazašské vesničky Balgarka, kde byla rodina po záboru Podkarpatské Rusi donucena přes čtyřicet let žít, rozhodnou vrátit zpět na rodné Slovensko. Film přináší citlivý a přitom nesmlouvavý pohled na tvrdou realitu současného Slovenska a zklamané naděje navrátilců, kteří doufali, že přijíždějí do země, „kde nejsou mouchy“. Zároveň však někoho možná překvapí, že odborné porotě při výběru nevadily některé z „much“ filmu (například časté roztřesené či rozostřené záběry), které v určitých momentech vyvolávají spíše dojem „home videa“. Podle jednoho z porotců, Filipa Remundy, je však na filmu třeba ocenit jemnost, s jakou se pouští „do složitého tématu nalézání a ztrácení domova“. Možná však porotu při výběru vedl i další ohled, a tím je podpora slovenské dokumentaristiky. „Slovenská televize se k původnímu dokumentu chová daleko hůř než televize česká,“ říká producent filmu Dávid Čorba. O vysílání filmu, který už byl s úspěchem promítnut loni na festivalu v Karlových Varech, neprojevila zatím STV zájem, natož aby přispěla na jeho natáčení. Film tak byl dosud prezentován pouze ve slovenských kinech, zatím ho vidělo přes 600 diváků. „Kina totiž na Slovensku loni prodělala velký propad,“ vysvětluje Čorba. Hlavní porota také udělila Cenu za nejlepší režii. Získal ji pozoruhodný film Zimní děti – mlčící generace Jense Schanzeho. Německý režisér se v precizním a zároveň emocionálně silném dokumentu snaží prolomit mlčení, jímž se obklopili jeho rodiče, zejména matka, dcera důstojníka NSDAP.

Ani po osmi letech se původní myšlenka festivalu – dávat hlas těm, kdo jsou v běžném mediálním provozu jinak umlčeni (to platí jak o obětech porušování lidských práv, tak do určité míry i o dokumentaristech) – zjevně nevyčerpala. Potvrzuje to neustále rostoucí význam a rozsah festivalu i zájem publika. Je neuvěřitelné, že ani neoddiskutovatelný úspěch akce dosud nepřiměl hlavního mediálního partnera festivalu, veřejnoprávní televizi, k tomu, aby dokumentům promítaným na Jednom světě věnovala větší prostor i v průběhu roku.