Objev má jméno Aulehla

Expozice představuje tvůrce, který již bezmála půlstoletí velmi dobře ví, jaké je jeho téma; tvůrce, který se po celou tu dobu držel publikačně naprosto stranou. Pravý opak – co se sebeprezentace týče – Jindřicha Štreita, letošního šedesátníka. Ten je Aulehlovi velmi blízko jak geograficky (oba jsou ze severní Moravy), tak především fotografickou metodou. Až na to, že Aulehla začal se soustavným snímáním jedné obce či jedné lokality (proslulé Štreitovo „vesnice je svět“) o nějakých dvacet let dříve.

Štreit dokonale mapoval venkovský život, respektive určité jeho rysy ve znormalizovaném, husákovském Československu. Aulehlův přístup je spíše kronikářský. Malé město, konkrétně Krnov, kde žil a žije, pracoval a pracuje, dokumentoval od těsně poststalinského vystřízlivění, které však pro nemalé procento obyvatel neznamenalo definitivní ztrátu iluzí, nýbrž novou naději, že „to“ (vybudování komunistické společnosti) přece jen půjde, až po marasmus první poloviny osmdesátých let, kdy se výskyt takových nadějí a iluzí přiblížil absolutní nule. Od distancovaného, pozorovatelského záběru krnovského prvomájového průvodu na konci padesátých let se výstava rozpíná až třeba k nepokrytě kritické fotografii rodiny s třemi dětmi, která se o čtvrt století později táhne zablácenou a zašlou ulicí. U raných Aulehlových děl lze ještě diskutovat o tom, co byl jasný autorský úmysl a co na fotografii vyšlo „samo“ prostým, nestrojeným zachycením reality, ale u pozdějších snímků už není o čem diskutovat. Takový snímek jako Soud na pracovišti Lesního závodu (1980), na němž přísný soudruh za účasti přísedících soudružek zapisovatelek a přihlížejícího publika hledí káravě na provinilce, anebo fotografie Naši vojáci (Libavá 1981), portrét dvou lampasáckých „gum“, dokonalých prototypů komunistického majora a podplukovníka, to jsou díla s nezastíraným názorem. Důsledky byly nabíle­dni: Aulehla si vykoledoval pozornost Státní bezpečnosti, výslechy absolvoval on i jeho spolupracovníci, byl nucen skrývat negativy před domovní prohlídkou.

Kurátor Vladimír Birgus v doprovodném textu k výstavě překládá důkladnou základní informaci o autorovi a kontextualizuje jeho tvorbu. Uvádí například, že Aulehlův archiv čítá na devadesát tisíc negativů, že olomoucký rodák se dodnes živí stavařinou, konkrétně projektováním, že s fotografováním začal koncem čtyřicátých let, ale z oné doby se mu neuchovalo téměř nic. Dozvíme se, že jako mladý onemocněl tuberkulózou, vyléčil se, první zaměstnání získal v Olomouci, v šestapadesátém roce se s manželkou kvůli bytu přestěhoval do Krnova. Stěžejní inspirací mu byla tvorba zakladatele humanistického fotodokumentarismu Henriho Cartiera-Bressona: od metody snímání (nezasahovat ani do děje, ani do pořízeného negativu) až po používaný fotoaparát (Leica). „Aulehlovy snímky jsou většinou komponovány velmi jednoduše, ale jsou v nich eliminovány rušivé podružné prvky a často je v nich kladen záměrný důraz na kontrasty dvou i více motivů a paralelních dějů,“ poukazuje Birgus.

Je to v krátké době podruhé, co se z pozoruhodného uměleckého díla dozvídáme, že existuje – Krnovské prosím za velké prominutí, snad mi rozumějí… – město Krnov. Nejprve krnovsko-pražští Bratři Orffové a jejich výtečná deska Bingriwingri, obsahující i píseň Krnovská („Fouká sem severák, má polský přízvuk. Fufú, Fifí. Lidi jsou tady všeho druhu, pohraničí není ničí. – Právě teď stojíme uprostřed města, vpravo je radnice, má nový nátěr. Měšťanské domy svírají centrum, hemžení lidiček, kapot a cval.“) Nad Aulehlovými fotografiemi se mi rovněž vybavil román Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, vzniklý v letech 1954–57 rovněž na severu republiky, ale západněji – v Litvínově. „NEBOŤ TOTO BEZČASÍ NEMŮŽE trvat věčně. Zatloukám další hřebíky do stěn tohoto typového domku a okraje schodů se drolí jemnými tříštičkami, jak po nich chodíme nahoru a dolů. Včera jsem tě uhodil přes ústa, Jakube, miláčku můj, abys ctil otce svého i matku svou a dobře ti bylo na zemi. Jemný popílek z komínů elektrárny usedá na ořízky knih a skřípe mezi zuby, lidé umírají před našima očima a my chodíme na pohřby. Porazili jsme strom pod okny. A naše tvář se stále víc blíží té podobě, kterou jednou bude mít naše posmrtná maska.“ To je Josef Jedlička. A to je i Gustav Aulehla – fotograf velmi zralý na monografii.

Autor je redaktor MF DNES.