Prostor pro střetnutí rozumů

Politik a novinář, spojeni poutem životní potřebnosti (double bind), se každý den scházejí na jedné mediální scéně. Společně předvádějí politickou hru. Oba touží po pochvale diváků a kritiků, a po vyšší sledovanosti; oba proto pilují gesta, cvičí repliky, plánují nové, přitažlivější otázky a odpovědi, dramatičtější strategie. Společně, i když občas každý s opačným zájmem, předvádějí to, čemu se říká politika. Politika nenachází v médiích svůj věrný otisk, není to odraz toho, co (a jak) se skutečně děje, média nepřinášejí „co možná nejplastičtější a nejbarevnější obraz světa“, jak před časem napsal šéfredaktor českých novin s prvorepublikovou tradicí. Svět, a tedy i politika se teprve mediálně kon­struují, podobně jako to dělá experimentální věda. „Svět, který známe, známe prostřednictvím masových médií,“ provokuje v knize Realita a masmédia německý sociolog Niklas Luhman – ovšem nesmíme si myslet, dodává skepticky, že za tímto konstruktem univerza, v němž novináři popisují svět, který sami sestrojili, do něhož se uzavřeli a k němuž jedině se zas a znovu vztahují, existuje nějaká opravdová realita, kterou jsme s to uchopit a pravdivě komunikovat. Spíše než zrcadlem jsou média místem inscenace politiky, k níž stejně jako ke každému jinému lidskému jednání patří prvky divadelnosti a performativnosti. A protože způsob inscenace a provedení celého kusu může do velké míry spolurozhodovat o úspěchu a o předávání politické a ekonomické moci, dostává se mediální inscenátor pod zvláštní dvojí tlak.

Média a moc

Politická moc zjevně usiluje o využití mediálních kanálů k prosazení vlastní verze politického divadla (v analýzách ČSSD i ODS se nezávisle na sobě objevil požadavek na získání větší mediální podpory), protože jinak by její postavení bylo ohroženo podobně motivovanou konkurencí. Média chtějí být nezávislá, ale zároveň si uvědomují svoji sílu, díky níž vytvářejí jakousi paralelní síť moci, produkující svébytné vazby. Mocenské vztahy se zaplétají. Politická moc se ve své práci vládnutí (Gewaltarbeit) soustřeďuje nejen na usměrňování svobody občana-voliče, ale musí nutně pracovat i s mediální strategií, která se, aby mohla mít vliv, aby mohla být úspěšná, přizpůsobuje hlavnímu proudu řeči a převládajícím způsobům zobrazování. Komplikuje se i sama vazba zprostředkování, a to dvojím směrem. První vyplývá ze vztahu média k politické moci, který může být profesionálně neutrální nebo nezávislý jen teoreticky.

Protože v každodenním provozu se mediální inscenátoři nutně dostávají do konfliktu s vládnoucí mocí a jsou nuceni tento střet veřejně zobrazovat – v komentáři, výběru zprávy, v jejím umístění, ve stylu podání, ve výběru hostů. Výjimečné postavení tu mají ta média, která více méně otevřeně podporují jistý politický proud, což často přerůstá do podoby „aktivistické žurnalistiky“, místy do čisté propagandy. Druhý směr komplikování určuje ekonomická potřeba prodeje. Marketingové přemýšlení o cílové skupině a prodejnosti se bezprostředně odráží ve tváři média. Inflační rozšíření infotainmentu postaveného na prodeji světa celebrit (včetně těch politických), nikoli na lepším a barvitějším zpřístupnění informace, to přesvědčivě dokládá. Cílovým produktem má být novinář, který ve své práci cenzuruje sám sebe podle analýzy potřeb (většinou fiktivních a vnitřně vnucovaných, zde se opět projevuje Luhmanova teze o uzavřené sebevztaženosti mediál­ního světa) čtenáře a podle příslušné marketingové příručky halí informace a obrazy do připravených obalů, vyžadujících pravidelnou inovaci, protože se jinak okoukají, zestárnou a přestanou prodávat.

Klasický mocenský vztah, v němž se někdo snaží ovládnout či řídit jednání druhých, se podstatně komplikuje. „Vládnout,“ říká francouzský filosof Michel Foucault v přednášce Subjekt a moc, „znamená strukturovat pole možného jednání jiných, působit na možnosti jednání jiných jedinců.“ V knize Dohlížet a trestat, věnované vězeňství, Foucault dodává: „Moc je spíše vykonávána než vlastněna, není nabytým či udržovaným ,privilegiem‘ vládnoucí třídy, nýbrž účinkem souboru strategických pozic.“ V tomto smyslu mají média úplně stejnou mocenskou motivaci jako politická garnitura. Převládajícím trendem je přirozeně ovlivnění konzumních zvyklostí čtenářů, posluchačů a diváků, protože výroba potřeby zajišťuje slušný budoucí odbyt mediálního zboží. S tím souvisí i určitá výchovná a politicko-vzdělávací role, v českém prostředí většinou principiálně zapovězená. Obvykle se oba směry nějakým způsobem spojují – i proto Louis Althuser zařazuje sdělovací prostředky moderní masové společnosti mezi „ideologické aparáty státu“, což zdaleka neplatí jen pro totalitní systémy. K tomu všemu přistupuje nutné vymezení vůči vládnoucí politické garnituře a snaha této skupiny a jejích soupeřů o vhodné proniknutí do marketingových plánů.

Média jsou dnes hlavním distribučním kanálem toku toho typu vědění, které má rozhodující důležitost pro politickou volbu. Odtud také budování speciálních poradních týmů, vytvářejících strategie mediální prezentace politického zboží – strany, politického lídra, programu. A nejen to. Média přenášejí rovněž vzory vidění světa, myšlení, diskuse a používání jazyka, jejichž mocenský vliv – ve foucaultovském smyslu strukturování pole možného – tím nebývale roste.

Fašismus zábavy

Jak se tato „komplexní strukturace možného“ projevuje v konkrétní inscenaci současné politiky? Prvním znakem, jejž už před třiceti lety popsal pokračovatel Frankfurtské školy Jürgen Habermas, je postupná depolitizace politiky. Habermas v souladu s osvícenskou tradicí považuje za základ demokratické společnosti kantovské heslo „Měj odvahu po­užívat svůj rozum!“. K tomu, aby každý mohl tuto osvícenskou maximu naplnit, je potřeba vytvořit veřejný prostor, v němž se jednotlivé rozumy budou střetávat, kde budou hledat odpovědi na všechny důležité otázky hýbající společností, aby tak postupně mohly dojít k obecně uznané proměně světa. Prostor celospolečenské komunikace všech, kdo se chtějí zapojit, což jsou potenciálně všichni rozumem nadaní lidé (maximalistický předpoklad osvícenců), je bytostně politický a vychází ze společné dobré vůle zúčastněných dohodnout se na co nejlepší a nejprospěšnější organizaci celku.  V moderním světě, kde vládnou nová média, zejména televize, se podle Habermase původní idea veřejné sféry rozsypává, a to právě proto, že je popírán její bytostně politický charakter. Politika začíná být inscenována jako specifická disciplína, po jejímž teritoriu se pohybují jen specialisté k tomu určení. Politika je povolání jako každé jiné, zní oblíbená fráze politiků, kteří jako by tím naznačovali přesně to, co Habermas mediální době vyčítá. Ke skutečné politické práci potřebujete patřičnou průpravu, to ostatní není politika ve „vlastním smyslu“, nýbrž pouhá nezávazná výměna názorů. Na scéně se objevuje nový druh profesionála, publicista či mediální odborník, který pro změnu disponuje patřičným vzdělanostním a zkušenostním výcvikem k tomu, aby rozuměl světu odborníků-politiků. Ví, jak to chodí v zákulisí, protože byl mnohokrát „při tom“, rozumí vzniku politických programů a vnitřnímu politickému stroji. Ba co víc: ví, která témata hýbou společností a jaké problémy patří k nejpalčivějším, má naprosto jasno v tom, o čem je třeba mluvit. Dokáže proto velmi dobře zorganizovat správnou „politickou diskusi“, v níž se odborník baví s odborníkem. Právě tento specifický druh uzavřenosti, projevující se i v klauzuře jazykové (slovník novin a politiky se vzájemně ovlivňují, velmi často dokonce překrývají, třeba v časových horizontech, průchodnosti, prioritách atd.), zbavuje veřejný prostor skutečného politického náboje. Opodstatněnost Habermasovy kritiky v Česku nejlépe potvrzují jalové televizní diskuse, z nichž politika v širším smyslu téměř vymizela a nahradily ji nic neříkající hádky, osobní výpady a soutěž o nejsilnější výrok roku. I uzavřená politická diskuse se stává vedlejším produktem možnosti předvést se na obrazovce.  K depolitizaci, přesněji řečeno k otupení, banalizaci, a marginalizaci politického střetu, přispívají mediální a političtí experti i tím, že přijali za svou potřebu bavit. „Co tu budeme dělat? Entertain!“ – zažertoval na kongresu ODS s novináři jeden z místopředsedů nejsilnější opoziční strany. Divadelnost, bez níž se žádná politika neobejde, získala převládající nádech lehkého vaudevillu, komunální frašky nebo konverzační komedie. Média chtějí především bavit a s nimi musejí bavit i politici. Populární německý filosof Peter Sloterdijk tomu říká „fašismus zábavy“, jemuž se jako filosof televizní, prezentující s kolegou Rüdigerem Safranským zábavné přemýšlení o současném světě v pořadu televize ZDF V domě ze skla – filosofický kvartet (Im Glashaus – Das philo­sophische Quartett), musel sám podřídit. Fašismus zábavy se nejviditelněji projevuje až v pornografickém nasazení, s jakým politici prodávají vlastní soukromí a jak se snaží předvést coby úplně normální lidé. Prezident Klaus zajde do rockového klubu a pobaví se s Bleskem o tom, kdo mu kupuje spodní prádlo, premiér Paroubek objíždí republiku s estrádou Jiřího Krampola, kde se propere kdeco, předseda Topolánek se převleče do masky Santa Clause nebo tančí v horňáckém kroji. Primátor Prahy Bém oddává v zábavném svatebním pořadu televize Nova, ačkoli si na kongresu strany v Brně stěžoval, že občany dnes už nezajímá nic jiného než bulvár a dění v rea­lity shows. A ministr kultury Jandák – ten baví lidi, kudy chodí. Politici bojují o stejný status, jaký mají filmové celebrity a hvězdy showbusinessu, v časech mediální depolitizace a fašismu zábavy je jejich hlavní zbraní popularita. Ale nejsou v tom zdaleka sami. Také novináři se často příliš brzy ptají, „jaké to bylo“, a konečně i diváci vědí, že vstup na televizní obrazovku otevírá cestu ke slávě. Zábavní fašismus není do médií nutně implantován nějakým vnějším rozhodnutím, je to možná jenom důsledek jejich vnitřního vývoje, logické rozvinutí možností televize a kultury obrazu, v níž platí, že kdo není vidět, jako by nebyl. Věta Ronalda Barthese o jazyce, který je fašistický už tím, že nás vůbec nutí něco říkat, se tu zajímavě variuje v médiu obrazu.

Jste lhář, pane premiére

Kolem způsobů inscenace politiky a jejích variant se točí celá předvolební kampaň, která Česko čeká už za pár měsíců. Právě v tomto období, kdy se připomíná základ politického systému, mají média velkou šanci opět otevřít veřejný prostor, znovu ho politizovat, vpustit do něj jiný rozum, než který reprezentuje politicko-novinářsky blok.

Britský rozhlas a televize veřejné služby se o takové otevření pokoušejí pořádáním pravidelné diskuse kandidátů politických stran a komentátorů s občany, tento typ diskuse ale probíhá po celý rok, v předvolebním čase pouze nabírá na rytmu opakování a na intenzitě. Témata pro tento typ diskuse volí novinářští profesionálové, obvykle se však podaří vybrat náměty, které společností skutečně hýbou. Nejedná se o britskou verzi nováckého Kotle, jde o mnohem kultivovanější formát, což ale neznamená, že by tu byla nouze o opravdu ostré střety s politiky. Jedním z nejsilnějších momentů minulé volební kampaně byla chvíle, kdy v závěrečné části série osmnáctiletý mladík velmi přesvědčivě říkal do očí premiéru Blairovi, že před válkou v Iráku Britům lhal. „Jste lhář, pane premiére, měl byste si to přiznat,“ řekl Blairovi.
Křečovitě vyrovnaný výraz tváře premiéra a několikavteřinová pauza před nacvičenou odpovědí řekla o tomto sporu úplně vše (něco podobného se v předvolebním interview-výslechu podařilo moderátorovi BBC Jeremymu Paxmanovi).

Britové se na rozdíl od Němců zatím vyhýbají televizním střetům v americkém stylu, které patří k obecnějšímu inscenačnímu trendu, v němž se politika předvádí jako souboj gladiátorů v aréně. Lídři tří britských parla­mentních politických stran i loni v květnu přímý souboj odmítli, místo toho každý z nich strávil půlhodinu v televizní diskusi s voliči.

České předvolební kampani v médiích takové otevření doposud schází. Česká televize (i veřejnoprávní rozhlas) se dostala do sevření požadavku falešné vyváženosti. Politici nejdůležitějšímu médiu vnutili zvláštní matematické pojetí tohoto pojmu, kdy každý z diskutérů musí dostat stejný čas na odpověď, kdy každý názor jednoho druhu musí být vyvážen opačným pohledem, aniž by jakkoliv rozhodovala fakta, jež jsou o dané věci k dispozici. Z vyváženosti se stalo strašidlo, které televizi bere dokonce i možnost vydávat vlastní komentované analýzy, protože by mohla být nařčena z toho, že má názor. Výsledkem je inscenační sterilnost, vedoucí k habermasovské depolitizaci. Sází se na jistotu – politici se baví mezi sebou nebo s podobně postiženými novináři.

Současné formy inscenace politiky, o nichž byla řeč výše, se bohužel podepisují i na tom, kdo z politiků může v médiích (s výjimkou ze zákona daných reklamních spotů) před volbami mluvit. V Česku nejsou klíčem zdaleka jen výsledky v předchozích volbách nebo záznamy v předvolebních preferencích, které při vší nepřesnosti mají díky pravidelnosti a systematičnosti jistou politickou relevanci. Dveře do studia nebo na stránky novin otevírá veřejná známost, popularita nebo dostatečně hlasité řvaní na veřejnosti.

Kolik prostoru dostává v českých médiích známý exředitel televize Nova, bývalý senátor a dnešní europoslanec Vladimír Železný, přestože preference jeho strany se pohybují na hranici nuly! Například zelení, kteří už řadu let vykazují tříprocentní preferenční podíl, nebo jiné menší pravicové strany, jejichž voličská přízeň dosahuje v průzkumech veřejného mínění nulové úrovně Železného strany, si o takové mediální pozornosti mohou nechat zdát. Dobrou metodou, jak vstoupit na scénu a alespoň chvíli si zahrát na prestižním jevišti, zůstává skandál. Stačila nechutná performance Národní strany u památníků romským obětem koncentračního tábora v Letech u Písku, aby předsedkyně této strany Petra Edelmannová dostala exkluzivní hodinu na serveru idnes.cz a zasedla ve studiu nejsledovanější televizní politické diskuse v České republice, kde z pozice „odbornice“ na regionální dějiny druhé světové války vysvětlovala souvislosti vzniku a fungování tábora v Letech. Byl to důsledek zvráceně vnímané vyváženosti, která tu sloužila jako alibi touze po senzaci a potřebě za každou cenu inscenovat názorový konflikt (proti Edelmannové stál romský aktivista Karel Holomek, příště by se pro ještě větší šťavnatost mohl střetnout vězeň z Osvětimi s popíračem holocaustu). Právě dobře viditelné případy Železného a Edelmannové jsou ukázkovým příkladem pochybné popularizace, vyrůstající z vědomě či nevědomě užívaných mediálních technik inscenování politiky. Před volbami se jich jistě urodí mnohem víc.

Nová estetická citlivost

V tomto prostředí, z něhož se jen tak nemůžeme vytrhnout ani idealistickým únikem do maximálně otevřeného světa internetu, se voliči dostávají do podobné situace jako čtenáři současné literatury a umění vůbec. V eseji o Inovaci v seriálu popisuje Umberto Eco vznik jakési nové estetické citlivosti, jež spíše než prvoplánové obsahy, které čtenář stejně už dávno zná, studuje způsoby tvorby, jejich variace, intertextuální síť odkazů atd. „Abstraktní dílo nebo minimální skulptura se dají číst jenom kriticky, není na nich zajímavé ono ztvárněné nic, ale způsob ztvárnění,“ píše Eco. Potěšení z konzumace moderního umění může mít jen kritický čtenář druhé úrovně, jenž nezůstává odkázán na to, co se mu na první pohled „reálně“ nabízí.

Paralela k politice inscenované v médiích je zřejmá: pouze kritický čtenář, který kromě nabízeného politického pokrmu studuje i způsoby jeho ztvárňování, může odpovědně posoudit varianty, které se mu nabízejí. Rozdíl oproti Ecovu kritickému konzumentovi abstraktního díla nebo televizního seriálu je v tom, že kýžený nový estetický zážitek se nemusí dostavovat tak často.

Autor je novinář.