„Cóóó děěěláááš?!“ – to je jedna z replik skulptury ošívající se na piedestalu partyzána, kostlivce ožívajícího v masovém hrobě, bezdomovce přežívajícího na obětišti tvrdé reality v inscenaci Útěcha polní cesty holešovického divadla La Fabrika. Stejně zní refrén, kterým se o slovo hlásí umlčované historické svědomí v doposud čtyřdílném projektu PERZEKUCE.CZ, jehož tématem je fenomén „křivdy v dějinách“ a „boje o paměť“. A je to i otázka po uměleckém směřování okruhu divadelníků sdružených kolem dramatika a režiséra Miroslava Bambuška.
Bambuškovu cestu pojmenoval Jiří Peňás jako „sudetskou“. A skutečně: tento rodák z Loun přidal do historií hustě popsaného severočeského kraje svou vlastní kapitolu. V rámci projektu PERZEKUCE.CZ se v Multiprostoru Louny za účasti pamětníků krvavých událostí z let 1939–1945 konal paradivadelní scénický dokument Předběžná zpráva Postoloprty 1945 no. 1 aneb jakási site-specific přípravka na pražskou inscenaci Porta Apostolorum. A podobný scénář měla i příprava druhé inscenace: premiéře Útěchy polní cesty předcházela Polemika o vyvedení Němců z Brna 30. 5. 1945 no. 1 v brněnském Špilberku. Netroufám si tvrdit, že pro Bambuškovy pražské počiny lze bez výhrad použít termín site-specific. Do metropole sice přichází poznačen specifiky míst, z nichž čerpal svá témata, přináší je sem nicméně s úsilím o nadčasové zobecnění.
Postmoderní revoluce
Španělský filosof José Ortega y Gasset dochází ve svém spisku Zánik revolucí k přesvědčení, že historické epochy by se měly posuzovat i podle toho, co v nich nebylo vykonáno. Právě to může být úkolem příštích generací. Miroslav Bambušek se ujal poslání své doby: předurčil si odhalovat „mezery“ v naší historii – promlčené kauzy, v nichž se jasně vyjevuje ambivalentnost historické pravdy a všelijak se vybarvují černobíle načrtnuté portréty kladných a záporných hrdinů. K tomu si na pomoc bere rovněž výsostně současné premisy postmoderní filosofie a fenomenologie; nikoli náhodou propůjčil inscenaci název a textový podklad Heideggerův esej Útěcha polní cesty. Bambušek se vrací i k revolučnímu duchu politického divadla 70. a 80. let, jehož vyvolává citacemi z dramatu příslušníka německého punkového hnutí Rainalda Goetze Svatá válka. A v neposlední řadě se připojuje k odkazu romantického gesta – ne nadarmo prošlapaly sudetský kraj holinky nesčetných vojsk, ale i polobotky romantických básníků.
K romantismu patří askeze, titánské (rozuměj revoluční) úkoly, ironie a bič na měšťáka. Především jemu se totiž mete v La Fabrice špína do tváře, a to obrazně i doslova: nepohodlná témata se propírají v nepohodlném prostředí bývalé slévárny hliníku. Říká se, že na každou skrytou pavučinu se jednou najde koště. Divadelníci za mizivý groš ze státního rozpočtu přikládají do kamen pohledaná prkna a zašlou industriální tovární halu po večerech rozehrávají, zatímco sousedící designéři si ji zrekonstruovali na prodejnu luxusního nábytku. Těžko říci, co sub specie aeternitatis symbolizuje naši dobu lépe.
Černá magie a hnus na jedné polní cestě
Na rozdíl od sevřenějšího tvaru Porty Apostolorum je inscenace Útěcha polní cesty montáží textů, rytmů, žánrů a práce s prostorem, světlem a pohybem.
V první části se stáváme svědky parodie na konferenci o brněnském pochodu smrti, který se stal přívěskem „made in Czech“ na zvěrstvech druhé světové války. Undergroundový historik Libor v kožené bundičce a tyrkysových kamaších, zprvu nezúčastněný a posléze pro kauzu naivně zapálený Moderátor z neutrálního Švýcarska a Sudeťačka Hana, která to pochopitelně všechno platí – to je trojice protagonistů. Jen s velkými obtížemi se ti tři snaží udržet nit, protože odbornou diskusi co chvíli přeruší ideologicko-nacionalistické hašteření, úchylné erotické hrátky a naposledy temná vize, do které se v prostoru odhaleném za forbínou, vymezenou řečnickým pultíkem, inscenace po polovině zlomí. Citace z análů doplněné ironickými komentáři ve zkomolené Liborově angličtině a Hanině češtině (paradoxně tu nejčistěji zní „echt“ němčina Moderátora, představovaného rodilým mluvčím) jsou nahrazeny batolením, žvatláním a pošťuchováním se hejna německých dětí, hrajících nevinné hry s ohněm, v minulosti zhmotněné na zamlženém divadelním horizontu. Jejich tragický historický osud rámují ironizující bordelové blikající neony a bíle oděný diblík povahy holubičí je nakonec cynicky se chichotajícím skutečným vykonavatelem popravy.
Na pozapomenuté polní cestě, po které nás Bambušek vede, zatím nezavládl klid a ticho. Proto nemůže poskytnout útěchu, jen „hnus“, jak nám sděluje nevinný hlásek z andělského chóru v závěru inscenace.
Soustředěný a nebojácný zájem o příčiny věcí se může skrývat i v divadelní magii, nejen v mediálních gestech na elektrárenských věžích a na dálničních tazích. Proč by tedy Bambušek ve své továrně neměl pokračovat v té beznadějně mravenčí práci: kout železo, které už pro většinu z nás už dávno vychladlo?
Autorka je teatroložka.
Útěcha polní cesty.Texty Rainald Goetz, Martin Heidegger, Miroslav Bambušek, dobové dokumenty. Dramaturgie a režie Miroslav Bambušek, hudba Petr Kofroň, výprava Tom Sorel a Jana Preková. Premiéra 15. ledna 2006. La Fabrika (Přístavní 22, Praha-Holešovice).