Krach bratislavského experimentu

Nevypadáte, že byste se chystal oslavovat...

Není ani příliš co oslavovat.

To skutečně nechystáte vůbec nic? Ani žádné prohlášení, žádné setkání s bývalými členy souboru?

Doslova nic. Původně jsme mysleli, že něco uspořádáme, ale vzhledem k tomu, že se odsud musíme vystěhovat do 18. dubna, vyřídil jsem všechny rozlučkové záležitosti v únoru během Týdne kulturního dědictví, a od té doby se věnuji jen úředničině. A přitom, jak vidíte, popíjím Metaxu.

Byl Týden kulturního dědictví nebo, jak říkáte, pohřeb něčím specifický?

Byl velmi specifický. Doteď si vyčítám, že jsem nenasadil dvojnásobné vstupné, měli bychom do budoucna slušný finanční základ. Ani jsme s tak velkým zájmem nepočítali. Ale počítat jsme s ním mohli, protože lidé strašně rádi chodí na pohřby. Je fakt, že se k vám celou dobu neznají, ale jak umřete, přijdou... a tak nějak to bylo. Hráli jsme čtyři představení a před každým šlo domů asi šedesát lidí, protože už se nevešli do sálu. Věřím, že to byli lidé, kteří chtěli Stoku ještě jednou zažít ve starých prostorách, ale určitě přišli i takoví, co si řekli: „No to je dost, že je s nima amen, vidět za stovku, jak umírají, to se vyplatí.“ Pro nás, a pro mě osobně, to byl citově mimořádně intenzivní týden, což jsem samozřejmě kompenzoval přísunem alkoholu.

Jak se dnes díváte na uplynulých patnáct let? A bylo to vůbec patnáct let? Stoka sice fyzicky zemřela v roce 2006, ale duchovní umírání souboru začalo už někdy před pěti lety...

Je to pro mě patnáct let, určitě. I když to, co říkáte, je pravda. Vznikali jsme v době, kdy jsme si mysleli, že tu bude dobře, že se „vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide slovenský“, a z toho jsme vycházeli. Ale to se bohužel doteď nepodařilo. Měli jsme ambici stát se profesionálním divadlem. A skutečně jsme v prvních letech dopoledne zkoušeli a odpoledne hráli, protože lidé dokázali přežít z toho, co jsme si vydělali. A je také pravda, že v roce 2000 na nás dopadla „pěst dělnické třídy“. Tehdy jsme se změnili z profesionálního divadla na divadlo v podstatě amatérské. Měli jsme sice divadelní prostor, což byl svým způsobem luxus, ale zkoušet jsme stejně mohli jenom po večerech, protože přes den se lidé museli nějak živit. Takže prvotní myšlenka, kterou se nám s odřenýma ušima dařilo realizovat v devadesátých letech – samozřejmě i díky švýcarskému fondu ProHelvetia, protože když tu vládl diktátor Mečiar, neměli jsme žádné domácí zdroje –, umřela v roce 2000. Ale když už jsme měli vybudovaný prostor a navíc tu byla i ambice dělat divadlo, začali jsme vytvářet úplně nový soubor, se kterým jsme nazkoušeli Komisi. Ale i když se nám podařilo v následujících letech soubor ještě rozšířit, zůstal už na amatérské úrovni. Takže to, s čím jsme do celého podniku  šli, se nevydařilo. Proto mluvím o krachu experimentu Stoka.

Způsob, jakým jste se snažili na Slovensku etablovat, byl na poměry výjimečný. Všechna nová divadla, která se chtěla profesionalizovat – a nebylo jich mnoho –, velmi rychle pochopila, že na to musí jít více méně „po socialisticku“ – najít si nějakého zřizovatele. Vy jediní jste se snažili zůstat úplně nezávislí. Byl to důvod, proč experiment Stoka zkrachoval?

Já vidím důvod v tom, že naše společnost, alespoň v oblasti řízení divadla – neboť u nás je divadlo stále řízeno – se vůbec nezměnila. Nadále tu vládne komunismus! Divadelní hry se sice neschvalují, nikdo divadelníkům nemluví do toho, co mají hrát, ale z hlediska organizace jsme zůstali v minulosti. My jsme se teoreticky mohli s někým spojit, s nějakou, jak já říkám, státní nebo samosprávní mafií – to by nás asi zachránilo, ale to je právě ten komunismus... Vždy mi šlo o to, aby naše divadlo bylo nezávislé, ale politické klima to bohužel neumožňuje. Krach experimentu Stoka představuje jednoznačně krach celého našeho kulturního prostředí, které se od komunismu v zásadě nezměnilo.

Vypisujete projekty, žádáte grantové systémy o peníze, zaregistroval jste Stoku do seznamu subjektů, kterým je možné odvést 2% daně z příjmů fyzických i právnických osob... To přeci není možné nazvat krachem.

Abych byl upřímný, nevěřím v budoucnost a to mě nejvíc bolí a trápí. Já jsem z tohoto státu v podstatě emigroval, vnitřně jsem emigroval před těmi pěti lety, a celkem otevřeně se přiznávám, že nejraději bych byl někde jinde. Když jsme plní naděje začínali, neuvažoval jsem o tom, zda to půjde nebo ne. Ale nyní, plný skepse a pochybností, a hlavně totálně negativních zkušeností, vím, že to nepůjde. Ale když nemám odvahu a sílu spáchat sebevraždu nebo emigrovat někam, kde by to bylo lepší, tak tu musím zůstat. A tak plánuji, co budu dělat dál...

Máte o tom nějakou konkrétní představu?

Za způsobené škody dostaneme nějakou náhradu. Přicházíme totiž o jediný zdroj obživy – o hospodu, která nás posledních čtrnáct let jediná živila. Máme zatím prostor, kam můžeme složit věci a kde můžeme možná i zkoušet. A co se týče nových představení, budeme zkrátka odkázaní na vyhledávání grantů. Evropa nás naučila dokonale prosit. Mně se to vždy hnusilo, ale zdá se mi, že nám opravdu nezbývá nic jiného než se naučit dokonale prosit. Sofistikovaně prosit, aby nám dali dotace, což je pro člověka elementárně ponižující. Pokud má takto vypadat Evropa, tak podle mě zdechne. Jsem o tom přesvědčený! Protože pokud má tvá existence záviset na kvalitě tvé prosby, je to antihumánní, hnusné. Ale bohužel nám nic jiného nezbývá. Máme i jakousi naději. Současné ministerstvo kultury, které už bude zřejmě za tři měsíce pryč, se k nám chová podobně jako ministerstvo z roku 1991, které nám tehdy chtělo z vlastní iniciativy pomoct. Zdá se, že i dnešní ministerstvo má podobnou ambici a vysílá signály, že by pro nás dokonce dokázalo najít prostor, kde bychom si mohli zachovat svoji nezávislost... takže taková malá naděje tu je. Zatím tedy plánujeme dělat i divadlo.

Mnozí bývalí členové Stoky mají dnes vlastní aktivity, vlastní soubory. Dělají představení, opery, píší divadelní i rozhlasové hry, povídky, točí filmy – a v tom všem je cítit, že jsou odchovanci nebo spíše spolutvůrci Stoky. Cítíte to jako satisfakci?

Přiznám se, že docela ano. Na jedné straně jim dokážu závidět jejich úspěchy. Ale když vidím například Burgrova představení, říkám si, že to, co jsem do divadla přinesl, má pokračování, že to nebyl jen nějaký drobný „záchvat“, že to bylo přeci jen něco nového, co může žít i samo o sobě. A to mi velmi lichotí.  

Juraj Šebesta v článku pro Svět a divadlo nazval fenomén Stoka dokonce školou, a zařadil vás v dějinách divadla mezi takové hvězdy jako Living Theatre, Open Theatre nebo Grotowského školu...

Vzpomínám si, že když mě dnes již nebohý profesor Budský přijímal v devětašedesátém na VŠMU, velmi podrážděně se mě vyptával, co vlastně chci. Byl jsem tehdy sedmnáctiletý usmrkanec s velkýma ušima, a tak jsem ze sebe vypotil, že chci přinést něco nového do slovenského divadla. A nyní, kdy už je mi nejmíň tisíc let a uši mám pořád stejně velké, uvědomuji si, že klidně můžu říct: něco jsem přinesl... objektivně přinesl. Stát to nechce uznat, protože kdyby to uznal, vlastně by uznal, že je tu zbytečně, že to dokážeme sami. Už to ale uznali i někteří teatrologové a fakt je, že jsem přišel s něčím, co ovlivnilo nejen mé vlastní věci, ale do určité míry i „vývoj celého divadla“, jak říká Šebesta. Takže z tohoto hlediska jsem spokojený. A po pravdě řečeno mě ten Šebestův článek psychicky dost vyléčil.

Mluvíte o pětileté vnitřní emigraci. Tak mě napadá – Dodo Gombár režíruje úspěšně v Čechách, Jožo Krasula ve Zlíně, Vilo Dočolomanský dostal nedávno cenu Alfréda Radoka, Vilo Klimáček si ji prakticky zprivatizoval, téměř v každém českém divadle se najde nějaký Slovák. Nebyla by to cesta i pro vás?

To je problém, o kterém budu hovořit spíše emotivně než zasvěceně. To, co jste řekl, je pro mě také důkaz rozkladu české divadelní kultury. I tam to funguje jako za komunismu, jen jsou kulturně vyspělejší, takže ve funkcích nejsou samí primitivové. Ale to není žádná výhra, neboť jsou tam nadále šlechtici, kteří vědí, že jim stát bude platit, a když nejsou úplně primitivní, pustí k práci i některé alternativní tvůrce. Ale pro mě to není řešení, spíš takový hnis Evropy. Jistě, je to příjemné, ale vůbec to nepovažuji za řešení. Základní řešení je vrátit divadlo občanům, lidem, a to se z principu neděje ani u nich, ani u nás.

Jde o rozklad divadla, nebo přestává fungovat celá společnost, její hodnotová měřítka?

Myslím, že jde o rozklad celé společnosti. Vidím v tom rezidua feudalismu, kterých se Evropa nedokáže zbavit. V Evropě, a tedy i v Česku a na Slovensku, můžete o penězích rozhodovat, pokud máte funkci. Samozřejmě nemyslím vlastní peníze, ale peníze jiných! A myslím, že pro chod společnosti je zhoubné, když se divadlu může věnovat jen ten, kdo najde dostatečně dobrý vztah k státní moci, která vyčleňuje na divadlo peníze. To je z principu špatné. Pro mě osobně je to ponižující a dokonce už jsem byl několikrát obviněný, že jsem neprosil dost dobře! Nenastavil jsem dost dobře „pacičky“, a proto nemám peníze. Peníze mají ti, kdo je nastavili dobře. Výsledkem je jen to, že je tu zástup šedivých myší, které umí kvalitně mlít hubou, dokonale prosit a potom... ovládat. Je to podle mého nemoc společnosti a celé Evropy.

Slovenské alternativní prostředí vás považuje za „příliš radikálního“. Jste skutečně takový extremista? Opravdu to nikde nefunguje tak, jak byste očekával?

Opravdu si myslím, že to někde funguje. Mé názory jsou ale extrémní jen v našem prostředí. V Bulgakovově Mistrovi a Markétce se jeden člověk dostane do blázince, jenomže ten blázinec je ve skutečnosti ostrůvkem normálních vztahů, protože šílená je celá společnost. To je výstižné. Možná jsem příliš nafoukaný, ale považuji se za normálního... A za extremistu mě označují jen proto, že nejsem ochotný vlézt do prdele kdejakému úředníkovi. A jsou to většinou lidé, kteří se sami museli s nějakým úředníkem spojit. Žádné divadlo nezůstalo skutečně nezávislé. Nakonec ani my.  

Už několikrát to vypadalo, že to vzdáte. Ale nevzdal jste to. Zvládnete to dál?

Zdá se, že to ještě chvíli budu zvládat, ale už to není, co to bylo. Naděje je bohužel minimální, po patnácti letech na rovinu říkám, že naděje není. A to, co se nám jeví jako naděje, jsou jen částečná řešení.

Upřesním svoji otázku – zvládá to autor a režisér Blaho Uhlár?

Na to nikdy neumím odpovědět, neboť to na mně nezávisí. Tedy spíše to závisí na něčem uvnitř mne, čemu nerozumím. Bylo by lepší říci, že to záleží na Pánubohu, což je do jisté míry také pravda, i když jsem nevěřící. Nemůžeme vědět, zda a kdy se v člověku některé věci uvolní. Je možné, že po takové bolestivé tvorbě, kdy jsem horko těžko udělal jednu inscenaci ročně, se ta zkušenost zúročí a vytryskne nějaký tvůrčí gejzír. Nedávno jsme se dohodli s ochotníky z Trnavy, s kterými jsem se rozešel někdy v roce 1993, že s nimi začnu pracovat. Velmi se na ně těším. Je to totálně přestárlý soubor, téměř všichni jsou starší než já, a to už je co říci, ale všichni jsou nesmírně vitální. Nedávno hráli ve Stoce a mělo to neuvěřitelnou sílu! Nejsem si ale jistý, zda dokážu jejich energii nějak vy­užít... to se uvidí.

Přeložil Jan Machonin.