Víte, jak poznáte kvalitní, smysly atakující hudbu? Tady je jednoduchý a univerzální klíč: pochází ze Švédska, vyšla na labelu Häpna Music, je zabalena v červeném art obalu vystínovaném tužkou. Poznáváte? Jistě, kapela Tape. Toto pozoruhodné trio zůstává i přes svou, do posledních detailů vybroušenou muziku, kterou bude adorovat jak milovník elektroniky, tak konzervativní vyznavač indie kytar, ve střední Evropě takřka neznámé. Jak je to možné?
Rocker Johan Berthling se na konci minulého století spojil s freejazzisty Andreasem Berthlingem a Tomasem Hallonstenem. Trio začalo vymýšlet a nahrávat jinou hudbu, která by se dala ocejchovat pomocnou předponou „post“, za níž by následoval název libovolného žánru. Vystřízlivění z kytar a nerozvážné elektroniky. Jejich debut Opera byl sice poněkud rozháraný, jenže Tape během jeho přípravy okusili rozličné inspirativní situace – nahrávali i pod širým nebem, celá deska se obešla bez jediného slova. Na Opeře zkombinovali současné postupy se švédským folkem přelomu šedesátých let a na album navázala remixová kompilace Operetta, kde se objevila známější jména Stephan Mathieu či Rechord.
Druhou desku Milieu vydávají Tape na Nový rok 2004. Je o poznání hitovější a „písničkovější“ nežli debut. Půlhodinový materiál sice pluje na vodách klidné elektroniky, ale ta jako by postupně ustupovala za obzor. Hlavní slovo tu mají akustické nástroje, mezi kterými jen občas vykoukne na světlo čistý zásah mašinky. Vloni v listopadu nahrávají svou zatím poslední desku Rideau. Nenatáčeli ji jako oba dva předešlé počiny ve svém vesnickém domě, ale přestěhovali se do hi-tech podkrovního městského studia.
Na novince sice švédští umělci pokračují ve svém potlačování připravených aranží živými nástroji (kytara, piano, xylofon), ale přesto si na závěrečný mix a mastering přizvali „gurua“ laptopové hudby Marcuse Schmicklera z Music In Movement Electronic Orchestra (M.I.M.E.O.). Jen pro pořádek – jde o projekt z roku 1997, kdy se několik hudebníků rozhodlo kočovat po Evropě a improvizovat. Z účastníků vzešly současné hvězdné persóny elektroniky, za všechny jmenujme třeba Rakušana Fennesze. Schmickler vtesal Rideau do průsvitné ledové kry, ve které ji posluchač hledá jen těžko. Muzika nabízí silné organické motivy (nejvýraznější skladba A spire), ale pořád si udržuje odstup a stálou teplotu kolem bodu mrazu. Nikde nelétají beaty, chytit se můžeme jen zamazaných kytarových strun klíčících ze sampleru nebo malých perkusí. Melodie zde mají své místo, ale dlí ukryty za nástroji: instrumenty si je přebírají jako ozubená kola rezavého soustruhu. Motiv, který si nejdřív „brouká“ jen laptop, převezme kytara, která jej ovšem nijak nerozvíjí; pracuje s ním znovu od začátku a tvaruje jej do ještě experimentálnější, rozmlženější podoby.
Tape se na svém unikavém pětiskladbovém albu položili do tří zdánlivě nekonečných skladeb, nicméně ani zbylé dvě nejsou jen krátkými intermezzy, připravujícími posluchače na nejlepší momenty. A pokud vám dlouhé tracky zpravidla vadí, čeká vás neokázalé překvapení – u Tape si slastně plynoucího času ani nevšimnete (viz úvodní Sunrefrain). Tihle Švédové nejsou mistry zkratky, nýbrž kapelou, jež dokáže na několika tónech vystavět celý hudební svět, o kterém většina ostatních muzikantů pokradmu sní. Třeba v závěrečné skladbě Long Lost Engine: minimalistické akordy kláves se touhle dvanáctiminutovkou proplétají jako had, ale zaregistrujeme je až v té chvíli, kdy dozní zvukové mrholení ostatních elementů. Každý nástroj si zde žije svůj život a jen občas a jakoby mimochodem nám ukáže svou tvář.
Ukončit recenzi na novou desku Tape přívalem superlativů by bylo až příliš jednoduché, byť v jádru hodnotově zcela vystihující. Kdo se jednou utopí v jejich prosvíceném melancholickém vesmíru, ponese si navždy glejt. Bude jistě oceňovat i jinou hudbu, jenže alespoň v žánrovém rozsahu postrock-ambient bude už vše ostatní nutně porovnávat s aktuální nahrávkou Tape.
Autor je student žurnalistiky na FSV UK.