O posledním květnovém víkendu se na festivalu současné německé dramatiky Stücke (Kusy) v Mülheimu uskutečnilo sympozium Blickwechsel-Bildwechsel (Změna pohledu – proměna obrazu) spolupořádané kolínským spolkem Theater- und Mediengesellschaft für Lateinamerika (Divadelní a mediální společnost pro Latinskou Ameriku). Obraz a jeho interpretace z různých úhlů pohledu pootáčela v industriální oblasti Porúří mezinárodní společnost divadelníků, překladatelů, teatrologů a kunsthistoriků z Evropy a Latinské Ameriky. S ohledem na její složení se překvapivě málo hovořilo o globalizaci, zato hodně o kolonizaci, obrazoborectví, modloslužebnictví a virtualitě. Otázku analogickou té o slepici a vejci, zde v souladu se zvoleným tématem o prvotnosti ideje či obrazu, sympozium sice nezodpovědělo, zato vzneslo řadu dalších znepokojivých podnětů a dotazů. Například o politickém aspektu vnímání obrazu nejen v tom, co v něm jako individuality formované řadou osobních, sociálních i kulturních kontextů vidíme, ale právě i v tom, co nevidíme či nechceme vidět.
Problémy prezentace a reprezentace významů v obraze a jejich interpretace byly diskutovány i v různých dalších souvislostech, jako je digitalizace, pirátství a sdílení uměleckých děl ve virtuálním internetovém prostoru. Jeho výhodou je bezesporu ekonomická a výsostně demokratická dostupnost uměleckých děl, na druhé straně umění díky ní vnímané v samotě domova ztrácí na političnosti. Hle, další z argumentů pro důležitost divadla (pro některé odkaz na jeho nebezpečnost) i výzva pro umělce, aby navrhovali jiné obrazy, než jaké jsou nám vnucovány a o nichž se tvrdí, že jsou naší skutečností.
Opravdovou změnou pohledu pro mě však byla samotná cesta na sympozium. Po dlouhé době jsem jako dopravní prostředek zvolila vlak. Za obnos ne o mnoho nižší než výhodný letecký tarif jsem se z pražského Hlavního nádraží vypravila na „západ“ rychlíkem hrdě užívajícím jména Karel Čapek. O starobylé soupravě mi průvodčí již při odjezdu spiklenecky prozradila, že neodpovídá evropským standardům, a tudíž budeme v poslední zastávce před hranicemi přestupovat do lepšího modelu. Tak se stalo, nicméně zvýšená pohodlnost sedaček nemohla vyvážit poruchu topení, která cestující sehnala za mrazivého rozbřesku do jediného vytopeného vagonu. Teprve přestup na kulturně i národně bezpříznakové Intercity v Norimberku představoval službu skutečně odpovídající zaplacené ceně. Poněkud smutný obraz podivnosti toho, čemu rádi říkáme střední Evropa. Příště na tomto druhu sympozií budu mít – podobně jako Latinoameričan – asi také problém s identitou.
Martina Černá, Mülheim