Básníkova cesta za obzor

Kolmačkova poezie i próza jsou spojené nádoby: Stopy za obzor mají ke klasickému románu možná dál než ke sbírce básní. Fragmentární textové úseky, řekněme mikropovídky či dokonce situace (rozdělené buď pouze graficky, nebo na jednotlivé číslované a pojmenované kapitoly), se skládají v celek o dvou částech. Tím celkem – oddíly autor nazval „deskami“ – je životní příběh Vítka Koblasy, bilancujícího čtyřicátníka, v němž budou jistě mnozí s gustem dešifrovat autobiografické rysy, přestože autor zvolil er-formu.

První kapky

V první desce je Vítek Koblasa malý chlapec a tématem vyprávění je jeho dětství. V něm se exponují základní motivy, s nimiž Kolmačka pracuje i ve druhé části: nejrůznějším způsobem je variuje, převrací, znovu a znovu, v souvislosti s každou příchozí postavou je bere do rukou.

Vysvětlení pro věci nynější hledá v rodině, z níž člověk pochází. Rodinu uchopuje drobnohledem malých příběhů, jež skládají velký životní osud. Jeho pohled na dětství se rodí z detailů, nikoliv z celku; tím rozhodujícím jsou nakonec nenápadné drobnosti.

Vítek žije se svými nábožensky založenými rodiči v srdci velkoměstského sídliště – uzavřená jednotka rodiny na malé děcko působí jako bezpečí, idealizovaný náhled se ovšem začíná rozostřovat a na povrch velmi pomalu vyplývají nejrůznější traumata, jež v sobě nese generace Koblasových dětí, kromě Vítka ještě sestry Hany a bratra Pepana.

Kolmačkovy historky z dětství se na sebe vrství a taková je i stavba jeho knihy – přidává další a další podrobnosti, dokresluje situa­ci prostřednictvím náhledu jiné postavy, již nechává předložit opačný pohled či vynést zpochybňující komentář. Vypráví-li o autor Vítkovi, zastavuje se u svých dalších hrdinů a odbíhá, aby přiblížil i jejich dětství, mluví o vztahu k rodině, o tom, co kdysi dávno rozhodlo, anebo co možná jednou rozhodne, ale nikdo to ještě netuší.

Tak se do hry dostávají i Vítkovi kamarádi, protože přátelství je téměř stejně důležité jako rodinný kruh – není však samozřejmostí a člověk k němu musí zaujmout nějaký postoj. Přátelství je navíc potřeba „zpečetit“, vytvořit společnou hodnotu, potvrdit sounáležitost. Tu v této části tvoří společně vymýšlený příběh, klukovská historka o dobrodružství, kamarádství, oddanosti a přirozené statečnosti, která se v druhé části, kdy je druh z dětství dávno zapomenut, přetavuje v pouto mezi otcem a synem.

Záběry hladiny

Rodina se ve Stopách za obzor neredukuje na nejužší kruh, stává se z ní dav lidí, kteří tu žili před námi, lidí, z nichž pocházíme a k nimž se vracíme – ve druhé části se do popředí dostává právě toto téma. Mezi první a druhou deskou totiž provedeme časový skok: z Vítka se stal manžel a otec. Marie a malý Vítínek najednou nabízejí obrácenou perspektivu, první část jako by se převrátila naruby. Vítek se tak trochu stává svým vlastním otcem a Vítínek představuje jakýsi stín jeho samého. Druhá klíčová fáze v životě muže, odpovědné otcovství, s sebou ve Vítkově případě nese pocity strachu a pochybností, nejsou to však pochybnosti „moderního člověka“, který s nimi musí okamžitě běžet na veřejnost a dělat z nich svou přednost, ale váhání člověka, jenž – jakkoli pateticky to zní – je hluboce spojen se svými kořeny. Pocit zodpovědnosti je tu totiž násoben sounáležitostí s předky a v případě Vítka ještě sounáležitostí s lokalitou, vrátil se totiž z města, kam se v dětství jeho rodina přestěhovala, do domku svých prarodičů. „Cesta z města“ tu není traktována ani tak přes vznikající obtíže praktického života, jako spíš přes nová (a možná nechtěná) pouta, jež taková situace vytváří.

Vítkův boj je boj soukromý, vnitřní, a tady se možná vrací motiv neohroženého bájného hrdiny z dětství, který zuří v nitru a ovlivňuje vztah člověka k rodině či k Bohu, zkouší meze lidské pokory. Proto Vítek sám sebe zkouší: přichází do podivné sekty, začíná pracovat s mentálně postiženými lidmi. Svět Kolmačkových hrdinů, Vítka, Marie a Vítínka, je však – přes občasné otřesy – postaven na dobrých základech, a tak se autor dobírá ke šťastnému konci.

Pracuje-li Kolmačka s motivy a postupy, které nejsou v současné literatuře nijak neobvyklé, současnému trendu se zcela vymyká svým vypravěčským tempem. Neustálé vrstvení a „dolaďování“, introspektivní pasáže, jež se často blíží básni v próze, a stylizovaný jazyk prózu podivuhodným způsobem zpomalují tak, že vytváří určitou bublinu, k níž svět venku jako by nedoléhal. Vyprávěcí čas Stop za obzor je archetypálním časem, na nějž neplatí mobilní telefony a rychlá auta, je to čas vnitřní, který se nedá ani zrychlit, ani obelhat. Tvrzení, že nejde o román lineární, není nijak objevné a odvážné, Stopy za obzor pracují s časem jako úplně novým fenoménem. Vítkův příběh jako by postupně odkapával – a ne každý bude mít tu trpělivost vyčkat, než se sklenice naplní.