Východočeská galerie v Pardubicích se rozhodla na jaro letošního roku zařadit do svého programu výstavu obrazů Václava Radimského (1867–1946), českého krajináře z přelomu 19. a 20. století, který stále zůstává ve stínu svých slavnějších vrstevníků (A. Slavíček, A. Hudeček ad.), přestože jako jeden z mála českých umělců dosáhl skutečného uznání na pařížských Salonech. Žádný jiný český malíř se také nemohl pyšnit přátelstvím s Paulem Cézannem a Claudem Monetem.
Ačkoliv se během posledních několika málo let objevila na aukcích řada pláten Václava Radimského a stanovené několikasettisícové dražební částky za tato díla nejsou ani dnes výjimkou, zůstávají jeho obrazy stále, zcela neprávem, skryty především v šeru galerijních depozitářů. Odborná veřejnost totiž stále ještě nezapomněla na nálepku salonního umělce, kterou Radimského nelichotivě označila modernistická kritika počátkem druhého desetiletí 20. století. Na tomto stavu nic nezměnilo ani několik málo výstav v osmdesátých letech, prezentace v rodném Kolíně (1992) ani v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2003). Václav Radimský tak, podobně jako dříve Jakub Schikaneder nebo donedávna Václav Brožík či Zdeněk Burian, čekal dlouhá léta na svou rehabilitaci formou rozsáhlé retrospektivní výstavy, doprovázené monografií nebo rozsáhlejším katalogem celého díla.
Impuls k rehabilitaci díla
Této záslužné práce se ujala Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, kde se díky kurátorskému entuziasmu a pevné vůli jejího ředitele Aleše Rezlera podařilo shromáždit a v době od 4. 11. 2005 do 31. 1. 2006 vystavit rozsáhlý soubor obrazů, doplněný výběrem kreseb a skic. K výstavě byl vydán katalog s kvalitními reprodukcemi, obsahující také řadu dosud nezveřejněných dokumentárních snímků ze Státního oblastního archivu v Kolíně a z rodinného archivu malíře, které zachycují Radimského nejen jako malíře, ale i v rolích jiných, zpravidla společenských – kadet na koni, řidič jednoho z prvních automobilů na českém venkově, lovec či rybář na zamrzlém Labi, manžel apod. Jelikož v průběhu výstavy byly v archivu umělcovy rodiny nečekaně objeveny další materiály, byl vydán ještě druhý díl katalogu, jakýsi dodatek, obsahující přepisy a výběrové faksimile autorovy korespondence. Ta postihuje přípravy, organizaci a průběh Radimského výstav, dokumentuje ale také chod konzervárny Bohemia, kterou malíř-podnikatel založil a vedl spolu se svým bratrem Ladislavem.
Opomíjený autor
Dosavadní opomíjení Václava Radimského českou uměnovědou je zčásti způsobeno rozsáhlou autorovou produkcí. Nepřeberné množství pláten různé kvality je roztroušeno ve sbírkách státních galerií a především v desítkách či stovkách sbírek soukromých, kam se dostaly přímo z prodejních výstav, pořádaných v Praze a dalších městech po celé republice, zvláště ovšem v polabském regionu. Z tohoto důvodu je systematické zpracování jeho odkazu velice náročné a při přípravě výstavy je potřeba koncentrovaného přístupu kurátora, který musí pečlivě vybírat a vážit.
Druhým Radimského handicapem může být také jeho výjimečnost, neboť se, díky svému dlouhodobému pobytu ve Francii, jako jediný náš krajinář vzdálil typicky středoevropskému koloritu a citově vnímaným potemnělým zákoutím ve prospěch čistě vizuálního zpracování dojmu – imprese. Místo jímavé melancholie, tak typické pro naše malíře, nám představuje krajinu plnou slunečního světla. Neusiluje o podání nějaké metafyzické „duše přírody“, jeho cílem je postihnout atmosféru okamžiku, chvilky, kdy malíř stojí v krajině sám, ozbrojen pouze paletou a štětcem. Letmými doteky štětce a čistými barvami nanášenými v drobných plochách zachycoval krajiny plné kontrastů světla a stínu. S oblibou maloval vděčné scenerie s vodní plochou – řeky, rybníky, tůně i slepá ramena, jejichž rozčeřená hladina mu umožňovala plně rozehrát koncert barevných odlesků.
Francouzské světlo v Čechách
Přes veškerou snahu o co možná nejdokonalejší francouzský styl se ale Radimský nevyhnul určité idealizaci skutečnosti. Na počátku u něho totiž nestál spontánní smyslový vjem, nýbrž realistické vidění a cítění krajiny, jejíž obraz následně přetavil umně odpozorovanou impresionistickou technikou. S tím souvisí skutečnost, že Radimského krajiny postrádají náhodnost svého výběru, jako tomu bylo u impresionistů. Naopak, jsou pečlivě vybranými a komponovanými výseky, přičemž umělcova barevná paleta je, v pozdním díle stále více, blízká dobové (středoevropské) secesi a symbolismu (tyrkysová zeleň, brilantní žluť, ostrá růžová, fialová).
Radimský se, podobně jako Claude Monet, v průběhu let vracel ke stejným námětům. Lze se tak setkat s téměř totožnými obrazy, lišícími se pouze rozdílným štětcovým rukopisem či pozměněnou barevností (nikoli však v návaznosti na studium různých denních dob). Z tohoto pohledu je zajímavé srovnání dvou vystavených malířských variant pohledu na starou jabloň v jitřním slunci (Louka se stromy, 1895, NG Praha; Svítáni v sadu, 1904, VČG Pardubice), kde je patrný posun od poněkud hmotné, zemitější malby temných tonalit ke křehkým, stříbřitým odleskům, vytvářejícím dokonalou iluzi a atmosféru oroseného chladného pozdně letního rána.
Soukromé sbírky/ státní akvizice
Zatímco jádro kutnohorské výstavy tvořily veřejnosti zcela neznámé obrazy, pocházející zpravidla ze soukromých sbírek, a to především z pozdního, takzvaného polabského období autorovy tvorby, je pardubická verze prezentace, připravená kurátorem Vítem Boučkem, složena především ze zápůjček státních galerií. Pozdní tvorba je v Pardubicích zastoupena pouze v malé míře, tak aby dokreslila obraz autorovy tvorby jako celku. Oběma expozicím však, přiznejme si to, chyběl nějaký „špek“. Obraz, který by strhl pozornost, vybočoval z řady, který by se zahnízdil a v pravý čas vytanul v paměti návštěvníka. Těžko to však lze vyčítat kurátorům. V díle Radimského je takových prací vlastně poskrovnu. Valná většina jeho pláten je dána standardním šířkovým formátem o rozměrech cca 70 x 100 cm a obrazy námětově nevybočují, snad až na několik děl zachycujících moře či cestičku kdesi v severofrancouzské, normandské vesnici. Všechno to jsou obrazy sice kvalitní, avšak viděné pohromadě v takovém množství, jeden vedle druhého, postrádají kompoziční a námětovou rozmanitost.
Na druhé straně se v Pardubicích podařilo navázat, ať už chtěně nebo nechtěně, dialog mezi dnes již klasickou krajinomalbou (Radimský) a vztahem ke krajině v tvorbě současných českých i zahraničních umělců. Dokonalé entrée k obrazům „klasického“ krajináře totiž tvoří výstava „NATURalia“, jejímž hlavním tématem je naše současné vnímání přírody. Přírody spatřované okem člověka nových technologií a nového informačního rozhledu. Ekologické otázky nastolené tímto výstavním projektem, které se týkají jak vlastní hodnoty krajiny, tak životního prostoru lidstva, se náhle zdají být přehlušeny krásnými a idylickými pohledy na stinná slepá ramena volně plynoucí řeky, prosluněné louky s prašnými cestami či na lesní potemnělá zákoutí malíře minulého věku, Václava Radimského.
Autorka je kurátorka Galerie moderního umění v Hradci Králové.
Václav Radimský (1867–1946). Kurátoři Aleš Rezler, Vít Bouček. Východočeská galerie v Pardubicích – Zámek, 1. 3. – 28. 5. 2006.