Podruhé ve své přibližně tříleté historii čerpá dramaturgie pražské fotogalerie Langhans z fotofestivalu Noorderlicht, jenž se na severu Holandska koná od roku 1990. Poprvé tomu tak bylo loni na jaře, kdy do sálů ve Vodičkově ulici pořadatelé přenesli výsek z přehlídky Nazar – fotografie z arabského světa, uspořádané v rámci Nooderlichtu na podzim 2004. Z následujícího ročníku tohoto severoholandského, ovšem zcela neprovinciálního, mnohočetného podniku byla pro Prahu nyní převzata část kolektivní expozice Stopy a znamení.
„Stopy důležitých událostí a znamení některých určujících jevů dnešní doby. Díla fotografů pocházejících z více než deseti zemí mají jedno společné: zabývají se fenoménem času ve fotografii. Může zmrazený okamžik na fotografii vypovídat o zmrazené skutečnosti? Jak zobrazit změnu a vývoj? Jak odlišit příčinu a následek? Nakolik fotografie realitu pouze dokumentují a kdy ji už samy dotvářejí svým subjektivním pohledem?“ To je základní charakteristika expozice ve formulacích pražských organizátorů. Věty kolísají mezi pojmenováním něčeho relativně konkrétního či specifického a banálním, popřípadě všeobecným, bezbarvým konstatováním. Kupříkladu otázku „Nakolik fotografie realitu pouze dokumentují a kdy ji už samy dotvářejí svým sujektivním pohledem?“ snadno uplatníme leckde jinde; momentálně třeba na retrospektivě nizozemské fotografky Rineke Dijkstrové, kterou do konce srpna hostí Galerie Rudolfinum.
Hledání koncepce?
Neurčitost – to je nejspíš základní vlastnost dosavadního programu členité, několikapatrové, nicméně atmosférou komorní Langhans Galerie. Dramaturgicky se zde pozvolna cosi rýsuje, řekněme směrem ke konceptuálnímu dokumentu, avšak tu a tam do toho vstoupí historizující naturalismus, realismus či aktivismus (krátkodobé expozice k akcím typu Jeden svět, prezentace Langhansova archivu portrétů osobností). A pak se tu nachází jeden skrytější, ale o nic méně podstatný nesoulad, jejž i Stopy a znamení v sobě obsahují. Zahraniční organizátoři vytýčí téma obecně, široce, filosoficky, přičemž kolem základní „teze“ osciluje rozvětvená paleta konkrétních děl. V Langhansu však dochází u převzatých expozic k redukci nejen početní, nýbrž i významové: vazba na téma se ořezem exponátů stává doslovnější, potažmo nepřesnější. To si lze ve Vodičkově ulici ověřit prohlédnutím holandské publikace k projektu Stopy a znamení (případně jejím zakoupením; 650 korun je vzhledem ke kvalitě katalogu cena téměř dumpingová).
Snímky napříč světem
Za takové situace je nejpříhodnější „zapomenout“ na koncept formulovaný u vstupu do výstavy, postupovat sály vstřícně a nechat k sobě díla přicházet do značné míry odděleně, sama od sebe, s důvěrou, že celek se v mysli nějak poskládá a hierarchizuje. Pro mě ze Stop a znamení vystupuje do popředí několik autorských ukázek. Předně jsou to rozměrné barevné práce Američana Larryho Finka (1941), které pod názvem Zakázané obrazy nafotografoval v roce svých šedesátin. Fink inscenoval opulentní výjevy ironizující washingtonskou administrativu v čele s prezidentem Bushem (muž mu nikoliv nepodobný například pokládá ruku na ňadro odvázané modelky). The New York Times Magazin, pro nějž obrazy vznikaly, se po 11. září 2001 zalekl a v USA se Finkovy ironické spektákly dočkaly publikace až předloni. Vynikající je černobílý cyklus Owena Logana (1963) Maškaráda: Michael Jackson v Nigérii. Skotský tvůrce v letech 2000–04 v této africké zemi inscenoval vtipné či přízračné situace s tamějším imitátorem amerického hudebníka. Imitátor má hlavu skrytou v sošné masce Jakcsonova „odbarveného“ obličeje. Logan tím sarkasticky komentuje přizpůsobení se původně černošské hvězdy bílému kulturnímu modu, ale současně marketingovou invazi takové zpracované pop star do „kolonií“ a provincií. Inscenované – ovšem jemně, bez „divadelní“ výpravy, jako je tomu u předchozích dvou děl – jsou i barevné portréty obyvatel Íránu. Holanďanka Anoek Steketeeová (1974) nazvala tyto předloňské a loňské záběry Proscénium a sděluje, že konkrétní Íránci se vymykají žurnalistickým představám o „temném“ životě v přísném, zaostalém státě, že jsou téměř jako „my“. Ovšem jde o to „téměř“. Oblečení jednotlivců či rozesazení rodin vypovídá o kulturní odlišnosti, kterou některé moderní předměty, jimiž jsou Íránci vybaveni, sice obrušují, nicméně fundament oné jinakosti nemohou setřít a popřít. V kontextu takovýchto děl, která vědí, co chtějí, je těžko vysvětlitelná přítomnost – a tato pochybnost platí již pro primární volbu holandského kurátora Wima Melise – černobílých subjektivních dokumentů Turka Aliho Taptika (1983). Ten začal fotografovat roku 2001 v Istanbulu a jeho snůška trendovně „mázlých“ dojmů dosahuje úrovně nadprůměrnějších cvičení na soudobých fotografických fakultách. Čeho je tohle znamení?
Několik zapamatovatelných jednotlivostí, jež mohou vést k hlubšímu zájmu o dotyčného tvůrce – to je stopa, která v divákovi z letní návštěvy Langhans Galerie Praha zůstane.
Autor je redaktor MF Dnes.
Stopy a znamení / Traces and Omens.
Kurátor Wim Melis.
Langhans Galerie, Praha, 7. 6. – 20. 8. 2006.