Očkování moderním uměním

Co bylo důležitější, mít možnost vystavovat na zajímavém místě v dole, nebo touha udělat něco pro to místo?

Umělci vždycky přijdou a vyrabují, vykradou kdeco. Mají samozřejmou tendenci využít věci ve svůj prospěch. Takže prvním impulsem je ovládnout prostor, začlenit sem svoji sochu.

Příběh začal v okamžiku, kdy jednomu vedoucímu z dolu bylo líto vyvézt šedesát pískovcových kvádrů na hlušinu, a tak se mezi jinými obrátil i na mne. Pozvala jsem další partu lidí. Rok jsme vymýšleli, sháněli peníze, pak jsme vše v roce 2002 nainstalovali. Udělali jsme velký kus práce a bylo mi líto, že ji nikdo nezná. Snažila jsem se to změnit. Chtěla jsem, aby se o dolu vědělo, aby se vědělo, že se tam cosi děje. Najednou začalo chodit víc a víc lidí a mne postupně opustila touha vy­užívat či zneužívat místo, ale naopak jsem dostala chuť mu pomáhat, aby se na něj nezapomínalo a aby nezarostlo trávou.

Čím mu pomáháte?

Vytváří se zde nová historie. Ta hornická už skončila. S věcmi, které se zde dnes dějí, zároveň začíná ožívat i důl. Lidé to vnímají tak, že se zde vytváří nová tradice. Navíc – podobné stavby byly zpravidla nádherně vyřešené do všech detailů. Konstrukčně i řemeslně. Měly by tedy zůstat nějakým způsobem zachovány, ale to nejde, když se v nich nic neděje a nikdo se o ně nestará, pak zreznou a spadnou. Bez života je uchovat nelze.

Proč by se ovšem podobná místa měla chránit nebo oživovat? Proč by se důl neměl zasypat a továrna zavřít?

Však se zasypávají a bourají. Po obrovském areálu dolu, který fungoval celé století, pak zbude jenom cedulka na nerezovém sloupku: tady stál ten a ten důl. Je pravda, že kdyby se mělo všechno uchovávat a věcem se nedala možnost recyklace, tak přestane fungovat přirozený cyklus. Stejně jako v životě. I my žijeme jenom omezenou dobu a pak se proměníme v biomasu pro růst něčeho dalšího. Není v lidských silách uchovávat všechno, co je staré, člověk na to nemá čas ani energii. Ale některé věci se uchovávat mají. Po babičce také nevyhodíte hrneček, který měla ráda. Je něčím zvláštní. Tak jsou i některá místa něčím zvláštní a ta by zůstat měla.

Čím je důl Mayrau tak mimořádný, že se ho někdo snaží vzkřísit?

V současné době už je to jediný důl na Kladensku, který funguje a je nějakým způsobem naživu. Před třemi lety tu byly všechny doly uzavřeny. V důsledku toho vzniklo trochu vakuum, zvláště pro horníky, kteří zde pracovali. Zanikla tradice. Důl Mayrau, z kterého je dnes skanzen, už je asi jediné místo, kam mohou chodit uronit slzu.

Proč z něj vznikl skanzen?

Jako budoucí skanzen byl vybrán už před patnácti lety, neboť má ve svých budovách historické stroje z roku 1905, které nebyly zničeny modernizací. Nemají dokonce ani elektrický pohon. Do roku 1997, kdy byl důl zavřen, stále pracovaly na stlačený vzduch.

Co se zde těžilo?

Černé uhlí.

Proč byly doly nakonec uzavřeny?

Došlo k důlnímu neštěstí, při kterém zahynuli čtyři lidé. Později se zjistilo, že v dolech je metan. Náklady na nové bezpečnostní zařízení by po vstupu do Evropské unie byly mnohem větší než výnos z těžby. Na Kladensku je navíc složitá sloj, není rovnoměrná v jedné vrstvě; je poměrně vysoká, ale ne tolik jako na Ostravsku, a těžba zde tak byla vždy mnohem nákladnější. Ekonomické důvody byly hlavním impulsem pro zavření, důlní neštěstí to jen urychlilo.

Komu dnes důl Mayrau patří?

Patří pod Hornické muzeum v Ostravě, které má svou expozici také v prostředí bývalého dolu. Muzeum je ovšem postavené na návštěvnosti. Budují se tam tenisové kurty nebo lanová centra a charakter dolu ustupuje do pozadí. Mayrau se naopak uchovává v autentickém stavu dolu, který před půlhodinou opustila poslední směna.

Co to znamená?

Procházíte v polotmě šachtou až k jámě, přes řetízkové šatny a lampárnu a všude jsou věci tak, jako když tam horníci opravdu byli. Člověka to zasáhne.

Proč je lepší udržovat autentický důl a nevybudovat na jeho místě sportovní centrum?

Kladno má díky bývalému primátorovi sportovní areály v centru města a není třeba, aby se něco podobného nosilo na důl. Myslím si navíc, že za pár let si málokdo bude umět představit, jaká dřina byla pracovat v dole a v jakém prostředí horníci žili. Z toho důvodu považuji za jedinečné uchovat to tam, jak to je.

Většina pořádaných výstav se také týká historie těžby nebo hornictví, koho tím chcete dneska oslovit?

Současná výstava Ostrovy ráje o kladenských haldách ukazuje, jak vznikaly všechny vyvážky, které jsou dnes zarostlé a tvoří specifické lokality, kde se objevují vzácné rostliny a chránění živočichové. Málokdo to ví. Místní tam chodí jen na houby a nevědí, jak je to tam krásné a vzácné. Je to strašně silný fenomén. Příroda se dokáže zmocnit zpátky toho, co jí patří. I pro lidi, kteří nejsou z Kladna, je to fascinující.

Kromě výstav se v dole konají také sochařská sympozia a semináře. Co ještě?

Pořádáme například workshopy. Loni proběhl jeden pod názvem Ženy mezi horníky, což je také velmi zajímavá skutečnost. Jaký měli vlastně horníci vztah k ženám? Když byli věčně pod zemí, tak si je glorifikovali? Bez rumu nebo zkrátka alkoholu svou práci jen těžko mohli vydržet, takže měli trošku posunuté myšlení a to se odrazilo i v jejich vztazích k ženám. Navíc na povrchu pracovalo dost žen v třídírnách, prádelnách a kantýně.

Jakým návštěvníkům je to ale určeno?

Dolem projde každý rok asi sedm tisíc lidí. Každý, kdo připravuje na Mayrau projekt, musí dlouho dopředu přemýšlet o tom, jak bude na lidi působit a jak jeho fotografie nebo sochy zapadnou do daného prostředí. Musí vědět, jak je citlivě nainstalovat do hodně výrazného okolí tak, aby něco doplnil nebo na něco poukázal. Návštěvník si jinak změn, které nejsou uměleckýma očima zvýrazněné, které nepoukazují na určitý fenomén, ani nevšimne. Takže je to určeno běžnému návštěvníkovi, který se začne dívat jinýma očima, a navíc je mu mimovolně naočkováno moderní umění.

Skutečně si myslíte, že – slovy Kurta Gebauera – podobné aktivity zmírní depresi a nabídnou lidem novou alternativu?

Myslím si, že ano. Důl je strašně depresivní sám o sobě. Horníci to tam opravdu měli těžké. Byli všude špinaví, nohy v plesnivých holinkách, různě tam museli vykonávat své potřeby, navíc nemohli dýchat, bylo tam kvůli strojům hrozné vedro. Opravdu si dávali flašku rumu, než sfárali. Expozice není nijak přikrášlená. Máte pocit, že jste ve vězení. Když je tam občas něco, co tomu dodá jiný rozměr, je to hrozně důležité. Lenka Klodová zhmotnila například vysněné představy horníků o ženě (která byla ostatně součástí každé hornické skříňky), blondýně s velkými prsy, krásně namalované. To člověka naplní jinou náladou, v tom je ten život, pokračování.

Zajímají se místní, tedy lidé, kteří v dolech pracovali, či ti, kteří vedle nich prožili celý život, co se na dole Mayrau děje dnes?

Chodí tam, vodí tam i své rodiny, ale začali tam přicházet až nyní, skoro po deseti letech. Jako by se styděli za to, co dělali předtím. Dřív se za to nestyděli. Měli hodně peněz a úcty. Nyní ukazují rodině, v čem opravdu žili, protože teď už je to oddělené od majetku a slávy, nyní je viditelná podstata. Většinou jsou rádi, že důl žije.

Kdo vaše aktivity financuje?

Nejde to snadno. Hlavní část výstav platí Hornické muzeum, jinak je financujeme z grantů.

Vychází vám město Kladno vstříc?

V posledních dvou letech ano, předtím to tak nebylo. Samo město Kladno se nedokázalo vyrovnat se svou rudou minulostí. Chtěli se zbavit všeho, co bylo s touto minulostí spojené – Poldovky, dolů, a z Kladna udělat krásné, skoro lázeňské město. Zbavit se dělníků, horníků a stát se hezčím, lepším městem. Jenže ono to nejde.

Na Kladensku je mnoho podobných prostor od uzavřených dolů či starých továren; víte, co se s nimi děje?

Doly jsou zavřené a likvidují se. Poldovka má svůj zvláštní osud. Část funguje a část se nechává napospas lidem, kteří z ní mají dobrý byznys. Autogenem si odřežou, co potřebují, a hned v areálu Poldovky jsou sběrné suroviny, kde jim nařezané vykoupí.

A co by se s objekty mělo dít?

Konkrétně v areálu Poldovky jsou krásné stavby, bývalé vápenky. Poldovka by mohla být taková mohyla Kladna. Je krásná tvarově, má víc než stoletou historii. K tomu, aby se s ní něco stalo, je ale zapotřebí více lidí, tlaku z různých stran. Loni jsme spolu se skupinou Mamapapa a architekty z ČVUT udělali v Poldovce první akci – večerní tour po její nejstarší části. Lidé přišli, vozili se historickým autobusem po nasvícených budovách, bylo tam divadlo, koncerty, výstavy. Najednou Kladeňáci zjistili, že Poldovka je krásná. Doteď byla něčím, co jim stálo v cestě uprostřed města, a nevěděli, co s tím. Nyní to záleží na nich. Dříve vůbec nechtěli slyšet o tom, že by Poldovka mohla fungovat i jinak, teď už to vědí.

Jak na to reagovali představitelé města?

Město původně s touto akcí nechtělo mít nic společného, ale pak zjistilo, že smysl má. Byli překvapení, nečekali, že to může dopadnout pozitivně. Dá se říci, že si uvědomili, že mohou na industriálních památkách vydělat, vytvořit industriální turismus. Město vydalo dokonce průvodce po technických památkách středních Čech. Jsou tam všechny technické památky, které sice nejsou státem chráněné, ale pro své okolí jsou zásadní. To je neuvěřitelný obrat v jejich chápání ploch, jež vnímali předtím jen jako přítěž. Vzali za své, že vedle kladenského aquaparku mají i něco jiného.

A co bude dál?

Dál to záleží na lidech, aby našli sami sílu něco realizovat. Nejde to hned. Mayrovka existuje jedenáct let a žije už svým vlastním životem. Nejdůležitější je místo neznásilňovat a ptát se lidí, co by si přáli, a pak to zkusit uskutečnit. My jsme sáhli po nejsložitější věci, po tvorbě moderního umění, a ze začátku nám lidé nerozuměli. Ale časem přišli na to, že to má smysl, jen měli předtím zavřené oči.