Do FotoTorstu vstoupila barva

Dvaadvacátým svazkem, věnovaným Dušanu Šimánkovi (1948), vstoupila edice FotoTorst, nejsoustavnější fotografická řada v současné české knižní produkci, do nové etapy. Poprvé je totiž monografie věnována autorovi, v jehož díle převažuje barevná fotografie. To je sama o sobě výmluvná skutečnost: ukazuje na dosavadní koncepci této edice, zaměřené na české tvůrce. Na koncepci, v níž se zatím dostávali ke slovu buď již zemřelí klasici, anebo umělci, v jejichž díle je podstatně přítomno cosi tradicionalistického – to platí o Tonu Stanovi, Antonínu Kratochvílovi nebo Karlu Cudlínovi.

Budeme-li tento „černobílý“ fakt spojený s dosavadním FotoTorstem chtít interpretovat vstřícně, můžeme z něho odvodit, že edice stále ještě stojí na počátku, že její potenciál je slibný. Barevná technologie není v soudobé umělecké fotografické tvorbě ničím okrajovým. Naopak: černobílou fotografii sice nelze nahlížet jako archaismus, to by byla hloupost, nicméně je to vyjadřovací prostředek v současnosti menšinový, nově hledající svá tematická teritoria a „jazykové“ možnosti. Nakladatel Viktor Stoilov tedy buduje FotoTorst jako kulturní statek s bytelnými základy, s vědomím souvislostí, avšak zatím také s minimální mírou dramaturgického rizika. Jednu zkoušku má edice za sebou: nabrala během uplynulých let dobré tempo, její svazky utěšeně přibývají. Další zkoušky ji čekají: dlouhodobou vytrvalost a kvalitní orientaci na aktuální scéně musí FotoTorst teprve prokázat.

Monografie Dušana Šimánka je titul koncepčně přechodový: z valné části barevný, avšak vizuální řeč tohoto pražského fotografa je vysloveně modernistická, vychází z estetiky především šedesátých let. „Probírali jsme spolu často principy amerického pop-artu a happeningů,“ píše v úvodním eseji historička umění Anna Fárová. Již volba této interpretky, která v sedmdesátých letech na FAMU Šimánka i učila, ukazuje na modernistický fundament titulu. Text Fárové je kompozičně sice poněkud neuspořádaný, ale vykazuje perfektní obeznámenost s autorovým dílem, výstižně jeho tvorbu kontextualizuje. Kupříkladu touto partií: „Od realistického pojetí byl u něho nejdůležitější přechod k tvorbě imaginativní či imaginární. (…) Ilustrační zde může být i výrok malíře Roye Lichtensteina, že tady nejde o obraz ‚něčeho‘, ale o to, že obraz vypadá přesně jako věc sama.“ Redakčním omylem je přiřazení dvou textů autorovy manželky Lenky Lindaurové, výtvarné publicistky, která škobrtavě a rozmělněně cosi podotýká k manželovu dílu. Lindaurová si zde také přihřívá polévku, kterou „vaří“ na české výtvarné scéně jako jedna z jejích aktérek. V anglicko-české edici FotoTorst, jejíž nemalá část nákladu míří na zahraniční trh, neexistuje důvod takovéhle „internosti“ publikovat.

Právem náleží v knize největší prostor autorovu cyklu z let 1978–1983 Ticho. Fotograf tehdy barevně, s maximální obrazovou věrností snímal zdi opuštěných pražských činžáků – zdi poznamenané životem lidí, kteří mezi nimi žili. Fárová i Lindaurová interpretují Šimánkovo dílo z hlediska zobrazování; na můj vkus je neúměrně potlačen aspekt sociální a časový. Fenomén času je totiž v Šimánkově tvorbě silně přítomný, byť jím exponované obrazy zdánlivě vyhlížejí jako díla „nadčasová“ nebo „bezčasá“. Jak v otiscích, jež po sobě lidé zanechali na zdech, tak i v podobách oken a výloh či v bizarních sousedstvích geometrických, spořádaných sídlištních tvarů, jež se místy marně snaží o krásu (cyklus Kulisy, 1982–2003), je čas přítomen „uvnitř“ jednotlivých děl. Ovšem čas „pracuje“ i v Šimánkově tvorbě jako celku. Patrný je autorův posun v posledních letech: na jedné straně hyperrealistické Multiply – „zfocování“ dekorativního povrchu ubrusů a látek; na straně druhé Okna (2004–2005) – pohledy skrze skla, za nimiž vzlínají, bobtnají,plovou málo čitelné, abstraktní scenerie. Není to od Šimánka žádná manipulace, žádná digitalizace, nýbrž maximalisticky senzitivní prohled, průhled a vhled. Při reprodukci takových jemností prošla paperbacková edice FotoTorst i polygrafickou zkouškou. Dá se říci, že ve svém žánru příručních brožur obstála, byť samozřejmě přímý dojem z velkoformátových, na speciální papír tištěných Multiplů a Oken je odlišný, jak bylo možné vidět v březnu v pražské galerii Bayer & Bayer, která oba cykly představila.

Autor je redaktor MF Dnes.