Leyla

Hluchý mrzák, idiot ze stínu zemřel, ovázali ho pruhy rubášové látky, jednou a desetkrát a třiatřicetkrát, a spustili ho do jámy, daleko od městečka, možná dokonce ve stínu žaláře. Říká se, že k jeho hrobu putuje mnoho lidí, stojí kolem vyvýšené náhrobní desky a doufají, že se za ně světec přimluví u Boha a svatých v nebi. Nazývají ho světcem jednoho božstva. I když mě o to máma často prosí, já se už ze sevření duchů vymanila a odmítám navštívit svaté místo. Ze silného pachu vonných olejů, které venkovské ženy stříkají na náhrobní desku, se Seldě udělalo špatně a nechce už o tom novém poutním místě ani slyšet. Kdy už bude zase s námi? ptám se Seldy, a ona odpoví, že není jasnovidka, že ale musí na Yasmin taky často myslet, na to, jak drží ruce, když ovíjí vlákno kolem dlaně, vidí ji, jak tady sedí s ruční prací na klíně a nespouští oči z látky... Moje krásná tichá sestra Selda nemá vlastní život, chodí do školy, nebo nechodí, dýchá, nebo nedýchá, onemocní a zase se uzdraví, a mezitím žije a není ani trochu nápadná, možná si postěžuje na nějaký pupínek na kůži, nebo vykřikne, když spatří pavoučka, jak snová pavučinu v okně koupelny. Taková je Selda – nenápadná. Proto se divím, když mě požádá, abych s ní šla ven. Než vyjdeme z domu, vzájemně se prohlédneme. Já jí utrhnu odstávající nitku z blůzy, ona se mě přísně zeptá, jestli přece jen nejsem ve zvláštním ženském rozpoložení. Ne, odpovím, tyhle dny mám už za sebou, nemusíš si dělat starosti, že by někdo něco ucítil.

Prozraď mi konečně, kam jdeme!

Jdeme do stanového divadla, odpoví, někoho ti ukážu.

Djengis nás zabije, jestli se o tom dozví, řeknu a zastavím se uprostřed ulice. Máme to zakázané.

Zakázané, zakázané... vyhrkne Selda, už toho mám dost. Tak pojď přece, dovnitř nevejdeme.

Zavěsí se do mě, trochu se škorpíme, já se pořád otáčím přes rameno, v tuhle večerní hodinu není venku moc lidí. Už z dálky vidím reklamu stanového divadla, je umístěná nad vchodem, písmena jsou ze svítících žárovek, dohromady tvoří název Městské kino. My kinu přesto říkáme divadlo, možná proto, že to zní důležitěji a vznešeněji. Podle Seldina názoru neumějí venkované slovo kino vyslovit, aspoň ne správně, a tak udělali z nouze ctnost. Přejdeme ulici a díváme se na druhou stranu. Ve vchodu sedí v kabině pokladny žena a čte knihu, zdá se, že je do ní úplně ponořená. Jinak si nedokážu vysvětlit, že jí nevadí, jak na ni civíme, čte, otočí stránku a čte dál a my... my na ni zíráme. Brzy mě to přestane bavit.

Čte knihu, řeknu.

To dělá vždycky, odpoví Selda, aspoň pokaždé, když tady sedí a čeká na návštěvníky.

Ještě chvíli ženu pozoruju, neděje se nic vzrušujícího, ona čte a my ji při tom pozorujeme.

Já se nudím, řeknu.

Nefňukej, reaguje Selda, chce to jen trochu trpělivosti.

Do divadla vejde muž a koupí si lístek na druhé odpolední přestavení, pak projde kolem pokladny, odhrne těžký černý závěs na konci temné chodby a vejde dovnitř.

To je ten muž tak hloupý? podivím se. Film se už přece promítá tři čtvrtě hodiny.

On už ten film určitě viděl několikrát, odpoví Selda, přichází právě včas na svou oblíbenou scénu.

Jaká je to scéna?

Myslím, že je to polibek.

Cože? Vykřiknu. Copak existují filmy, kde se lidé líbají?

Nekřič tak! sykne Selda. Muž a žena se nelíbají doopravdy, to by cenzura nepovolila... Žena nastaví svému milému tvář a on se k ní skloní a dá jí pusu do vzduchu.

To políbí vzduch?

Ano, diváci dobře vědí, že je to vlastně dlouhý doopravdický polibek ústy na ústa. A naznačený polibek víc rozbouří smysly, chápeš?

Ne, řeknu, buď se líbá pořádně, nebo se nelíbá vůbec.

Jistě. Nejde vůbec o ten polibek, jde o vyznání lásky. Muž se podívá na ženu a hyne touhou. Žena se podívá na něj a taky hyne touhou. Něco chybí. Tak se políbí, nebo dělají, jako že se políbili. Polibek je drobný dotyk, nic víc.

Proto jsme tady? ptám se.

Ne... teď, podívej!

Žena v pokladně si vezme cigaretu, zapálí si, pak si připálí znovu, protože cigareta pořádně nehoří.

Panebože! Vydechnu. To snad není možné.

Tak co, slibovala jsem ti moc? ptá se Selda.

Nemůžu tomu uvěřit, žena kouří na veřejnosti, drží cigaretu mezi ukazovákem a prostředníkem jako muž, kouř jí stoupá nad hlavu a odplývá, potom žena potáhne zhluboka a kouř vyfoukne ústy i nosem.

Copak nemá muže?

Má, odpoví Selda, ale on jí to nezakazuje, dokonce jí i připálí, jednou jsem to viděla na vlastní oči.

Je zmalovaná, řeknu.

Ženin obličej se leskne, leskne se jí růž na tvářích a taky se jí lesknou oční víčka. Sleduju pohyby jejích rukou při kouření, hru prstů, kouř ji vždycky na okamžik zahalí a pak se rozplyne, nakonec žena cigaretu uhasí a upře oči na nás. Okamžitě se přitisknu ke zdi. Selda strne, ale neodváží se utéct, nemůžeme jejímu pohledu uniknout. Žena nám posunkem ruky naznačí, abychom šly k ní, a tak místo abychom utekly a trápily se špatným svědomím, že jsme tajně pozorovaly cizí ženu, přejdeme jako dvě jehňata bez vůle ulici a zastavíme se před kabinou.

Tak co, krasavice, přišly jste si na své? zeptá se nás ta žena.

Selda se vzpamatuje jako první, odkašle si, a aniž by z ní spustila zrak, řekne:

Nevím, co myslíte, ctěná paní.

Žena se tomu zasměje, opakuje oslovení ctěná paní, hlasitě ta slova vyvolává a směje se. Ctěná paní... takhle mi ještě neřekl ani nějaký kavalír. Zdám se vám zajímavá?

Ano, řeknu hloupě, kouříte jako muž.

Ale jsem žena, řekne ona. Můžete mi říkat sestra Ipek. Tak vám se zdá zvláštní, že kouřím?

Neznáme vás, řekne Selda. Ženy nekouří. A kdopak rozhoduje o tom, kdo smí kouřit a kdo ne? Já to nevím, řekne Selda.

Já taky ne, řekne setra Ipek. Zanáším si plíce dehtem, kouřím, ano. To není nic zvláštního.

Voní hořkým mandlovým krémem, proto se jí obličej tak leskne, vdechuji vůni nosem, i když je v ní patrná i slabá příměs tabáku.

Já vás znám dobře, řekne sestra Ipek, váš otec je... je v jiném městě, a jak jsem se doslechla, brzy ho už budete moci obejmout. Je vám smutno?

Ne, řeknu já, když odjel, žili jsme dál, až se zase vrátí, budeme taky žít dál.

–

Neboť divoké srdce tiskne bránici a tenhle tenký dvojitý sval přejímá tlakovou vlnu a stlačuje střeva a jejich smyčky a měkkými trubicemi se dolů řítí povodňová vlna a člověk si myslí, že teď už tlak tělo opustil, ale vlna stoupá nahoru do hlavy a odtamtud k srdci a vzrušení vypálí v srdci ohnivou díru. Milenci a zamilovaní musí po prvním uhranutí láskou žít dál s takto poznamenaným srdcem, díra je tak veliká, že by se jí dal prostrčit prst, a ten otvor je vadou na kráse, kterou si žena způsobila sama. Sestra Ipek nám dala první lekci z lásky, vynesla na světlo to, co je skryté, jak se vyjádřila. Selda a já jsme tak pohroužené v myšlenkách, že cestou domů ani nereagujeme na pozdravy kolemjdoucích. Oči mám zavrtané do špiček bot, ve strouze leží hřeben s ulámanými zuby, vidím útržky papíru a odpadky chodců, kteří si v chůzi vyprazdňují kapsy. Selda teď konečně vydechne, ruměnec jí pokryje obličej, na tvářích jí vyskáčou rudé skvrnky a tiše si pohvizduje píseň, i když my holky máme zakázané pískat si na ulici. Udává melodii a já se k ní připojím: Pozdě jsem tě našel/ brzo jsem tě ztratil/ tvé černočerné řasy/ tvůj prosvětlený stín/ ty má vzteklá panno z ráje/ za rozbřesku se objevíš/ s posledním paprskem si vlasy šátkem zahalíš/ a pryč odcházíš...

Proč se říká, že slast je strast? zeptám se.

Selda ještě chvíli píská, potom nechá starou píseň doznít. Stojíme před naším domem a vlastně bychom měly vyběhnout po schodech nahoru, máma si už bude dělat starosti.

Chtít samou slastí zemřít, ale se strastí žít, odpoví Selda. A proč se sestra Ipek usmívala, když to říkala? ptám se dál. Taková láska přece nikomu nic dobrého nepřinese.

Je vdaná, řekne Selda, možná svoje štěstí nenašla.

Zdá se mi divná, říkám, ne proto, že kouří nebo že prodává lístky do kina... Ona divně mluví.

Proč myslíš?

Když se jí na něco zeptáš, začne mluvit o světě a o životě tak zvláštně, že nakonec chápeš míň než předtím.

Obě nás pořádně vyvedla z míry, řekne Selda. Ale musíš uznat, že to, co říká, zní moc krásně. Říkala, že je pro dívku nejlepší, když se uchová pro muže, který ji vyvede z rovnováhy jediným pohledem.

Djengis nám tohle tvrdí taky, namítnu.

Ano, ale když to říká on, nezní to tak hezky.

To je pravda, souhlasím. Teď musíme nahoru. A potřebujeme nějakou výmluvu. Kde jsme teda byly?

Hrozně mě bolela hlava, šla jsem na vzduch a vzala jsem tě s sebou.

Opravdu tě bolí hlava? ptám se.

Je mi divně, říká Selda. Jako bych měla něco s hlavou. Zlomyslnosti nevnímám. Ale všechno ostatní do mě proniká.

Nerozumím jí. Nerozumím své nesmírně citlivé sestře. Na ulici se vyhýbá lidem, kteří k ní míří, někdy se stane, že nepozná spolužačku, ani když stojí těsně u ní. Pije čaj z lipového květu, hřebíčku a zázvoru a vždycky se ovládá. Ústa má jako čárku, oči zastíněné dlouhými řasami. Jednou mi prozradila, že ji přivádí k šílenství nesdílená láska, skoro omdlévá, když slyší slovo láska z cizích úst.

Nedaleko od nás stojí osel zapřažený do káry, má hlavu ponořenou v pytli se žrádlem, povozník se špinavým obličejem na sebe upozorňuje hloupými posunky. Selda a já jsme pro něj senzace, zavěsím se do sestry ponořené do snění a táhnu ji do domu.

Žena, která si uvolní šněrovačku, je ztracená, říká prateta. Dáma si nabírá malá sousta, jemně je napichuje na vidličku, musí to vypadat, že jen jen spadnou. Ale to se nikdy nestane. Dáma vloží sousto do úst, ne však na spodní ret. Na spodní ret pozor! Dnešní lehkomyslní herci, když představují dámy, vysunují spodní ret, to je katastrofální sklon, něco takového nesmí dáma nikdy udělat, vždyť taky není žádný kluk oblečený do krajek. Selda skloní hlavu a pohlédne na sebe, uhladí si sukni nařasenou na bocích, šněrovačku má utaženou, aby měla úzký pas. Někdy má potíže s dýcháním, to pak dýchá krátce a povrchně, aby se jí neudělalo špatně. Látku spodničky má podšitou tuhým plátnem, aby se pod sukní nerýsovaly tvary těla. Já jsem její žačka, obě dbáme na svůj vzhled, a přesto se pohybujeme v hranicích, které nám stanovila naše nejstarší sestra Yasmin. Yasmin sedí trochu stranou, při pratetiných slovech se dívá zahanbeně do země, protože ani ona už nenosí sukni vyztuženou kruhy. Musíme pratetě lhát, protože by ji šokovalo, že tři dcery jejího příbuzného, který žádný její příbuzný není, v životě nenosily krinolínu. Musela jsem si ve francouzském   najít, co tohle cizí slovo znamená. Od pasu dolů trychtýř, řekla Yasmin s očima doširoka rozevřenýma. Jako ve všem ostatním i v oblasti módy si osvojuje francouzské výrazy, ale většinou je používá špatně.

Couture,naváže prateta, v dámské garderobě mají místo jen takové šaty, které se dají nosit důstojně. Když se odstraní korzet, trup je ohebný. Dnešní dívky s plochou hrudí ještě nosí vysoký pas, ale prosím pěkně, kde je krinolína?

Všechny tři na sebe bezděčně pohlédneme, hruď máme sice ohebnou, ale plochou v žádném případě.

Kde je vaše matka? zeptá se prateta.

Šla nakoupit, odpoví Yasmin. Říkala, že si pospíší, každou chvíli bude zpátky.

To je dobře, řekne prateta, ještě se musí vydrhnout schody. Já to udělám, nabídne se Selda a chce vstát, ale prateta jí přikáže, aby zůstala sedět. Zvědavě se na sebe podíváme. Prateta nás totiž jindy pořád honí, volá, kde vězíme s jejím ranním moka, a jakmile se na chvilku zastavíme, abychom si poslechly písničky z rádia, hned nás vyhání z obývacího pokoje.

Ještě jsem neskončila, prohlásí prateta. Myslíte si snad, že jsem stará?

Proboha, ne! zvolá Yasmin. Selda a já zavrtíme hlavou.

Neunikne mi nic, co se v mém domě děje. Vím, že oba vaši bratři kromě studia pracují a výdělek dávají vašemu otci. Je to jejich rozhodnutí. Vím, že se Leyla touží vdát, a pokládám to za správné.

Nejsme žádní příživníci! vyhrkne najednou Yasmin a hned skryje obličej do dlaní. Je mi to hrozně trapné. Prateta nechává Yasmin chvíli tiše plakat, ani slůvkem ji neutěší, dívám se na vrzající trnož jejího houpacího křesla a slyším, jak si Selda mne palce a ukazováky, prateta pustí rádio víc nahlas, ale pak ho hned zase ztiší.

Děti, já nesnáším soužení cizích lidí, řekne. Doufám, že váš otec najde brzy byt, potom budu šťastná a vy taky. Mně nic neujde! Halid bije vaši matku nebo jí surově hněte tělo a myslí si, že to nevidím. Já mám oči i vzadu, to mi věřte.

Ano, řeknu.

Co ano? zeptá se prateta.

Jsme vám na obtíž a já se budu vdávat a otec bije matku, řeknu a vstanu, nemám chuť se jí dovolovat, ale pak ji přece jen požádám, jestli se můžu vzdálit. Vrhne na mě rychlý pohled, zřejmě se domnívá, že mě tlačí měchýř, jak to bývá u těch s plochou hrudí, co nenosí krinolínu. Odcházím a mám co dělat, abych nezvrátila hlavu do týla a nerozesmála se. Tahle stařena! Brzy za mnou přijdou Selda s Yasmin, sedíme v kuchyni a každá se oddává svým myšlenkám. Co bych za to dala, kdybych za sebou mohla bouchnout dveřmi a šla odsud pryč. Ona je blázen, řekne Selda.

Je to papírová vosa, řekne Yasmin. Ty mrzutosti máme jen kvůli tobě, Leylo. Zanesu jí kávu na usmířenou.

Nasype do džezvy tři lžičky kávy a dvě odměrky vody a čeká u sporáku, dokud káva nezačne vřít, potom ji nalije do šálku se zlatým okrajem. Vrhne rychlý pohled směrem na chodbu, pak se skloní a upije zlatohnědou pěnu. Ve tváři se jí zračí štěstí, a když si olízne koutek úst, vzdychne jako malá holka, která konečně objevila hrnec s medem.

Yasmin jde zpříma, podnos v obou rukou, nemusí dávat pozor, aby nevylila ani kapku, pohybuje se tak, jako by celý život dělala panskou. Já se rozhlížím po kuchyni a pak jdu ke schránce na chleba. Melek Hanim nám nařídila, že chleba se nesmí uzavírat, ať to služebná děvčata dodržují.

Selda si klekne na zem, namočí dřevěný kartáč do mydlinkové vody, sevře široké držadlo a pak na kartáč tak tlačí, až se štětiny ohýbají. Začíná na prvním schodu, než vydrhne a vytře celé točité schodiště, uběhne hodina. Vezmu další připravený rejžák, namočím ho do mydlinek, nechám odkapat a klekám si na práh domovního vchodu. Dřevěná prkna se musí jen lesknout, zkoumavému úřednickému pohledu Melek Hanim neunikne jediné nevytřené místečko. Až otevře dveře a uvidí, jak se prkna a schody lesknou čistotou, ona i její manžel Hamid Bey se na nás usmějí. Dcera domu s námi ráno před odchodem vždycky probere jídelníček a večer, když se vrátí domů, zhluboka vdechuje citrónovou vůni úklidového mýdla. Melek Hanim je istanbulská dáma. Vlasy má ostříhané nakrátko, uprostřed rozdělené pěšinkou a sčesané za uši. Ústa má růžová, obočí černá, těžká víčka a mandlové oči. Řasy orámované stíny. Vypadá jako Kavkazanka, ale o kavkazských kořenech svých předků se nechce nijak šířit. Jsme jí na obtíž a dává nám to znát. Ale některé dny s námi jedná jako se členy rodiny. Já v jejích očích získala na ceně. Přesně tak se vyjádřila: Leylo, budeš krásná nevěsta. Získala jsi na ceně. Možná se Melek Hanim těší, že mě už neuvidí. Je svérázná, Djengis si myslí, že všechny krásné ženy jsou náladové, on ani jiné nezná, ať si prý jen vzpomenu na „povahu“ bazarových krásek a na Ipek Hanim, to jsou přímo čítankové příklady.

Když Djengis vyslovil jméno Ipek Hanim, pohled mu zjihl, jako by snil s otevřenýma očima, díval se skrze mě a chvíli mlčel. Potom na mě ale pohlédl a řekl, jaká škoda, že v jeho srdci není místo pro věčnou lásku. Mám mu prý prozradit, proč k sobě ženy chtějí připoutat muže, jako je on, i když do něj byly zpočátku zamilované právě proto, že na ně nenaléhá a nenutí je ke svatbě. Můj bratr ničemu nerozumí, myslí si, že ženy žijí podle jediného zákona – článku víry, který je doživotně svazuje. Copak on se může vloupat do ženina života, chvíli si s ní pohrát a potom ji vyměnit za jinou? Melek Hanim je v Djengisově přítomnosti nejistá, ztrácí contenance, abych použila Yasminin slovník. A bratříček se tomu jen směje, směje se i nařízení Hamida Beye o návštěvní době, kterou mají on a Tolga dodržovat. Šepot v zadních uličkách, klepy u stánků na bazaru, řeči úředníků ze sousedních vil, i tady ve velkoměstě dbají vážené dámy na svou dobrou pověst. S Djengisem a Tolgou se scházíme v cukrárně a dřív nebo později Djengis zavede řeč na dceru domu. Vyptává se, jestli zrudne, když si musí říhnout. Djengis je jako vyměněný a my jen žasneme. Tolga se od nedávna musí holit každý den, můj milovaný bratříček zvážněl, pokradmu kouká na Yasmin a ze sladkostí na otlučeném talíři někdy ochutná jen trochu. Budu první z rodiny, kdo odejde, jako že je Bůh nade mnou.

Přeložila Jana Zoubková.

Copyright (c) 2006 by Verlag Kiepenheuer & Witsch, Köln.

V sobotu 6. 5. 2006 bude Feridun Zaimoglu na pozvání Goethe-Institutu číst z tohoto románu na veletrhu Svět knihy.

Galerie

Listy

Jitku Anlaufovou (1962) lze na základě posledních samostatných výstav (Šternberk 2004; Louny 2004; Praha 2005) zařadit mezi výrazné české malířky, jdoucí vědomě svou vlastní cestou a držící si dlouhodobě vysoký standard a kvalitu vlastní produkce. Autorka patří do přelomové generace absolventů pražské AVU (1986–1992, prof. R. Kolář, M. Knížák, F. Hodonský), kteří nastoupili na českou uměleckou scénu na počátku 90. let 20. století, ve složité „porevoluční“ době. Pro tvorbu Anlaufové je typický jakýsi výrazový minimalismus, oproštěnost formy, využívající geometrické a skladebné principy stejně jako opakování (seriálnost) motivů. Obohacením v tomto směru je zapojení autorčina smyslu pro orga­nickou „živou“ hmotu (s její dočasnou životností) do racionální „nadčasové“ struktury.

Cyklus Listy vznikl v roce 2000. Jedná se o sérii drobných křehkých akvarelů na papíře s detaily rostlinných motivů (listů, květů). Anlaufová tímto krokem posouvá svůj „průzkum“ hmoty a světla do roviny konkrétního přírodního tvarosloví. V jednoduchých kompozicích si pohrává s konstrukčními principy přírody a jejich variabilitou. Do symet­rických kompozic, exaktně nezpochybnitelných, druhově (botanicky) zařazených, zasévá nepatrné odchylky, nepravidelnosti, vědomí rozmanitosti (tvarové, barevné, materiálové apod.), sleduje formální posuny jako dílo náhody, poetizuje a „zlidšťuje“ konstrukci tím, že ji individualizuje. Nechává tu plně zaznít jednotu v její rozmanitosti. Skrze vybraný detail analogicky nahlíží dokonalost celku.

Petr Vaňous

Jitka Anlaufová: Z cyklu Listy, 2000