Na čtení ne zrovna odlehčeně letní jsme připravili ohlédnutí za inscenacemi Elfriede Jelinekové, autorky, jejíž tvorbě se A2 podrobněji věnovala v čísle 23/2006 v souvislosti s fotbalem.
Jedna z jejích her dostala v češtině hned několik názvů: Sportovní drama, Hra o sportu, Sportštyk. A možná i sama autorka zatoužila po drobné změně identity, zejména poté, co jí pánové ze švédské Akademie nadělili Nobelovu cenu. Zato ji, dříve prý „enfant terrible kálející do vlastního hnízda“, vzal na milost dokonce i bulvární tisk v rodném Rakousku. A tak se zase jednou potvrdilo, že kdo je bohatý a/nebo slavný, ať si spánebohem dělá, co chce. Elfriede Jelineková, proslulá stejně svou dramatickou literaturou jako břitce ironickými postoji, zvolila namísto odpovědi protiútok. Trvajíc na moci slova, předala štafetu boje za lepší svět svým inscenátorům a vlídné scénické pokyny střídané striktními zákazy uvádění svých her zředila na naprostou rezignaci: „Dělejte si, co chcete.“
A to se díky jejím třem textům, které byly v letošní sezoně pohotově uvedeny na pražské scény, i děje: v A-studiu Rubín se kope do zdi a vaří bramboračka, v Divadle Komedie znásilňují holčičky a čepují pivo, a do toho všeho hercům v akci vyzvánějí mobilní telefony. Laciné fórky, hodné leda tak pro bulvár, bylo by možné namítnout. Ale nezavěšujte, neutrálnější pasáže z dramatiky Elfriede Jelinekové, na něž nelze nabalit všechno to harampádí osočující či adorující její feminismy, ultralevičáctví, pornografie a jiné agrese, které se zrovna šikézně bouří proti duchu doby, jsou hned druhé v pořadí. Podobně jako vybouřená hrdinka hry Klára S. (Divadlo Komedie), když nenápadně, vtipně a rezignovaně konstatuje: „Usiluji také o to skloubit v nejvyšší míře umělkyni s ženou v domácnosti!“ Který průměrně inteligentní člověk někdy nepocítil tenhle holý a citově nezabarvený rozpor mezi konkrétními potřebami a abstraktními výzvami lidské existence, říkám si. V něm totiž Jelinekové postavy živoří: postavy žen i mužů, jejich veřejných rolí, kultivovaných, proti své kultivaci se bouřících či pohodlně konformních společenských bytostí, primitivních, pomatených, davových nebo osamělých lidských tvorů. Nikoli jen v nelítostném souboji pohlaví, jak je to explicitně zachyceno v obsahově i formálně vyhroceném dramatu Kláry S. a jejích mužů, jak to není ani implicitně naznačeno v monologické poctě prokletému švýcarskému básníku Robertu Walserovi On není jako on (A-studio Rubín) a jak to zcela zjevně utichá po první části velkolepé společenské fresky Sportštyk (Divadlo Komedie).
Čeští režiséři rakouské autorky k tomu všemu přistavují ještě jakýsi kontextuální inscenační nadrámec. David Czesany vkládá do hry On není jako on ekonomickou tematiku, aktuální v komunitě pošetilců oddaných Umění za pouhý hlt horké polévky, David Jařab přesunuje pod dohled ostrahy blázince namísto předepsaně šílícího Roberta Schumanna kompletní personál hry Klára S. a mužstvo Pařízek-Nebeský-Jařab umocňuje evokaci sportovního zápasu nejen fotbalovým hřištěm roztahujícím se přes divadelní jeviště i hlediště, ale i anketou pro diváky jejich Sportštyku. Ne že by obzvláště ve vrcholných okamžicích permanentních sportovních dionýsií, nadmutých konzumní masáží a potřebou ventilace společenského napětí, nebylo v ulicích potažených davy opilých fanoušků patrné, že divadlo je skutečně jakýmsi vzdáleným ostrovem, obydleným několika posledními trosečníky. A ne že by divadlo nepatřilo k jedné z mála komunit, která se vůči svému okolí nevymezuje jen konkurenčním bojem a agresivitou. Právě v tom zřejmě spočívá jeho (staro)nová společenská funkce i téma, které při setkání s dramatikou Jelinekové upřednostňují tuzemští inscenátoři. Smysl pro kolektiv je mimo sportovní a uměleckou oblast výraz ideologicky zprofanovaný, nicméně právě jako opozitum krátkozrakého individualismu a egoismu příslušníků moderní masy by se mohl opět dočkat rehabilitace.
Tu koneckonců zobrazuje právě Sportštyk, který není jen parafrází antického mýtu o Elektře, ale i socio-filosofickým průřezem v linii Shakespaerova či Calderónova theatrum mundi. Kromě archetypálních mezilidských konfliktů zobrazuje rozpad společenství, stmeleného jakoukoli, třeba náboženskou myšlenkou, na dav osamocených a frustrovaných jednotlivců. A tak je i realizace autorčina ideově rozkolísaného Sportštyku poznamenána rozkolísaným rukopisem: mistrovskými detaily, jako jsou herecké etudy zlých zdravých fotbalistů pohrávajících si s invalidním kolegou jako s mouchou, které trhají křidélka, několikavrstevnými momenty zcizení ve vztahu k postavám hry, účinkujícím hercům i přítomnému publiku, anebo nesrozumitelnými zpívanými pasážemi, přehlušovanými významově nabitou operně-hiphopově-popovou dramaturgií na téma „oběť“. Úvodní monolog umístěný na závěr inscenace pak vyznívá jako nějaká divadelní nihilistická obdoba mýtu o věčném návratu značky Jelinek.
Intimní zpověď samotné autorky, která jako mírně zakyslá intelektuálka koučuje a komentuje dění na hřišti z výšin svého umpiru, žádnou novou metafyzickou naději nerodí. I ona totiž nakonec přiznává svou potřebu publika, masy, veskrze lidské přítomnosti a jakkoli problematické sounáležitosti. Faustovský rozměr marnosti poznání známe z Goetha, ateisté jsme už od dob Nietzscheho, s Jelinekovou postupujeme dále do soumraku západní kultury minulého století. Knihovna Umberta Eca dosud není spálena, ale pouze opuštěna, protože lidé věku informatiky jsou paradoxně zahlceni jen banalitami: fakturami, úředničinou, elektronickými tlachy, reklamami a sportovními výsledky. Úsilím rodu homo sapiens se tak stala snaha udržet myšlenku ve zmatku dekadence postupující demence. Bohužel i umělecká díla tuhnou často jen do monumentů čiré abstrakce, chladného myšlení odtrženého od pulsujícího těla. Jejich zpětná syntéza je v moci například… divadla.
Pražské inscenace širokoúhlé vidění Elfriede Jelinekové poněkud rozostřují: texty se objevují zpřeházené, seškrtané, jsou v nich obroušeny hrany vulgarismů i feministického zápalu. A proč vlastně ne? Evropská civilizace sklonku 20. století žije rozporem své Hassliebe k vlastnímu špeku, štuku a majstrštyku. Nehovoří o ní zdaleka jen rakouští autoři, jako Bernhard, Schwab či Jelinekové fotbalový antiopus. Vždyť se stačí podívat na reálný fotbal. Nadšená identifikace evropských fanoušků s „národními“ týmy, v nichž mají početní převahu neevropská etnika, je krásně nelogicky limitována mantinely sportovních stadionů. Popis stavu rozporu, podložený nenápadnou, vtipnou a třebas i rezignovanou upřímností – za to se teď v Evropě udělují ceny. Hmm, nemají pánové z Akademie trochu zpoždění?
Autorka je doktorandka na katedře divadelní vědy FF UK.