Na počátku jara byl společností J&T veřejně v Praze prezentován projekt dvou dvaačtyřicetipatrových domů na místě zbořené továrny Tesla vedle Libeňského mostu. V maximální variantě by jejich výška cca 150 metrů téměř dvakrát přesáhla stávající místní dominanty (budovy Kovo a Lighthouse), a střechy budovy by dokonce dosáhly větší nadmořské výšky než špičky věží katedrály sv. Víta.
Plánované výškové stavby v Holešovicích by se v případě realizace projektu staly novými dominantami celé pražské kotliny a změnily by měřítko nejen této části, ale i pražských historických čtvrtí: holešovický poloostrov se totiž nachází přesně uprostřed pomyslného pražského amfiteátru a stavební parcela je součástí nejdůležitějších panoramatických pohledů ze Strahova i z Petřína.
Holešovice byly poslední pražskou centrální industriální čtvrtí, která zatím zůstávala stranou bouřlivého stavebního rozvoje. Jejich urbanistické předpoklady jsou přitom mimořádné: čtvrť se nachází na průsečíku severojižní a východozápadní osy města, velkoryse rozvržené ulice přímo vybízejí k dostavbě četných proluk a volná plocha bubenského nádraží je přímo ideálním místem pro centrum celé čtvrti. Jistě ne náhodou situovaly některé meziválečné studie do Holešovic nové paralelní pražské centrum.
Iluze moderního života
Dlouhodobý stavební „spánek“ Holešovic byl ideální příležitostí pro vypracování regulativů, které by koordinovaný rozvoj čtvrti umožnily. Místo toho však přišla situace dobře známá z jiných pražských předměstí: silní investoři začali náhodně skupovat parcely, do kterých posléze situovali velké projekty s ambicí vytvořit lokální dominanty a živá centra. První developerský projekt, dům Lightouse u Libeňského mostu, svou kompozicí ještě navázal na protější Kovo z šedesátých let. Podle původních představ Útvaru rozvoje města měla být takto vytvořená „brána“ jediným výškovým akcentem Holešovic, neboť horní kóta budov (cca 60 metrů) se nachází na nejvyšší možné hraně, za kterou by domy již vstupovaly do panoramatických pohledů z Hradčan a Malé Strany.
Mrakodrapy firmy J&T jsou prozatím nejradikálnějším projektem, který se v současných Holešovicích zrodil. Publikované vizualizace mají zmíněných 42 pater a výšku cca 150 m, přičemž dle slov developera jsou možné i varianty o něco nižší (32 a 22 pater). Tento postup samozřejmě připomíná ověřenou strategii, kdy se představí extrémně vysoká stavba, z níž je možno posléze „ukrajovat“ na výslednou výšku, která by při úvodním projednávání prošla jen stěží. Novinkou je, že se při tomto „licitování“ poprvé operuje se stavbami, jež mají neskrývanou ambici zcela změnit reliéf vnitřního města.
Praha tak stojí na zásadní křižovatce. Jestliže u mrakodrapů na Pankráci se jednalo o narušení panoramatu města, pak v Holešovicích se rozbíjí město jako takové. Obdobné projekty samozřejmě nejsou jen doménou Prahy. Příklady Londýna nebo nedaleké Vídně ukazují, že fenomén výškových staveb v centrech měst se vrátil s intenzitou srovnatelnou s poslední zlatou érou šedesátých let 20. století. Vrátila se i tehdejší dobová rétorika, neboť dnes stejně jako tehdy je mrakodrap vydáván za symbol úspěchu a jeho odpůrci jsou označováni za nepřátele současné architektury a moderní doby vůbec. Jistý rozdíl tu však přece jen je: tam, kde se v šedesátých letech možná jednalo o naivní modernistickou víru, jde dnes o cynický ekonomický pragmatismus.
Šalamounský plán
Mimořádně alarmující je, že opravdová diskuse o vhodnosti či nevhodnosti holešovických mrakodrapů vlastně vůbec neprobíhá. Pole zcela ovládla marketingová propaganda, založená na prezentaci výškových staveb jako symbolu nového života, média se spokojila s publikováním líbivých vizualizací, které o zasazení staveb do obrazu města neříkají vůbec nic, a reakce zástupců města je vlažná nebo vůbec žádná. Situace tak má nepříjemný nádech kampaně, která má připravit bezproblémové přijetí „produktu“, u něhož se konzument nebude ptát, zda jej potřebuje, ale v jakém množství a barvě mu bude naservírován. Přistoupit na podobnou hru pochopitelně znamená rezignovat na urbanistické souvislosti Prahy jako města, kde architektura akcentuje pozoruhodnou dramatickou terénní modelaci a kde díky nespočetným panoramatickým pohledům souvisí všechno se vším.
Panoramatické kvality města jsou jednou z hodnot, které jej přivedly na seznam UNESCO. Je proto na místě zamyslet se nad tím, jaká je vlastně jeho současná urbanistická ochrana. Historické jádro Prahy je prohlášeno za Pražskou památkovou rezervaci a zapsáno na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Kolem něj je stanoveno ochranné pásmo (do nějž spadají i Holešovice), jehož hlavním účelem je ochrana krajinných souvislostí rezervace. Ve značné části tohoto pásma platí zákaz výškových staveb (jeho hranice zasahuje jen část Holešovic a paradoxně probíhá právě prostředkem pozemku pro plánované mrakodrapy). Holešovice mají územní plán, který – jak vyplývá z jeho doplňkové zprávy – zde s výstavbou dalších výškových staveb nepočítá. Plán však zároveň nemá závazné výškové kóty, což v praxi znamená, že jeho šalamounský systém koeficientů zástavby zde umožňuje postavit blokově uspořádané šestipatrové domy stejně jako úzké vysoké mrakodrapy. Nad dodržováním územního plánu by měl bdít Útvar rozvoje města, tedy instituce, jež by obdobný účelový výklad územního plánu umožnit neměla. Systematické oslabování kdysi nezávislého útvaru však vedlo k jeho postupné marginalizaci a závislosti na politických rozhodnutích rady zastupitelstva magistrátu. Z řečeného vyplývá, že v současné době neexistuje žádný závazný regulativ, který by výškové stavby alespoň na části dané holešovické parcely neumožňoval.
Dlouhé prsty developerů
Způsobů, jak tuto situaci řešit, je více. Nejjednodušší by pochopitelně bylo zpracování regulačního plánu, který by výškové kóty stanovil. To, že takový plán přes očekávaný bouřlivý rozvoj čtvrti neexistuje, bohužel naznačuje, že zde možná nejsou pevnější pravidla hry vítána. Druhou možností je posunutí území se zákazem výškových staveb na celé Holešovice. Tento krok by ale předpokládal, že by město Praha mělo jasnou strategii, která jeho urbanistické souvislosti automaticky zohlední. Zástupci města se však v posledních letech chovají spíše opačně, přičemž jejich náhodná podpora jednotlivým investičním akcím svědčí spíše o možné vnitřní provázanosti s příslušnými developery než o zájmu na smysluplném rozvoji města. Třetí možnost, tedy vyhlášení závazných regulativů pro Pražskou památkovou rezervaci a její ochranné pásmo, se pak jeví jako zcela iluzorní. S trochou nadsázky lze říci, že na tomto poli je možné spíše očekávat úmysl ochranné pásmo zmenšit nebo rovnou zrušit.
Neexistence pevných regulí, urbanistické vize i jejího nezávislého garanta je v případě Prahy nejen alarmující, ale zejména absurdní. Jen málo evropských měst si dokázalo zachovat historické panorama takto neporušené a s Prahou by v tomto směru byl srovnatelný snad jen Řím nebo Florencie. Velmi nebezpečná je skutečnost, že většina médií i diskutérů přistoupila na demagogické chápání výškových staveb jako apoštolů modernity a nového života. Kvalita nebo „modernost“ žádné stavby přitom pochopitelně nespočívá v její dvojnásobné velikosti vůči okolí, ale naopak v umění se do něj chytře začlenit. Ochrana městské urbanistické kompozice tak není v žádném rozporu se vznikem současné architektury, neboť nezbytnou součástí kvality každé stavby musí být její schopnost respektovat měřítko daného místa.
Souboj o holešovické mrakodrapy bude pro Prahu rozhodující. Budou-li stavby v této výšce realizovány, není cesty zpět a Praha se zařadí mezi tuctová města, jejichž silueta se mění s příchodem každého nového ambicióznějšího developera. Stále ještě je čas tuhle neblahou výhybku otočit. Moc jej však už nezbývá.
Autor je historik umění a jednatel Klubu Za starou Prahu.
Text vychází v pozměněné podobě též ve Věstníku Klubu Za starou Prahu č. 1/2007.