Na jinak potemnělé ulici ve staré holešovické průmyslové zástavbě působí neony módního klubu Mecca dojmem kvalitně ušitých vlaječek na kapitánském můstku luxusního zaoceánského parníku. Atmosféru vzrušivě nedostupného neznáma však okamžitě zruší dvojice pražských taxikářů, jež velmi nahlas diskutuje s ochrankou klubu: „No asi dneska nepřijdou, kvůli tý vodě.“ Těžko říct, zda čekají na někoho konkrétního, či jen komentují stav návštěvnosti. Kvůli vyholeným hlavám všech zúčastněných začnu ale rychle doufat, že konverzace je spíše obecná. Ve skleněných dveřích se přede mnou tísní malá skupinka mladých mužů v krátkých bundách se zipem a bohatě nagelovanými vlasy. Další holohlavý svalovec jim rutinně přejíždí po plecích a svůj pohyb ukončuje těsně pod jejich boky. Dříve než začnu řešit, co budu dělat, když bude to samé chtít provozovat i se mnou, všimnu si jisté nekoncepčnosti v klubových bezpečnostních opatřeních. Zbraně, protože ty předpokládám, že svalovec hledá, se, jak dobře známo z filmů, dají ukrývat i v dolních částech těla, těch si ovšem zástupce ochranky nevšímá. Batohy se prohlížejí jen ty opravdu velké a po mých turistických zkušenostech ze Svaté země mi připadá, že navíc i dost ledabyle. Dívky nejsou, jaká úleva, prohlíženy vůbec. Smysl celého rituálu pochopím, až když vidím vědoucí úsměvy prohlížených. Jsou někde, kde to nejen žije, ale kde to může být i hodně nebezpečné!
Po vstupu do rozlehlých prostor klubu však okamžitě zjišťuji, že to tu moc nežije. Do půlnoci zbývá slabá hodinka a odevšad se valí hudba, jež spolehlivě přehluší jakýkoli pokus o konverzaci. Přesto se o ni několik ztracenců kolem dýdžeje očividně pokouší. Dvě slečny nejblíže vchodu si právě domlouvají strategii pronikání do vnitřních prostor. „Nejdřív bysme měly jít asi na záchod a pak si dáme ty věci do šatny,“ zakřičí ta vyšší, „nebo nejdřív do šatny, a pak na záchod?,“ dodá spíš k sobě, když neslyší odpověď své souputnice.
Sál je jinak skoro prázdný. Nablýskané stroboskopy u stropu, imitace křišťálových lustrů napravo u zatím zavřeného baru, obrazce měnící se v krátkých sekvencích na plátně uprostřed a světla jakoby odnikud vytváří lehce morbidní dojem. Rozhodnu se proto prozkoumat podzemí a kolem obrazovky se stále se měnícími reklamami na mobily a cigarety klesám po strmých schodech. Na úzkých gaučích tam posedávají skupinky více než stylově oblečených mladých lidí, kteří se v nepříliš dlouhých intervalech fotografují svými mobily. Hudba je tu stejně hlasitá jako všude v klubu. „Rozjede se to až po půlnoci,“ vysvětlí mi barman a doporučí dnešní akci: vodku za třicet korun. Ceny ostatních nápojů se nebezpečně blíží dražším restauracím v centru, takže volím obligátní minerálku.
Po dvanácté je už klub o poznání plnější. Horní bar je obklopen hroznem lidí, mezi nimiž se lehce pohybují rozložití mladíci v kožených bundách. V noci na Václavském náměstí je obvykle a jistě nesprávně identifikuji jako muže s pochybnou pověstí pražských dealerů.
Na protější straně jsou bílé plastikové sedačky, značně nepohodlné, jak zjistím za chvíli. Kolem nich se kupí druhá polovina dnešních příchozích.
Úderem půl jedné na malá pódia před DJem vyskočí dvě slečny a na mračně vysokých podpatcích začínají divoce, byť trochu mechanicky tančit. Při jejich synchronním prohnutí vzad směrem k zemi se leknu a vyliji své draze zaplacené pití. Slečna přede mnou se zatím i se svou kabelkou odvažuje na parket. Protože má ale zřejmě strach zanechat svůj majetek v některém z tmavých zákoutí klubu, postaví ji před sebe a začne kroužit kolem ní. Postupně zjišťuji, že je to zřejmě standardní postup, neboť kabelek na zemi přibývá.
Ani po další hodině se však počet tancechtivých stejně příliš nezvyšuje. Lidé postávají okolo poloprázdného prostoru, sem tam se s někým pozdraví a jednou za čas se na chvíli přemístí dolů na gaučíky nebo na toalety, které jsou ve formě leteckých kabinek také v přízemí. Dveře pro dámy jsou natřené na růžovo, modré patří pánům. Vtipné barevné doporučení je ovšem vesměs ignorováno, pokud návštěvníci rovnou nemíří k úzkým prostorům v párech.
Na mé lehce nemístné dotazy všichni potvrzují, že se velmi dobře baví. Druhý den mi bývalý zaměstnanec klubu líčí, že nad ránem se vytrvalci obvykle přesouvají do Duplexu v centru, kde dělají v podstatě totéž. Běžné množství drog, jako jsou kokain či extáze, tu pak rozhodně odhaduje na větší než malé.