Cum essem Mažulis

Osmdesátá léta minulého století se pomalu přehupovala do své druhé poloviny, když litevskou hudbu zasáhl vichr: rázný nástup skladatelské generace, jež využila stadia rozkladu represivní sovětské kulturní politiky a plně se chopila potenciálu, který jí nabízelo ovzduší daného období. Její představitelé, z nichž nejvíce o sobě dali vědět především Šarūnas Nakas, Rytis Mažulis, Nomeda Valančiūtė a Gintaras Sodeika, pořádali na státní politice nezávislé hudební festivaly i netradičně pojímané akce, do centra své tvůrčí činnosti postavili experiment, často sahali po počítačích. Ostře zdůrazňovaný rytmus v jejich skladbách jako by odrážel tep velkoměsta, kterým se Vilnius v té době pomalu, ale jistě stával. Ne náhodou se tato generace dočkala označení „mašinisté“ (mašinistai), jež vyplynulo z názvů tří kompozic, chápaných jako její manifesty – Mažulisova Cvrlikajícího stroje (Čiauškianti mašina, 1984–86) a Nakasových Merz-machine a Vox-machine (obě 1986). Víceméně jednotná estetika mašinistů z počátku jejich hudebního vývoje se postupem doby ve stále větší míře diferencovala a v současnosti tato skupina skladatelů vykazuje víc odlišností než společných znaků. Pravděpodobně nejzajímavější cestou se vydal Rytis Mažulis (nar. 1961), jemuž v krátkém sledu vydala belgická firma Megadisc ve spolupráci s Litevským hudebním informačním a vydavatelským centrem dvě profilová alba.

V Mažulisově tvůrčím myšlení se organicky prolínají dvě základní stránky: empirie soudobého autora (ovlivněného skladatelskými osobnostmi jako Giacinto Scelsi, Horatio Radulescu nebo Conlon Nancarrow) a posedlost polyfonií renesanční éry, podložená jejím důkladným studiem. Funkci výchozího bodu většiny jeho kompozic přitom plní technika kánonu, kterou Mažulis domýšlí a v nápaditých modifikacích aktualizuje. Ačkoli se v jeho díle setkáváme i s partiturami určenými různorodým obsazením, dramaturgie nahrávek se přísně drží žánrové a zvukové homogenity a sleduje Mažulisovu aktualizaci kánonu ve dvou hlavních oblastech – ve skladbách pro komorní smíšený sbor (Cum essem parvulus), resp. pro quasi mechanický, „počítačový“ klavír (Twittering Machine). Vokál versus počítač, lidský faktor versus technika... Samotný poměr naznačuje, že alba se liší nejen zvukem, ale i kompozičním přístupem.

Mažulis (překlad jeho příjmení z litevštiny je „maličký“, lat. parvulus; titulní kompozici první desky tak lze chápat i autobiograficky) je matematicky smýšlející skladatel. Ve snaze po dotažené numerické či geometrické proporčnosti – a kánon k této vlastnosti přímo vybízí – je ochoten jít i za hranice fyzických dispozic. Práce se sborem tuto důslednost sice nemusí nutně omezovat, ale určité „vyšší matematické hodnoty“ na ni aplikovat nelze. Přes­to je vokální part ve všech čtyřech přítomných skladbách vzhledem ke komplikovaným polyrytmickým vrstvám, mikrointervalovým propletencům a mechanické monotónnosti jednotlivých hlasů (při provozování jsou využívány různé synchronizační pomůcky) doveden na maximální stupeň virtuozity. Zpívatelné, jak dokazuje působivé provedení Komorních pěvců Lotyšského rozhlasu.

Tomu, co Mažulis nemohl plně rozvinout ve sboru, dal volný průchod ve skladbách svěřených počítači: „Elektronika mě nezajímá kvůli barvám (...). Přitahují mě spíš čistě technické záležitosti, jako třeba rychlé tempo, rytmická přesnost nebo velký počet not odehraných v krátkém okamžiku. S pomocí obyčejného klavírního zvuku počítač pak může hrát jako klavírista s osmaosmdesáti prsty.“ Zde ovšem Mažulis přece jen stojí na tenčím ledě. Při konkrétní realizaci daných kusů posluchač celkové propočty nevysleduje a syntetický zvuk piána ho po jisté době omrzí. Nazval bych proto tento okruh jeho skladeb spíše „hudbou pro oči a mozek“. Což neznamená, že nestojí za pozornost.

Autor je redaktor časopisu His Voice.