„Ten si to krásně zavařil…“ Snaživec. Mluvčí českých sociálních demokratů Martin Starec chtěl pomoci volebnímu lídrovi. Stalo se při televizní anketě v Otázkách Václava Moravce Speciál. Jenže Starec poslal spolustraníkům špatné telefonní číslo, a tak vždy suverénní premiér, který si tak zakládá na tom, že každého v diskusi semele, poprvé veřejně prožíval katastrofální porážku. Což se Jiřímu Paroubkovi může při upevňování psychické soustavy před volbami nakonec ještě docela dobře hodit.
Premiéra vymazal jeho velký ústecký soupeř. Primátor Ústí nad Labem za ODS Petr Gandalovič. Bohužel se teď neví, jestli byl opravdu tak dobrý, výřečný a argumentačně přesvědčivý, anebo vyhrál jenom proto, že členové ODS na rozdíl od lidí z ČSSD dostali před hlasováním z centrály strany správné číslo nebo se ve většině dívali na televizi a projevili více inteligence než sociální demokraté, když si správná čísla přečetli na obrazovce.
Snaživci Starcovi rozhodně patří poděkování. Díky němu teď voliči vědí, jak politické strany chápou zpětnou vazbu. Nestojí o ni. Nechtějí vědět, co si myslí veřejnost, byť selektovaná výhradně na ty, kteří mají zájem sledovat dvouhodinovou předvolební diskusi. Zpětná vazba je pro politiky výhodná pouze tehdy, když odráží jejich vlastní zájem, když díky ní uvidí dokonalost sebe samých, když jim záměrně a cíleně zkreslený výrok veřejnosti potvrdí správnost cesty.
Zpětná vazba zcela mění běžně užívanou definici; není to už prostředek politikovy sebereflexe, nýbrž součást přesvědčovací mašinérie, namířené na voliče. Zpětná vazba je tu pro voliče, to on se má z výsledků hlasování dozvědět, „tyhle lidi berou vážně, těmhle fandí, a těmhle zase ne“, a podle toho se zachovat příště, nejlépe pak při rozhodování ve volební místnosti. Je to podobný princip jako v interaktivní reality show. Jak pateticky říkají obyvatelé vil – „národ rozhoduje“, a když národ má takový a takový názor, musíme to vzít, tak to prostě je.
Snaživec Martin Starec tak daleko v přemýšlení nešel, pouze plnil (ne)vyřčené přání svého lídra a využíval možnosti zkreslování a výroby obrazu, jež mu dává multimediální propojení televize a mobilního telefonu. Byla to možnost, kterou ČSSD a politickým soupeřům otevřela Česká televize. I televizní dramaturgové veřejnoprávní televize propadli lákavému kouzlu „on-linové sociologie“, díky níž nudné politické diskuse mohou získat magický rozměr okamžitě vydávané vědecké zprávy. Slyší ještě někdo Moravcovo „nejde o reprezentativní výzkum“?
Surfujte chvíli po českém netu, budete překvapeni, na kolika místech, často velmi přímo, se argumentuje hlasy v televizních anketách jako s tvrdou informací nebo přesvědčivým faktem. Přinejmenším se pak používají jako nutné korektivní pozadí, na němž si divák promítá a analyzuje to, co sám viděl, co si sám myslel, o čem sám uvažoval.
Politika v demokraciích (bohužel? bohudík?) už nechce být vážným bojem o moc na život a na smrt, ale její mediální verze jako by právě tento agonický až válečný rozměr pořád postrádala. A tak jej, ovšem převážně v sublimované podobě, dobře známe ze sportu, neustále vrací zpět, předvádějíc politický střet jako fotbalový zápas nebo souboj boxerů, v němž jde o vítězství a body víc než o to, jak vítěz hraje a co svou hrou vytváří.
I tak vypadá současná politika: v gladiátorské televizní aréně se ze všech sil přetahují znesváření lídři a jejich politické fankluby doma na gauči zuřivě smaží na mobilu, aby svému miláčkovi vypomohli esemeskami. Slušná jízda…