V listopadu začal druhý ročník projektu Příběhy bezpráví. Prostřednictvím dokumentů a debat s pamětníky se pokouší ukázat školákům zločiny minulého režimu. Ohlas projektu je velký. Svědčí však mimo jiné o problémech, s nimiž se školy při výuce historie období komunismu potýkají, i o nedostatečné péči České televize o produkci vhodných filmů.
V napůl zaplněném sálu pražského Divadla Minor se 1. listopadu 2006 sešli bývalí političtí vězni, učitelé, žáci, pár novinářů a organizátoři projektu Příběhy bezpráví ze společnosti Člověk v tísni. Na plátně se střídají ukázky ze čtyř dokumentů, které letos organizátoři nabízejí školám.
Učitelé si mohou zdarma na DVD nebo VHS kazetě vybrat jeden z filmů: Nebe nad Evropou Heleny Třeštíkové, který vznikl již v roce 2003 a zachycuje osudy československých letců v Anglii, film Kristiny Vlachové a Marie Šandové Bez milosti, natočený ještě o pět let dříve a zachycující život a smrt Heliodora Píky, film Případ Dr. Horáková, jejž Jan Mudra zrežíroval dokonce před šestnácti lety, a dokument Olgy Sommerové Ztracená duše národa VI – Ztráta víry z roku 2001.
Pokud chtějí ve škole promítnout něco z čerstvější produkce, nabízí jim Člověk v tísni za pětistovku DVD Vzpomínáme. Je na něm jedenáct krátkých dokumentů vyrobených ve spolupráci České televize a asociace Film & Sociologie na základě námětů Pavla Kouteckého. Devatenáctiminutové snímky přibližují archivními záznamy a rozhovory některé aspekty socialistického každodenního života (Jídlo, Co se nosilo, Volný čas atd.). Pedagogové z celkem 513 škol, kteří o nabídku dokumentů projevili zájem, mají podle představ organizátorů sami vyhledávat ve svém okolí pamětníky do debaty o tématech filmů. Do hledání mají zapojovat i studenty. Teprve v případě, že neuspějí, nabízí podle slov ředitele projektu Karla Strachoty Člověk v tísni pomoc a kontakty na pamětníky, například z řad Konfederace politických vězňů, historiky či režiséry.
Jeden z pamětníků, někdejší letec RAF Jan Wiener, vystupuje i na zahajovacím odpoledni v Divadle Minor. Také on bude v tomto měsíci navštěvovat české střední školy a hovořit s žáky o minulosti. „Naše země je unikátní tím, že trestá své hrdiny,“ říká Wiener, jenž sám označení za hrdinu odmítá. „Chci studentům říct především něco jiného. Je mi moc líto za tuto zemi a její lidi, že dovolili takový režim a neprotestovali.“ Wiener po politické perzekuci odešel v šedesátých letech do USA. O jeho vzpomínky a názory, podobně jako o osudy dalších pronásledovaných za minulého režimu, mají podle organizátorů i pedagogů studenti velký zájem. Ten však stále uspokojují především nevládní organizace a jednotliví pedagogové. Instituce selhávají.
Spokojená televize i ministerstvo
Tiskový mluvčí České televize Martin Krafl ve svém vystoupení vyzvedává podíl ČT na projektu a prohlašuje, že právě on naplňuje poslání veřejnoprávní televize. Na otázku, proč v ČT vzniká a je vysíláno tak málo dokumentů týkajících se nedávné minulosti (což se odráží i v nabídce Příběhů bezpráví), nedokázal odpovědět. Jeho tvrzení, že „veřejnoprávní televize je pro všechny a vždy si může někdo stěžovat, že právě toho jeho oboru je málo – třeba příznivci fotbalu, že je v televizi málo fotbalu“, snad pamětníkům i přítomným filmařům připadalo nehorázné, ale nikdo se neozval. Možná to považovali za nevhodné.
Za ignoraci vzdělávání studentů o nedávné historii se tu decentně kritizuje i ministerstvo školství. „Neúspěšně jsme žádali už v minulých letech a letos jsme podali žádost o grant na čtyři miliony korun. Byla zamítnuta,“ uvádí Karel Strachota. Ministerstvo se však v reakci pro server iHNed proti obvinění z nezájmu či nevůle podporovat podobné projekty brání: „Projekt na dějiny byl špatně zadán. Peníze by šly více než na vzdělávání do tvorby filmových materiálů,“ nechalo se slyšet. Argument, že filmy mohou posloužit jako výborný vzdělávací materiál, ministerstvo pomíjí.
A co ty, tati?
Projekt přitom nespočívá jen v servírování (starších) dokumentárních filmů studentům. To dokazuje i stejnojmenná výstava, otevřená téhož dne na Novoměstské radnici na Karlově náměstí v Praze. Kromě unikátních fotografií politických vězňů, pořízených po jejich zatčení a vytažených po dlouhých desetiletích z archivů, ukazuje výsledky práce školních týmů, které se do projektu od loňského roku stihly zapojit. Studenti připravili panely, zachycující příběhy obětí komunistického režimu.
Na výstavě v Praze, Olomouci, Liberci a Českých Budějovicích je zachycen pouze výběr ze studentských prací. Část z nich se objeví ještě v Ústí nad Labem, Plzni, Opavě, Litomyšli a také ve formě seriálu v Lidových novinách. Veřejná prezentace vlastní práce je pro studenty důležitá: „Většina spolužáků o tom, na čem pracujeme, vůbec nevěděla. Teď se ale ptají a jsou na nás pyšní,“ říká Barbora Mojžíšová z pražského Arcibiskupského gymnázia, která zaznamenala příběh svého dědečka, vězněného z politických důvodů. Teď se těší, že příběh vyjde v novinách i ve velkém sborníku studentských prací. Třeba příběhy napomohou tomu, aby se jejich spolužáci začali ptát rodičů, co se dělo za minulého režimu, a Českou televizi a ministerstvo školství zase k tomu, aby se znovu zamyslely, zda za sebe nechají i nadále suplovat humanitární organizaci.