Lásky žár. Praha

Feridun Zaimoglu bude číst 5. 5. 2008 v 19.00 v rámci řady West-Östlicher Divan v pražském Goethe-Institutu.

Jak vidím, nechováš se vždycky slušně, řekla Češka a přisedla, odsunula stranou popelník a cukřenku, rozložila jídelní lístek.

Tady to vypadá jako kdysi ve východním bloku, řekl jsem.

Odkud to víš?, zeptala se. Úsměv na rtech jí ztuhl a zle se na mě podívala.

Promiň. To byl vtip.

Takové vtipy se nedělají, ne na tohle téma, opáčila.

Upřeně jsem se díval na skvrnku karamelového krému. Setřel jsem ji papírovým ubrouskem, byl to návrh na usmířenou, který přijala.

Proč sis nedal lívance?, zeptala se.

Cože?

To jsou takový naducaný placičky. Tady je mají s malinovým přelivem.

Viděl jsem je na pultě, odpověděl jsem, udivilo mě, že jsou posypané parmezánem.

Vyprskla smíchy, zakuckala se a rozkašlala, podal jsem jí ubrousek z plechového zásobníčku a čekal, až se uklidní.

Lívance se sypou sušeným tvarohem, vysvětlovala, a ta kulatá věc s náplní, to jsou koblihy…

Jistě, přitakal jsem.

Pak taky mají palačinky, vdolky a dukátový buchtičky.

Aha, odtušil jsem.

A pletence a povidlový taštičky.

Mohl bych změnit téma a na něco se tě zeptat?

Nemusím ti odpovědět?, ujišťovala se.

Jistě… Ten tvůj přítel… ten občasný milenec, nedávno jsem ho potkal, připadá mi příšerný.

To byla otázka? Ano, je příšerný. To je moje odpověď.

Venku se pomalu smrákalo, proud zvědavých cizinců neustával a všichni doufali, jako jsem doufal i já, že narazí na něco čarokrásné­ho a nepřekonatelného, co vyváží onu ná­mahu. Češka otevřela dózičku, poklepala v ní špičkou prstu a rozetřela si balzám po rtech, chtěl jsem jí vlastně vyprávět o tom, že ten proklatec chtěl vytřískat majlant z obličeje jedné kamenné modly, a chtěl jsem ji varovat před důsledky jeho nového obchodního nápadu: policie muže vyžene z jeho prodejního místa, protože děsí turisty, a ona ho pak bude muset utěšovat. Ale co je mi do toho? Češka měla pravdu – vrátím se do svého města a ona bude dál žít tady.

Vyptával jsem se jí na českou duši a narazil na nepochopení, co to prý má být? Rozkřikla se, vy Němci jste celí posedlí hledáním jádra, podstaty, vnitřní síly, a nevěříte, že nějaký národ má prostě dost historie, na niž se odvolávají všichni okupanti, my Češi jsme se často rvali, většinou neúspěšně, vzdali jsme to okamžité a zuřivé stavění se na odpor, teď vyčkáváme, možná proto nás považují za zdrženlivé.

Slyšet ta slova z úst Češky bylo zvláštní, ale kdyby se mě někdo ptal po podstatě Němců, asi bych zareagoval podobně nevrle. Dlouholeté obchodování s penězi mě přesto dnes občas nutí, abych si všímal toho, co nebylo vyřčeno. Poprvé jsem se na Češku podíval důkladněji. Její krásu nebylo lze přehlédnout. Když nechtěla, aby si někdo všiml její melancholie, třpyt v očích jí potemněl. Oči se mohly jen lehce lesknout – kdo v nich viděl pohled opatrně šťastné ženy, měl by si lichotky raději ušetřit na později.

Zasnil ses?, zeptala se.

Jak se jmenuješ?

Jarmila.

Znamená to něco?

Přestaň s tím, řekla, přestaň s tím, prosím. Jarmila je prostě Jarmila. Tohle jméno nemá žádnou vnitřní moc… Platíš mě za to, abych tě prováděla městem. Kam bych tě měla vzít?

Nechci nikam, kde bude moc lidí, odpověděl jsem.

Následoval jsem ji uličkami, ztrácel orientaci, a když mně, uondanému cizinci, vyprávěla anekdoty z historie města, bylo to, jako bych kličkoval, obraz za obrazem bledl, jeden obraz zazářil a zase pohasl, tady klášter, který byl obestavěný plaňkami vyššími než člověk, a štítek nabádal vcházející, aby nešlapali na práh; tady kostel, kde uctívají někoho, kdo měl ve středověku na svědomí zázrak, věřící považovali za skandál, že před božími stánky nevysedávali místní žebráci, ale žebráci z ciziny, bylo skandální, že si klekli, ruce sepnuli, vytvořili tak misku a doufali v drobné z milosti z rukou bohabojných. Pohled mi sklouzl k řece, pohybovali jsme se na levém břehu Vltavy, a já jsem si hrál takovou hru, že jsem se každý desátý krok podíval k řece a pak vzhůru k nebi, a potom se Jarmila zastavila, byli jsme na ostrově Kampa, který odděloval Čertovku od Malé Strany, z obou stran ostrov obtékala voda. Ostrov se nacházel mezi mostem Legií a Mánesovým mostem, na mapě vypadala Kampa jako dvě srostlé fazole. Písčitá pěšinka nás vedla podél louky v parku, kde vyspávali bezdomovci, kterým jemný déšť nemohl nijak uškodit. Vítr hlučně trhal za igelitové bezpečnostní pásky napnuté mezi rezavými kovovými tyčemi kolem stavebního výkopu, což znělo jako vyplašené hejno holubů. Potom jsme přešli na Malou Stranu, velkým obloukem jsme obešli rušné ulice, přešli Mánesův most, napravo jsem spatřil vyčnívat svaté na Karlově mostě, a po chvíli jsme došli na náměstí Jana Palacha, a já se snažil nedávat najevo sklíčenost, možná si Jarmila myslela, že jsem pohnut myšlenkou na onoho studenta, který se polil benzínem a zapálil se, ne tady, ale na Václavském náměstí, jenže já v té chvíli myslel jen na tu ženu, kvůli níž jsem přijel do Prahy, tam, v budově filosofické fakulty, psala svou práci, ještě jednou jsem zavolal do Göttingenu, a po dlouhé chvíli jsem ze sekretářky vyprosil tu informaci, řeknu vám to, pronesla přísně, ale chraň vás ruka Páně, abyste prozradil, že to máte ode mě, pak všechno zapřu... Takže tady, pomyslel jsem si, tady jsi.

(…)

V dopise, který jsem Tyře poslal po kurýrovi, jejím vedoucím doktorské práce v Göttingenu, jsem napsal:

Nechceme se hádat. Takže, pokud ti to vyhovuje, sejděme se, v restauraci, kterou si vybereš, nevyznám se v Praze. Objednáš pro sebe i pro mě. Sním všechno, až na kedlubny, vařené rozinky a extravagantní maso z Dálného východu. Mám rád ryby, maso z líček chutná lahodně. Menu o třech chodech, je to podle tvého gusta? Polévka, hlavní jídlo a dezert. Košík plný silných krajíců bílého chleba. Ubrus, nejlépe pestrobarevný, nejraději bílý, čerstvě vypraný a naškrobený. Číšník pochopitelně nosí zástěru, možná byl právě u holiče a jeho šíje voní levandulovým gelem. Nechá tě vyzkoušet víno, nesnáším mužské ceremonie při zkoušení vína. Čichají k zátkám, podrží si sklenici se vzorkem vína pod nosem a proti plamenu svíčky, otáčejí sklenkou a šklebí se při pohledu na šplouchající víno. Ty budeš při ochutnávce graciézní, a číšník si pomyslí: Tenhle chlápek sedí naproti ní, límec u košile má nakřivo a neví, co se sluší a patří. Potom se najíme a ty se nebudeš muset strachovat, že načnu téma, které ti je nepříjemné. Možná tě rozesměju, aspoň doufám. Napadlo mě, že se Češi nesmějí ani příliš často, ani málo, smějí se, když je čemu. Takže, to mi připadá zvláštní. Českého číšníka ale určitě přiměješ k úsměvu nejméně desetkrát za večer. Když budu dramatický, zmuchláš ubrousek na klíně a hodíš mi ho do obličeje. Bez jediného slova opustíš restauraci a necháš mě zaplatit účet. Pochopitelně by to v každém případě bylo na mé pozvání. Musíš mi to jen dovolit. Jsem staromódní, zvu každou ženu, s níž si vyrazím do restaurace, a nezáleží na tom, co mezi námi je.

(…)

Tyra neotálela a hned se usadila, já jsem se zvedl a postavil vedle ní, velké sluneční brýle jí slušely, třešňová červeň rtů se bila s kostěním brýlí, Tyra se však chovala ohromně bezstarostně, já si naopak lámal hlavu, jak dostojím slibu, že ji nebudu obtěžovat dramatickým milostným vyznáním. Zůstal jsem zticha, ona se na mě letmo usmála, jedinkrát, a já se tím cítil povzbuzen a začal jí vyprávět o svém pobytu v Praze, v mé historce se pochopitelně neobjevovaly žádné ženy, mluvil jsem o Praze jako hlavním městě trudnomyslných plnokrevných Evropanů a už v okamžiku, kdy jsem to vyslovil, mi to bylo trapné, proto jsem se jí zeptal, jestli je jí tady dobře, a ona začala hned mluvit o své práci, o bojích a intrikách v třicetileté válce, vyjmenovávala data a jména, která jsem okamžitě zapomněl, podstatné bylo jen naslouchat jejímu hlasu, jednalo se o ni a o plamen, zažehnutý prací.

Jaká škoda, pomyslel jsem si, že mě nemiluješ, Tyro. Jaká škoda, že se ti o mně nezdá, že jsem ti nescházel. Že mi nechceš ukázat svá místa ve městě, abych se radoval s tebou. Jaká škoda, že procházíme městem a Češi v nás nevidí milence.

Pak se zmínila o Janu Husovi, kacíři, alespoň oficiální církev jej za kacíře považovala, a přestože od krále obdržel propouštěcí dopis, byl upálen na hranici, a mluvila o Tychonovi Brahem, hvězdopravci, kterého prý do Prahy pozval nějaký Rudolf II., a který podle legendy zemřel, protože mu praskl močový měchýř; Tycho Brahe si potřeboval odskočit, jenže nechtěl porušit dvorskou etiketu. Takoví byli Češi a já jsem se nezeptal: Co to znamená? Co vypovídá upálený kacíř a dvorní astronom se slabým močovým měchýřem o Češích?

Stále jsem se na ni po očku díval, vždycky jsem rychle ucukl pohledem, nesměl jsem být nápadný, což mě zlobilo, ale na druhé straně přišla a byla připravena strávit se mnou večer, prozradila mi jméno restaurace, balkánský restaurant v jakési široké ulici mezi Schönbornským palácem a Karmelitskou ulicí, a když jsme vstoupili, ihned se mě zmocnila dobrá nálada. Ubrusy a potahy na židlích byly sešity z pestrobarevných kousků látky, na stěnách visely neumětelsky namalované obrazy pastýřů a ovcí a sedláků s nakroucenými kníry, popíjejí třešňový likér, na jednom obraze byla namalovaná žena sedící na klíně muže, který měl ruku položenou na jejích prsou, za nimi stromy bez listí a zimní temnota lesa, muž ani žena přesto neměli střevíce.

(…)

Chutná ti?, zeptala se.

Ano, moc, odpověděl jsem.

Nechceš ještě trochu rýže?

Ne, už mám dost.

Pozval bys sem nějakého přítele?

No jasně, řekl jsem, taky jsem si hned schoval vizitku restaurace.

Tyra se zvedla, odešla na záchod, já odložil nůž a vidličku na talíř, vypil sklenici vody až do dna a znovu si dolil, a když se vrátila, všiml jsem si kapek vody na jejím spánku, objednala víno.

Tobě není dobře, pravila.

Promiň, omlouval jsem se.

Ne, ne. Držel ses statečně…

Už je pozdě, ráno musím brzo vstávat.

Jasně, chápu, řekl jsem, vždyť jsme se na tom domluvili.

Na ničem jsme se nedomluvili, opáčila, tys mi učinil v dopise nabídku. Co bys dělal nejradši?

Myslíš to vážně?

Jo.

Strhal bych z tebe šaty, řekl jsem potichu.

Miluješ mě?, zeptala se.

Toužím po tobě a miluju tě.

Já vím, že po mně toužíš, řekla, ale opravdu mě miluješ?

Nevím.

Dlouze se na mě podívala, lokla si vína a opřela se.

Přijel jsi sem jen kvůli mně?, zeptala se.

Jedině a jenom kvůli tobě, odpověděl jsem.

Žádné obchody, které bys tady musel vyřídit?

Ne, nic takového.

Co děláš?

Dřív jsem byl na burze, řekl jsem, ale nechal jsem toho.

Jsi bohatý?

Dalších čtrnáct let bych mohl žít bezstarostně, pak bych musel zase začít vydělávat peníze.

Dívala se na mě a pohrávala si s pramínkem vlasů.

Úspěšný člověk, podotkla.

Neřekl bych, opáčil jsem.

Protože nemáš úspěch u mě?

Přesně tak. Na tom záleží.

V tuhle chvíli, doplnila. Líbí se mi, že mě nemiluješ.

To jsem neřekl.

Ale ano, pravila, láska věci jenom komplikuje. To teď nepotřebuju, ne teď a ani v budoucnu… Zaplatím. To chci.

Z románu Liebesbrand Feriduna Zaimoglu, © 2008 by Verlag Kiepenheuer&Witsch, Köln, vybral a přeložil Tomáš Dimter.