Zahnívající svěží dech

V sedmi svazcích se čtenářům představili debutanti Jan Cempírek (Rafinerie, 2005), Marek Epstein (Ohýbači křížů, 2006), David Jan Žák (Axe Africa, 2006) i autoři publikující opakovaně (Michal Hvorecký – Plyš, 2006; Tobiáš Jirous – Než vodopády spadnou, 2005; Šimon Šafránek – 23, 2005). První drama tiskem v edici vydal i Jaroslav Rudiš (spolu s Petrem Pýchou, Léto v Laponsku, 2006).

Několik knih autorů třicátníků má pro situaci současné české literatury mimořádný význam: ve svazcích „edice pro nové texty“ lze vystopovat a ukázkově demonstrovat mnoho jejích neduhů.

Já a nikdo jiný

Většina textů má buď výrazně autobiografické ladění anebo je hlavním hrdinou tápající třicátník, autorův vrstevník. Hlavní impotence všech opusů je tedy identická: neschopnost psát o čemkoliv jiném než o svých vlastních zážitcích z celého souboru dělá jeden dlouhý román na pokračování, v němž vlastně o nic nejde. Rozvleklé úvahy či vykreslování prostředí zlaté mládeže, kam autoři (a tak i jejich hlavní hrdinové) buď patří – a ostentativně je to nudí – anebo by zoufale patřit chtěli, se v jednotlivých dílech vlastně neliší. Vybočuje snad jenom zručnější Hvorecký se svou apokalyptickou vizí, v níž paroduje konzumnost světa. Ani chválený scenárista Epstein nepřichází s ničím novým: v alkoholu neustále naložený hlavní hrdina se nakonec přiblíží své babičce způsobem, při němž nám div nevytrysknou slzy dojetí. Cempírkův hrdina sice cestuje po světě vlakem a ten Šafránkův zase vyráží se soundsystémem, podobnost všech zážitků je však až zarážející.

V Praze i kdekoliv jinde se přece hraje o to stejné – o lásku (musí tam být nějaké to zklamání, ale hrdina nemůže být žádný sexuální břídil, to je jasné, někde jde ostatně jenom o sex), o alkohol a z něj plynoucí opilost, případně následné zvracení, o nepopiratelné charisma, které překoná všechny eventuální, hojně přiznávané a rozebírané handicapy, sem tam i o nějakou tu víru či životní filosofii, ale to už se jaksi rozumí tak nějak samozřejmě. Ve všech knihách jsou také hrdinové na něčem závislí – jen Hvorecký ze závislosti a jejího léčení dělá téma, a tak zobrazovanou společnost konfrontuje.

Proč neodložit

Takový výčet dává tušit, že máme co do činění s typizovaným zbožím pro jasně definovaného cílového čtenáře; je to taková „červená knihovna“ (zřejmě) pro vrstevníky autorů, a dále bychom se jí snad ani nemuseli zabývat, stejně jako štítivě odkládáme kupříkladu Barbaru Nesvadbovou. Jenže je třeba jít dál, neboť nakladatel na obálce tvrdí, že jde například o „strhující experiment“, „silný příběh“ či „chladnokrevně intimní román“ – a to by zájemce o současnou mladou prózu přece mělo zajímat. Po opakovaném koncentrovaném čtení, jehož se jistě průměrný recipient se zdravým rozumem nedopustí, dochází ke zvláštnímu efektu: jednotlivé fikční světy se prolnou, ztotožní – a celá čerstvá próza začne zvláštně zahnívat.

Problémy však nekončí jen u neschopnosti překonat vlastní ego, vybočit ze zajetých tematických kolejí, zkrátka skutečně tvořit, ne jen vršit slova. Jak se podobají životní osudy postav, tak se neliší ani jazyk jednotlivých autorů. Obecná čeština k danému prostředí patří, stejně jako použití angličtiny, ve většině případů krátké věty, linearita vyprávění. Absenci metaforiky či jakýchkoliv pokusů o přesah autoři často vyvažují filosofujícími pasážemi nebo jalovými obrazy („Kouř hustý jak smetana se objímal se vzduchem a šimral po čumáčcích velké zelené ještěrky lezoucí po stěnách farmářova domu.“ – Cempírek; „V pubertě jsem sypal z rukávu jednu filozofickou myšlenku za druhou. Tolik pravd jsem odhalil! O tolika věcech jsem se nebál přemýšlet, na všechno jsem měl hned názor. Čím to, že mě to už přešlo?“ – Jirous; „Poslala mi úsměv šatního ramínka. Pověsil jsem na něj svoje oči.“ – Šafránek).

Spisovatelé sobě

Další pastí, do níž se někteří autoři vrhají, je úporná snaha psát, být spisovatelem, autorem, něčím víc. Snad nejvýrazněji se to projevuje u Jirouse, který svou tvorbu neustále tematizuje a reflektuje, docházeje často ke skutečně oslnivým závěrům („Popisy jsou na hovno. Kdyby šla skutečnost popsat, stanou se popisy samotnou skutečností, a tak to není.“).

Když už hrdina není spisovatel, je alespoň fotograf, dělá hudbu či studuje nějaký atraktivní obor (třeba umění). I zacyklení v touze po tvorbě vede k repetitivnosti až refrénovitosti, o jejíž záměrnosti lze s úspěchem pochybovat.

Jazyková rozkolísanost (nejpatrnější u Cempírka) však napovídá, že autor si je vědom jiné cesty; nedokáže se jí vydat snad vinou své vlastní neschopnosti, snad kvůli nedostatečné redakční péči. Jazykově experimentuje, pracuje s více vypravěči, snaží se je odlišit, ale často upadá až do kýče. Zručnost je patrná i v Epsteinově případě; evidentně zdatně a lehce formuluje, zrazuje jej však obsah. Naděje vzbuzuje i Hvorecký, jehož ambice zachytit celou společnost i její pocit a zároveň odvaha fabulovat slibují, že by autor mohl ještě vydat něco pozoruhodnějšího. Někteří autoři totiž dokazují, že jsou poučeni a že by se rádi vydali novou cestou: Žák svou novelu neřadí chronologicky, a tak se mu daří dosáhnout napětí. Šafránek zkouší, co „unese“ jazyk, jako by chtěl zachytit vyjadřování určité subkultury (ale zase: nedaří se mu jazyk naplnit obsahem ani v náznaku).

Čerstvý dech vydržel Labyrintu dva roky, než se vrátil ke svým zavedeným, jistým autorům. Soubor vydaných textů je prospěšný hlavně pro samotné autory, své začátky už si odbyli, teď můžou konečně pracovat na literárním díle.