V parku na pražském Klárově se v půli března objevila stavební ohrada kruhového tvaru, za kterou se počalo v zemi cosi dít. Nezasvěcení nebo polozasvěcení pozorovatelé došli k názoru, že byla započata dlouho diskutovaná stavba hromadných podzemních garáží. Ve skutečnosti se zde rozběhla realizace památníku II. odboje podle návrhu sochaře Vladimíra Preclíka. Hrozba parkoviště však visí nad parkem dál.
Ve všech evropských metropolích je řešení takzvané dopravy v klidu jedním z nejcitlivějších problémů. Ulice jsou dnes naplněny parkujícími automobily tak hustě, že má chodec nezřídka problém dostat se na opačnou stranu ulice a na přechodu musí provádět krkolomné předklony, aby se mohl účinně rozhlédnout, jestli se právě neblíží nějaký smrtící stroj. Sami automobilisté jsou však extrémním nárůstem počtu vozů rovněž ohrožováni na životě, a to nejen bezohlednými soukmenovci, ale především svou vlastní nervovou soustavou. Každý, kdo kolem šesté hodiny večerní kroužil zoufale hodinu kolem bloku a marně hledal skulinu, kam by svůj samohyb odstavil, ví, o čem je řeč. Není tedy divu, že se všechny evropské radnice snaží problém parkování nějak řešit.
Způsobů, jak zbavit městské centrum nežádoucího skladování automobilů na jakémkoli volném prostranství a zároveň umožnit obyvatelům pohodlné parkování, je několik, žádný ale není všeobjímající a všechny fungují jen do určité míry. Východiskem všech řešení musí být především poznání příčiny problémů a snaha o systémovou změnu východisek. To je sice nejúčinnější a dlouhodobě nejvýhodnější, v okamžiku zavádění systémového opatření však krajně politicky nepopulární. Často je tak dávána přednost opatřením dílčím, která jsou méně bolestivá a vlastní problém jen odsouvají do některého z nejblíže následujících volebních období. Tato částečná opatření mají navíc většinou řadu vedlejších efektů, které z nich činí pohříchu drahý špás. I systémová řešení však mají svá úskalí a je potřeba užívat je s rozumem.
Vyhláška o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, která stanovuje řadu podmínek pro zajištění parkování v rámci nových staveb, patrně patří spíše k systémovým řešením, stejně jako zřízení zóny placeného nebo předplaceného parkování na celém území vybraných městských částí. Právě zkušenost s praktickým dopadem těchto dobře myšlených opatření ale ukazuje velká nebezpečí jejich slepé aplikace. Zavedení placeného stání na ulicích v jedné čtvrti zákonitě vede k přetížení nejbližších ulic a prostranství čtvrtí sousedících, aniž by rapidně snížilo zátěž čtvrti zpoplatněné. Tento jev je pozorovatelný bezprostředně. Úskalí regulace vyhláškou, která ukládá každému stavebníkovi na území města vytvořit v rámci stavby předepsaný počet parkovacích stání, jsou méně zjevná, jejich dopad je však horší. Na základě vyhlášky dochází k masivní exploataci podpovrchového prostředí města, dlouhodobé a celoplošné změně hydrogeologie a k totální likvidaci archeologických terénů. Jestliže je taková cena těžce přijatelná v širším prostředí města, stává se naprosto neúměrnou a nepřijatelnou v historickém jádru. Na odlišná východiska pro území Pražské památkové rezervace však „Vyhláška“ nepamatuje. Za posledních šestnáct let tak jen na Malé Straně vzniklo deset podzemních garáží s kapacitou 10–100 automobilů. Dva z těchto objektů zničily archeologické terény v trase nejstaršího opevnění Malé Strany ze 13. století. Shodou okolností patří oba našim zákonodárcům. Dalších pět podzemních garáží se na Malé Straně v současnosti připravuje. Celé území čtvrti je přitom relativně dobře obslouženo metrem a tramvajemi. Zejména počet a kapacita malostranských garáží pro zastupitele, kteří mají veřejnou dopravu zdarma, působí proto velké rozpaky.
V Praze existuje alespoň ideově ještě třetí forma řešení. Hlavní město nechalo zpracovat umisťovací studii hromadných podzemních garáží na různá místa v centru. Mělo by se jednat o placená odložiště automobilů s určitým procentem předplacených stání pro rezidenty, umožňující však především pohodlné krátkodobé parkování v denních hodinách. Většina těchto parkovacích objektů je koncipována jako takzvaná podzemní sila, kam jsou vozy umisťovány automatickým systémem, bez přítomnosti řidiče. Ten vystoupí z vozu již na povrchu. Síť takových parkovišť je v projektu rozvinuta zejména na území Nového Města, po obvodě Města Starého, které je problémem parkování sužováno nejvíce. Jedná se o lokality dolního Václavského náměstí, Senovážného, Karlova a Jiráskova náměstí a nábřeží L. Svobody. Na levém břehu jsou podobná parkoviště navržena na náměstí Kinských a na Klárově. Výmluvné zrcadlo nastavila tomuto záměru velká povodeň v roce 2002. Většina navržených garáží totiž leží v inundačním pásu Vltavy, v důsledku projektované hloubky se pod úroveň hladiny vzduté řeky dostávají alespoň částečně všechny navržené objekty. Úskalí je několik. Praxe ukázala, že ani nejdokonalejší vodotěsné systémy nejsou chráněny před lidskou nedbalostí. Automatický systém ukládání vozů je pomalý a ve chvíli katastrofy přestane fungovat jako první. Silo nabité automobily plnými ropných produktů pak představuje velké ekologické nebezpečí. Monobloky garážových objektů jsou navíc velkou překážkou pro podzemní vodu. Jak upozornil po povodni 2002 statik K. Fantyš, mohou četné velkoobjemové podzemní objekty v inundační zóně spolu se systémem protipovodňových zábran způsobit výrazný nárůst vzdutí, a tím paradoxně ohrozit zábranami chráněná území.
Podzemní parkoviště v prostorách parku na Klárově je projektováno již od sedmdesátých let 20. století. Původně zde měl být klasický dvoupodlažní podzemní parking o kapacitě cca 160 automobilů. Poslední studie však počítá se třemi válcovými podzemními sily o celkové kapacitě 240 automobilů. Návrh reprezentuje všechny výše zmíněné problémy. Objekt se nachází v někdejší deltě Brusnice. V roce 2002 zde byla hladina Vltavy více než 2 m nad terénem. Rizik je jistě ještě více, z hlediska dopravní obslužnosti Malé Strany bychom ale těžko hledali vhodnější umístění záchytného parkoviště. Zda je tento argument dostatečně silný, případně bude-li cena, kterou za garáže město zaplatí, přijatelná, ukáže čas.
Autor je architekt, člen Klubu Za starou Prahu.