Památková péče v nucené správě

Na začátku prosince odvolal ministr kultury Jandák ze dne na den čerstvě jmenovaného generálního ředitele Národního památkového ústavu, všechny ředitele oblastních památkových ústavů a ředitele odboru památkové péče Ministerstva kultury. Post ředitele odboru ministerstva byl obsazen ihned a nové ředitele chtěl Jandák jmenovat do čtrnácti dnů. Nesdělil přitom žádné konkrétní důvody celé akce, nepředstavil novou koncepci oboru a jediným, neustále opakovaným heslem byla „rehabilitace památkové péče“. Pokusme se nejprve zrekapitulovat, co se vůbec stalo v pěti měsících následujících po tomto zemětřesení.

Škatulata, hejbejte se
Jandákův radikální zásah do chodu památkového ústavu zvedl vlnu nesouhlasu, jejímž výsledkem byla petice, kterou během pěti dnů podepsalo sedm set padesát osob z památkových ústavů, univerzit a dalších kulturních institucí. Ministr přistoupil pod tlakem okolností na to, že nesmyslně krátkou dobu na jmenování nových ředitelů prodlouží a jmenuje nezávislou komisi, která výběr provede. Komise byla vzápětí skutečně jmenována, její složení však bylo opět zpochybněno, neboť mezi jejími členy nebyla žádná respektovaná osobnost „zevnitř“ oboru, která by garantovala skutečnou znalost celé složité situace.

Komise vybrala nového generálního ředitele a ministr její verdikt respektoval. Do čela oboru se tak dostal Tomáš Hájek, který do té doby působil jako poradce na Ministerstvu životního prostředí. Proti jeho osobě se opět zvedla vlna kritiky, která poukazovala na to, že nemá odpovídající vzdělání (vystudoval medicínu a filosofii), ani praxi v oboru a nutné povědomí o jeho fungování. Jeho obhájci připomínali, že napsal o památkové péči knihu (Zánik a vznik památkových péčí); ta ovšem – podle kritiků – v podstatě nedává smysl: obsahuje na jedné straně pasáže, jež nelze nazvat jinak než humorné – například vážné úvahy o meziplanetární památkové péči –, na druhé straně však teze velice nebezpečné, jako například tvrzení o nadbytku památkově chráněných staveb v České republice. Mezitím byli zredukovanou komisí vybráni oblastní ředitelé NPÚ, což provázely krom nezbytné dávky emocí i okamžiky téměř komické, když byl jmenován a po několika dnech opět odvolán jihočeský ředitel, který nechtěl akceptovat shora vnuceného náměstka. Z vyhozených ředitelů se na svá místa vrátili tři, z toho jeden víceméně z nouze, protože vybraný kandidát funkci druhý den složil. Prvním krokem generálního ředitele Hájka bylo vytvoření nové organizační struktury, která ale bohužel dokonale znepřehlednila a zčásti paralyzovala fungování památkového ústavu.

Hájek si také jmenoval svůj osobní poradní sbor, v němž jasně převládli architekti a osobnosti spojené s Českou komorou architektů, jež byly zejména v osobě sekretáře komory Jiřího Plose rozhodujícím činitelem i v ředitelských výběrových komisích.

Po celou tuto dobu nebyla ani ministrem, ani novým ředitelem představena žádná nová koncepce památkové péče. Místo toho se oznamovaly radikální systémové změny, které byly zase po několika dnech odvolány – viz případ hradů a zámků, jež měly a pak zase neměly být odděleny od památkového ústavu a zčásti snad dokonce postoupeny krajům. Proklamace typu „nový památkový zákon do voleb“ nemohly být myšleny ani brány vážně už v okamžiku jejich vyslovení, neboť legislativně se to prostě stihnout nedá. Dva měsíce před volbami se zdá, že situa­ce se trochu zklidnila a obecně se čeká, jak politické klání dopadne. Je tedy mezičas na rekapitulaci a jednoduchou otázku: Je to, co se v památkové péči událo, skutečně tím, co obor promění k lepšímu?

Velkovezírské stínání hlav
Radikální kroky, jako je například plošné odvolávání ředitelů, vyvolávají dojem ráznosti a rozhodnosti, která je vlastní zásadním dějinným zvratům. V případě památkové péče byla však ráznost zhruba tak to jediné, co by dějinnost chvíle naznačovalo. Plošné a teatrální „velkovezírské stínání hlav“, jak jej kdosi příznačně nazval, mělo dva zásadní důsledky. Za prvé, neodůvodnění jednotlivých výpovědí znemožnilo objektivní zhodnocení jednotlivých ředitelů a v jedné řadě se tak ocitli ředitelé kvalitní i ti vysloveně špatní. Za druhé, celá akce byla hrubým politickým zásahem do oboru – do této chvíle možná problematického, ale rozhodně nepolitického. První bod znamenal, že namísto pojmenování viny a trestu jsou podezřelí všichni, kteří byli akcí zasaženi. Druhý, že o kladných a záporných hrdinech se bude napříště rozhodovat na úrovni ministerstva a jemu blízkých kruhů. Atmosféru pak podbarvovala tvrzení ministra Jandáka, že mu chodí „stovky dopisů“, ve kterých si lidé na práci památkářů stěžují, a jeho nejoblíbenější reakcí na kritiku byl protiútok, začínající odzbrojující větou: „Co dělali ti pánové posledních patnáct let?“

Památková péče se stala obětí jakýchsi předvolebních manévrů, ve kterých lidový politik ukazuje svou razanci. Proč si k manifestaci své politické moci vybral právě tento obor, je trochu záhada, ale asi rozhodla jednoduchá logika: památky má rád vlastně každý, památkáře skoro nikdo. Ministr se rozhodl dělat pořádek v oboru, kterému bohužel vůbec nerozumí, a podle toho také vypadají výsledky.

Teatrální kroky ministra kultury však jen odvádějí pozornost od hlavních problémů, které tento mimořádně důležitý obor dlouhodobě trápí. A že jich není málo. Kdo je vlastně památkář a co jeho práce obnáší? Na veřejnosti se projevuje zejména ve chvíli, kdy polemizuje s nějakým novým projektem nebo se vyjadřuje k přestavbě nějaké památkově chráněné stavby. Z toho pak vzniká dojem, že jeho jedinou úlohou je ovlivňovat podobu novostaveb a přestaveb, respektive většině z nich bránit. Náplň jeho činnosti je však mnohem širší a dialog se současnou architekturou je jen jednou její částí. Památkář musí zejména rozumět historickým stavbám, které se opravují, a to po stránce technické i uměleckohistorické, a musí dopodrobna rozumět i problematice jejich restaurování. Dobře opravená stavba je však v očích veřejnosti svým způsobem „neviditelná“, neboť takováto oprava se přece rozumí samo sebou. Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu, že práce památkářů je zaznamenána pouze v momentech neshod a střetů, kdežto při pozitivních příkladech zůstává nedoceněna. Proto mohlo dojít k výše zmíněné absurdní situaci, že lid miluje památky, ale nesnáší památkáře.

Památková péče si však možná může za tento nespravedlivý soud do jisté míry sama. Za posledních patnáct let se jí nepodařilo navázat s veřejností smysluplný dialog, ve kterém by vysvětlila, co všechno vlastně ochrana památek obnáší. Diskuse o budoucnosti oboru se až na malé výjimky odehrávaly jen v úzkém památkářském kruhu a počítaly s tím, že silná pozice památkové péče je jednou provždy daná a nezpochybnitelná. Na jedné straně tedy stojí jakési obecné mínění, které je památkářům z malicherných důvodů čím dál méně nakloněno, na straně druhé obor, který se zabývá svými vnitřními problémy bez větší snahy podívat se přes zeď, která jej obklopuje. Abychom tuto zvláštní situaci pochopili, musíme se vrátit do historie.

Památkářské lsti v době temna
Památková péče je moderní fenomén, který se zrodil v 19. století, v době, jejíž prostředky a společenské nastavení umožňovaly masivní demolice ve městech, která se do té doby proměňovala jen zvolna a postupně. Monstrózní demoliční akce typu pražské asanace byly názornou ukázkou toho, jak lze ve jménu pokroku a hygieny úplně vymazat část města a jeho historie. Od ochrany jednotlivých staveb se posléze logicky pokročilo k ochraně celých souborů, neboť chráněné stavby vytržené ze svého kontextu vypadaly jako nešťastná torza. O každou památku však bylo nutno svádět vysilující souboj a hlavní snahou ochránců památek tak bylo zakotvit ochranu přímo v zákoně a vytvořit úřad, který by na ni dohlížel. Tato historie je velmi poučná: ukazuje totiž, jak obor vyrostl „zezdola“ a jak si svou pozici vydobyl navzdory tehdejším pragmatickým ekonomickým zájmům.

Idealistický étos památkovou péči neopustil ani poté, co tohoto zákonného rámce dosáhla. Stalo se tak paradoxně v době, která patří v našich dějinách k nejtemnějším – v padesátých letech. Komunistický režim v rámci svého kulturního alibismu ochranu památek toleroval a je nehynoucí zásluhou meziválečné generace, že na sklonku své kariéry a v době nejtěžší dokázala první památkový zákon prosadit. Ve stejné době jsou prohlašovány první památkové rezervace, což je opět završením dlouhé snahy o koncepční přístup k historickým celkům. Vzápětí však přicházejí plošné asanace historických měst a stavba panelových sídlišť na jejich místech. Komunistický režim tak památky chránil i nechránil, podle toho, jak to zrovna těm kterým místním vládcům vyhovovalo.

Situace památkové péče byla tehdy opravdu velice zvláštní. Byla útočištěm mnoha kádrově nespolehlivých osob, předmětem její
ochrany byly budovy z doby proklínaného feudalismu nebo kapitalismu, a fyzicky chránila historii, kterou se komunisté snažili vymazat či přepsat. Vzpomínky pamětníků jsou plné groteskních situací, ve kterých se pomocí nejrůznějších lstí dařilo obalamutit odpovědné tajemníky a zachraňovat věci téměř nezachranitelné. Památková péče tak byla v mnoha případech skutečným bojem, jehož hlavním motivem byla snaha uchovat co nejvíce hodnot z minulosti pro smysluplnější budoucnost, která přece jednou musí přijít.

A ona nakonec opravdu přišla, a s ní i euforie, že je jednou provždy dobojováno. Padly nesmyslné ideologické okovy, obor si vydechl a očekával obecný konsensus ve věci ochrany památek. Ten však kupodivu nepřišel, nebo, lépe řečeno, nikdo se o něj moc nezajímal. Nevznikl nový památkový zákon, neprosadily se jednoznačné podmínky pro přestavby nebo novostavby v Praze ani v jiných památkově chráněných městech, a z ochrany památek se opět stal boj. A to nejenom boj s arogancí některých bezohledných investorů, ale i tichý boj mezi památkovými ústavy a odbory jednotlivých městských nebo okresních úřadů. Ty mají totiž v rámci takzvané dvojkolejnosti památkové péče v ruce kulaté razítko, jež ve stavebním řízení rozhodne, a jsou někdy až překvapivě nakloněni projektům, jež památkový ústav většinou z rozumných důvodů odmítl.

Památkáři, veřejnost, architekti
Na konci devadesátých let byla většina hlavních představitelů oboru znavena marnou snahou prosadit nový zákon nebo alespoň závazná pravidla hry v památkových rezervacích. Památková péče se stáhla do sebe, zklamaná, nevyslyšená a opět opomíjená. Pro některé památkáře se proto výchozím bodem stala defenzíva a nedůvěra ke všemu, co přináší nějakou změnu, přičemž svá zamítavá stanoviska často odmítali nějak smysluplně odůvodnit. Tento postoj, jakkoli výrazně menšinový, asi poškodil památkovou péči více než cokoli jiného a je také jednou z příčin fatálního nedorozumění, které mezi veřejností a památkáři vzniklo.

V této souvislosti je velice poučný jeden příběh. Kdesi v Rakousku je malé městečko, ve kterém se na domech dochoval pozoruhodný soubor dřevěných klasicistních bran a dveří. Památkoví pracovníci to zjistili ve chvíli, kdy několika z bran hrozil zánik. Majitelé domů nechtěli o případné památkové ochraně nic slyšet a zdálo se, že tento unikátní soubor během krátké doby zmizí. Rakouští památkáři pak ale místo represí zahájili velikou informační kampaň, ve které obyvatelům vysvětlovali, jak je tento soubor cenný a jakou výjimečnost jejich městečku dává. Obyvatelé jej následně skutečně vzali za svůj a památkáři tam dnes nemusí téměř ani zajíždět. Jakkoli je tento příběh téměř pohádkový, ukazuje názorně, jak lze obnovit ztracený dialog mezi veřejností a památkovou péči. Pokud je památkový názor dobře vysvětlen, je velká šance, že jej rozumný majitel přijme. Restrikce mají smysl ve chvíli, kdy se střetnou s ignorantstvím nebo barbarstvím, kterému je zcela jedno, jak cenný objekt se stal předmětem jeho developerského zájmu. Hodně památkářů již dávno takhle osvíceně jedná. Budou-li tak jednat všichni, bude o jeden velký kámen úrazu méně.

Další problém, který bývá v souvislosti s památkovou péčí často zmiňován, je její vztah k současné architektuře. Dle názoru některých architektů památková péče soudobé tvorbě vůbec nerozumí, brání jejímu vstupu do historických měst a nejraději by města jako skanzeny úplně zakonzervovala. Situace je samozřejmě mnohem složitější. Toto klišé jen dokládá, že bariéra nekomunikace neleží jen mezi památkáři a společností, ale i mezi památkáři a architekty. V tomto případě je ovšem vina rovným dílem na obou stranách. Napjatý vztah mezi oběma tábory má opět historické kořeny, které sahají minimálně do období totality. Razantní a necitlivé stavby období normalizace vykopaly mezi památkovou péčí a současnou architekturou hluboký příkop, který se podařilo zasypat jen částečně. Nedůvěra ve schopnosti moderní stavby vstoupit citlivě a zároveň invenčně do historického prostředí byla v některých případech tak silná, že skutečně vedla k apriornímu odmítání jakékoli nové architektury. Tento názor je ovšem obdobně okrajový a radikální jako deklarovaná snaha některých architektů historické prostředí úplně ignorovat. Stejně jako památkáři, i architekti se v tomto směru uzavřeli do vlastního světa, ve kterém bojují spíše s imaginárním nepřítelem než se skutečnými názorovými protivníky. Pro obě strany se reprezentativním vzorkem stali ti nejzarytější obhájci dogmatických tezí, které jsou samozřejmě vzájemně neslučitelné. Místo hledání styčných bodů se vede zbytečná zákopová válka.

Z této situace pak těží ti, kterým jde o ochranu dobré architektury nejméně – tedy velcí developeři, jejichž hlavní snahou je rychlý návrat vložených prostředků. I mezi nimi přibývá těch kultivovaných, avšak stále je jich žalostně málo a kouzelná formulka velké investice otevírá i dveře, které by byly pro normálního vlastníka uzamčeny. Náhle se tak stane, že vedle domu, na němž byla z poměrně rozumných důvodů urbanistických a architektonických vztahů odmítnuta nástavba dalšího patra, vyroste nesmyslně převýšené administrativní centrum s podzemními garážemi. Tato bohužel poměrně častá situace tragickým způsobem diskredituje památkovou péči i architekturu – první, protože měří dvojím metrem, druhou, protože se místo rozvahy projevila arogancí. Po důvodech tohoto stavu se pak už nikdo neptá a selhání konkrétních osob vede k odsouzení oboru jako takového.

Smysluplně přesvědčovat
Současný systém památkové péče bohužel tyto situace vytváří poměrně často. Může za to jedna chybějící věta v jinak poměrně dobrém zákonu o památkové péči z roku 1987. Památková péče je u nás „dvojkolejná“, tedy rozdělená na složku odbornou a výkonnou. Odbornou část tvoří Národní památkový ústav, výkonnou odbory kultury jednotlivých pověřených měst či krajů. Původní idea byla taková, že odborná instituce vydá stanovisko, které odbor kultury úředně zpracuje a dohlédne na jeho dodržování. Patrně kvůli kontrole památkových ústavů stranickými sekretariáty byla tehdy vypuštěna důležitá věta, že odbor by se měl názorem ústavu řídit. Tento nelogický stav trvá dodnes a vytváří prostor pro lavírování, taktizování a korupci. V některých městech a zejména v Praze se z původního úřednického odboru vytvořil jakýsi paralelní památkový ústav, který v mnoha případech nebere názory Národního památkového ústavu vůbec na vědomí. Když se jedná o menší kauzu,
spokojí se s pouhým odmítnutím, které dále neodůvodňuje. V případě větších zásahů operuje takzvanými posudky nezávislých expertů, kterými stanovisko ústavu „přebije“. Tyto posudky však dodává investor stavby, a jsou tedy, překvapivě, k jeho projektu mnohem shovívavější – kdyby nebyly, těžko by je do řízení předkládal. Často tak dochází k absurdní situaci, že názor nezávislé odborné instituce je popřen názorem někoho, kdo je přímo zainteresován na zdaru projektu. Pro veřejnost, která se ve složitém systému neorientuje, jsou pak „památkáři“ jak ti, kteří se pokoušeli nesmyslným projektům bránit, tak ti, kteří je z různých důvodů povolili, což opět diskredituje obor jako celek.

Kdybychom měli jednoduše shrnout, jaké změny památková péče doopravdy potřebuje, dalo by se říci asi toto: Je třeba upravit její systém tak, aby odborná instituce měla rozhodující slovo a výkonné orgány její názor pouze úředně zpracovávaly. Pozice odborných památkářů by tak byla jasně stanovená a čitelná, získala by větší váhu a také by přebírala větší odpovědnost, což by obor rychle zbavilo těch, kteří před strachem z rozhodnutí raději zakážou úplně všechno.

V chráněných územích, jako jsou památkové rezervace a zóny, je třeba předem stanovit jasná pravidla hry, aby bylo dopředu známo, co lze na které volné parcele postavit. Ta by byla posilou i pro investory, kteří by dopředu věděli, co si kde mohou dovolit. To, že takováto pravidla většinou neexistují, padá na vrub jednotlivým městským úřadům, které zjevně preferují chaos, jenž ve finále umožňuje cokoli.

Památková péče také musí konečně začít komunikovat s veřejností a každé její rozhodnutí musí být dobře vysvětleno. Hlavní zárukou zachování cenné stavby je její majitel, který si jedinečné hodnoty uvědomuje a sám je chce chránit. Prvním krokem památkářů tak musí být vždy vstřícný dialog, informace a smysluplné přesvědčování. Restriktivního přístupu by mělo být užito jen tam, kde vše ostatní selhalo. Vstřícný přístup k vlastníkům musí být ovšem doprovázen i řadou zvýhodnění a daňových úlev, na které náš právní systém zatím nepamatuje. Při tom všem se však památková péče nesmí vzdát svých pevných zásad a svého obsahu. Ona nutná vstřícnost totiž samozřejmě nespočívá v servilitě nebo v kapitulaci před finančně silným investorem, jak se v některých rozhovorech bohužel pokoušel naznačit nový generální ředitel Tomáš Hájek.

V neposlední řadě je také třeba ukončit nesmyslné střety mezi architekty a památkáři, neboť jsou ve většině případů jen důsledkem nechtěného nedorozumění. Jen vzájemný respekt obou profesí může zaručit, že v historických městech budou vznikat citlivé a zároveň kvalitní stavby, které své prostředí obohatí. Hloupá nebo arogantní architektura poškozuje nejen historické město, ale především architekturu jako takovou.

V ovzduší normalizace
Revoluce bez jasně stanovených ideálů má svůj zvláštní půvab: každý si do ní může promítnout své představy a tužby. Jandákovo divadlo bylo rozpoutáno v době, kdy se mnoho věcí v památkové péči točilo ve zvláštním bludném kruhu. Proto se stalo, že někde byly Jandákovy rázné kroky přivítány s radostí a nadějemi. Jelikož nebyly neseny žádným ideovým základem, každý si v něm našel ten svůj. Obecná hesla jako nový památkový zákon, větší společenská váha památkářů nebo prostě jen vyhazov neoblíbeného ředitele dokázaly u některých památkářů na nějaký čas vyvolat iluzi, že obor čekají lepší časy. Pro tuto chvíli není důležité, kdo, kdy a jak se z těchto růžových snů probudil. Zásadní je jiná věc: že mnoho památkářů ze začátku vůbec nezaregistrovalo politický útok, který byl na památkovou péči spáchán. Prostě je nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné. Že by někdo mohl chtít takhle plošně a hlavně průhledně ovlivňovat nezávislý obor, který je výlučný, samostatný a ze samé podstaty nepolitický.

Nicméně se tak stalo, a výsledky jsou zatím velice tristní. Místo toho, aby se obor rozvíjel, otevíral anebo dokonce reformoval, zavládla v něm atmosféra strachu, kterou lze přirovnat k normalizaci v sedmdesátých a osm­desátých letech. Neodůvodněná odvolání a nesmyslné reorganizace dokázaly udusit zárodek diskuse, který se v památkové péči v posledních letech rodil. Vše se vrátilo o několik let nazpátek, s tím rozdílem, že nyní je obor více než kdy jindy závislý na politické vůli Ministerstva kultury. To ale jako by stále nevědělo, co si s památkovou péčí počít. Celá akce odvolání ředitelů byla připravena tak nekoncepčně, že se nelze zbavit dojmu, že šlo o okamžitou improvizaci, vyvolanou nejspíše na objednávku zvenčí.

Ze které lobbistické skupiny tato iniciativa přišla, je už dnes vedlejší. Prostor, který tím vznikl, byl velmi rychle vyplněn. Na českou památkovou péči byla v podstatě uvalena nevyhlášená nucená správa. Všechny rozhodující posty byly obsazeny buď zvenčí, nebo lidmi, kteří prošli ad hoc sestavenou nepamátkářskou komisí. Všem bylo případem jmenovaného a vzápětí odvolaného ředitele naznačeno, že jejich pozice je plně závislá na politické vůli. O vliv na paralyzovaný obor se přetahují jednotlivé lobbistické skupiny – politici, investoři, architekti, restaurátoři a další. To je možná také nejkonkrétnější charakteristika zmíněného rozcestí – další směřování české památkové péče bude totiž záležet na tom, která skupina nakonec zvítězí nebo alespoň převáží.

Taková vize je ovšem pro památkovou péči mimořádně hrozivá a je v jejím nejvlastnějším zájmu, aby k něčemu takovému nedošlo. Situa­ce je dokonce tak vyhrocená, že opravdovou změnu mohou přinést jen blížící se volby. Nepolitický obor se tak stal závislý na výsledku politického klání. Pokud bude tento trend po volbách pokračovat, lze očekávat razantní systémové změny ve prospěch těch skupin, které svůj vliv zatím pouze naznačovaly zasahováním do personálního obsazení ředitelských postů. Možná se tak dočkáme i profese „autorizovaného památkáře“, kterou velmi hlasitě prosazuje Česká komora architektů, jejíž sekretář byl hlavní postavou výběrových řízení na nové ředitele. Takovýto památkář-živnostník by byl placen přímo investorem a při rozhodování by nahradil stanoviska památkového ústavu. Jak by asi tato instituce fungovala, lze již dnes dobře vidět na posudcích takzvaných nezávislých expertů, které velcí investoři předkládají: šanci by měli jen ti „památkáři“, kteří by obratnou stylizací dokázali učinit jejich projekt méně kontroverzní.

Poprvé od listopadu 1989 je budoucnost památkové péče přímo závislá na politickém rozhodování. Asi bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Obrovské a bohužel velmi snadno vyčíslitelné hodnoty, které v hradech a zámcích vlastní nebo o kterých v rámci stavebních řízení rozhoduje, jsou příliš velkým lákadlem, než aby zůstaly dlouho ležet ladem. A přesto je právě toto cesta k pozvolnému zániku památkové péče, nebo, lépe řečeno, k její pouhé formalizaci. Jakmile se tento citlivý obor stane loutkou, která bude závislá na každé změně v politické reprezentaci, ztratí nejen poslední zbytky prestiže, ale i reálnou možnost něco doopravdy ovlivnit. Jeho pozvolná privatizace ve prospěch zájmových skupin, ke které nyní pod vládou socialistů dochází, jasně ukazuje, že v tomto případě nehraje politická orientace žádnou roli. Pokud budou dnešní soukromé a komunální tlaky na komerční využití již tak dost zkoušených památek posíleny ještě obdobným tlakem vládnoucích politiků, ochrana památek se brzy omezí na opravy fasád a posuzování uličních výkladců. Jediná možná cesta z této vážné situace je opětné odpolitizování památkové péče a její úplná názorová samostatnost. Stejně tak je nepřípustné, aby byla prostřednictvím výběrových a poradních komisí ovlivňována zástupci jednotlivých zájmových skupin – ty jí mají být partnerem, nikoli vnuceným poručníkem.

Celý tento politicko-lobbistický uragán zastihl památkovou péči zoufale nepřipravenou. Podaří-li se odvrátit nebezpečné politické snahy o její ovládání, může jí to nakonec paradoxně pomoci znovu nalézt samu sebe. Každopádně je to asi poslední varování: buď se památkové péči podaří vysvětlit, jak důležitá je její úloha ve společnosti, a tak na svou stranu znovu získá veřejnost, která kdysi stála u jejího zrodu, nebo svou dosavadní pozici ztratí a stane se formální institucí bez skutečných pravomocí. Důsledky tohoto pádu by byly závažné a nevratné. Doopravdy by si je však uvědomila asi až příští generace, které by místo mnoha historických staveb zůstaly jen vypreparované kulisy. Rozcestí, na kterém dnes památková péče stojí, je tudíž skutečně klíčové. Problém je, že už zjevně nezávisí tak úplně na ní, kterým směrem se z něj vydá.

Autor je historik umění, jednatel Klubu Za starou Prahu.