Před několika týdny byla v Turec ku zahájena nevídaná kampaň, jejímž cílem bylo upozornit zdejší veřejnost na výrazný nedostatek žen v politice. Uskutečnila se pod patronací Asociace pro vzdělávání a podporu ženských kandidátek (KA-DER). Hlavním mottem, které tvořilo pilíř celé akce, byla zdánlivě banální otázka: „Musíte být mužem, abyste vstoupili do politiky?“
Poslední akce za posílení účasti tureckých žen v politice byla zaštítěna veřejně známými osobnostmi, ale to hlavní, co způsobilo velký poprask na turecké mediální i politické půdě, byl netradiční a provokativní způsob kampaně. Na obřích billboardech, které lemovaly turecké komunikace a ulice velkých měst, byly zvěčněny známé ženské osobnosti, vkusně oblečené podle západního stylu. Na sobě ale měly pečlivě uvázané pánské kravaty a tváře měly ozdobené falešnými tureckými kníry.
Ačkoliv je Turecko coby muslimská země k západním módním zvyklostem a výstřelkům v porovnání s ostatními státy vyznávajícími Alláhovu víru poměrně tolerantní, objevily se v reakcích na podobu kampaně negativní emoce. Konzervativní ohlasy bylo možné nejčastěji zaznamenat v centrální a východní části země, v menších městech a na tureckém venkově. Na ně reagovala jedna z aktivistek plakátové kampaně, známá spisovatelka a žurnalistka Ipek Calislarová: „Knírek je perfektním symbolem, jak upozornit na naši kampaň. Chceme zavést do turecké politiky trochu ženskosti. Žádáme snad mnoho?“
Reformy na papíře a v realitě
Od založení republiky v roce 1923 Mustafou Kemalem formovaly tureckou společnost odvážné sekulární reformy. Týkaly se i postavení žen, ovšem jejich participace na životě společnosti má hlubší kořeny. Ještě v době, kdy bylo Turecko součástí Otomanské říše, přesněji před pěti staletími, zde existovaly vyšší školy a univerzity pro privilegované ženy. I díky nim se později mohla mladá Turecká republika pochlubit prominentními protagonistkami, které hrály nemalou roli při jejím zrodu a v raných letech její existence. Ještě před založením republiky existovalo také mnoho ženských spolků, jejichž cílem bylo poskytnout patřičné vzdělání daleko širšímu počtu žen. Snahy těchto spolků byly zaměřeny především na obyvatelky tureckého venkova, které byly a stále jsou v nemalé míře negramotné. Úloha, kterou těmto ženám přisuzuje tradiční patriarchální společnost, tedy obstarávání domácnosti a péče o děti, však byla a nadále zůstává málo otřeseným tabu.
Se založením Tureckého státu bylo oficiálně vyhlášeno, že ženy mohou požívat stejných práv jako muži. Uplatňování islámského práva v rámci otomanského impéria však zapustilo v turecké společnosti pevné kořeny. Kemalovy reformy a zemské právo, jež nahradilo starý otomanský systém, měly na papíře ženy „absolutně“ osvobodit od všech přetrvávajících pout a závazků vůči maskulinní společnosti. Ženy se mohly svobodně rozhodnout, zda chtějí nosit šátek. Byla ustanovena naprostá rovnost mezi partnery v manželském svazku, byl povolen rozvod v případě, že manželství neplní svou funkci, v dědickém řízení byla ženám poskytnuta stejná práva jako mužům. V neposlední řadě pak ženám bylo povoleno vyvíjet politickou činnost. Zemský zákon z roku 1926 zrušil také polygamii a zapuzení žen, na které padlo podezření z nevěry.
I když byl odpor proti těmto změnám značný, pro velký okruh tureckých žen se reálně rozšířila možnost prosadit se ve veřejné sféře, zvýšily se jejich šance jako uchazeček o zaměstnání a výrazně vzrostlo procento vzdělaných žen. Nejúspěšnější ženy dokonce získaly ekonomickou nezávislost a prosadily se ve vyšší politice.
V současném Turecku tvoří ženy plnou třetinu z celkového počtu lékařů. V justiční a pedagogické sféře je situace obdobná. Dramatický profesní růst žen bylo možné zaznamenat především od osmdesátých let minulého století. Vzniklo také velké množství ženských nevládních a charitativních organizací i genderová výzkumná centra. I přes zvyšující se podíl žen na chodu turecké společnosti ale jejich diskriminace v různých oborech činnosti přetrvává.
Na místní úrovni a nalevo
Zvlášť zajímavou kapitolou je v tomto ohledu participace žen v turecké politice. V roce 1934 získaly ženy právo volit v národních volbách. Na politickou činnost se v Turecku často vynakládají nemalé osobní finanční prostředky, které zde většina žen samozřejmě nemá. Stále také převládá názor, že politika je čistě mužskou doménou, neboť je zapotřebí tvrdých loktů i praktik a také mnoho času. Většina žen v Turecku si však přesto myslí, že by jim politická kariéra nepřekážela v rodinných povinnostech, a poukazují na konkrétní případy.
Tureckým ženám byl umožněn vstup na parlamentní půdu ve stejném roce, kdy získaly volební právo. Mustafa Kemal tehdy tímto populistickým gestem čelil obvinění z nezákonných politických praktik. Šlo ale opravdu pouze o gesto a nepříliš přesvědčivou kosmetickou úpravu. Ve stejné době však začaly také vznikat první ženské politické strany, jejichž činnost a vliv ale byly omezeny především na sociální a charitativní oblast.
Do devadesátých let minulého století tak zastávalo jen pět žen postupně deset ministerských pozic v různých vládních koalicích. Obecně lze tvrdit, že jsou ženám více otevřené malé a spíše levicově zaměřené strany, kdežto vládnoucí seskupení, většinou konzervativního rázu, opanují zpravidla muži. Vstřícnější k političkám je také politika na lokální úrovni. Možná i proto, že tu často běží o řešení převážně sociálních a rodinných záležitostí. O rostoucí roli žen svědčí to, že dnes v Turecku existuje na dvě stě politických stran, sdružení, sociálních a charitativních spolků zastoupených výhradně ženskými aktivistkami. Tyto spolky vyvíjejí trvalou snahu o plnější integraci ženského elementu do mužské, vojenstvím ovlivněné politiky Turecké republiky. Poslední kampaň je ve skutečnosti jen drobnou součástí tohoto úsilí.
Autor studuje dálkově žurnalistiku na FF UP v Olomoci.