V Čechách si spolu neznámí lidé v autobuse nebo metru povídají jen výjimečně. V takovém prostředí se dá oslovování brát jako součást tvůrčího programu. Zvlášť když někdo má chuť ke kontaktu tak dlouhá léta jako Jan Burian. V televizním Posezení oslovil desítky osobností, ještě před érou e-mailu zavedl korespondenční Ozdravovnu, to jest – nejen sebepropagační – dopisování se svým publikem. Dost podstatné je, že Burian velmi brzy docenil možnost sdílení dat: jeho řadový titul Drtivé jistoty (2003) je zřejmě první – a téměř jistě nejzralejší – album, které kdo u nás nabídl zadarmo na internetu.
V různých formách „kontaktáže“ teď Burian pokračuje víc muzikantsky. Prolamuje solitérský kruh autorského písničkáře, jehož písně jako by byly odsouzené k jediné interpretaci – svým tvůrcem. Na české scéně nikdy příliš nekoloval repertoár zdejších silných písničkářů – snad leda tak vytěžit Dědečkovu poezii pro bigbít a Nohavicův um pro pop. Poutavě dodnes působí Kresby tuší (1980), kam pro Marthu Elefteriadu napsali písně Merta, Kocáb či Dežo Ursiny. V sérii coververzí, které si užívá Petr Fiala se skupinou Mňága a Žďorp, vyšel nevýrazně jen Zrychlený vlak Oldřicha Janoty; jinak je to cenný experiment s „překladem“ Merty, Plíhala, ale i Katapultu do stylu indie-kytarového bolestínství. Co se stalo s Krylem, je zvláštní a hnusný příběh, byť v mezinárodním kontextu vlastně banální.
Mohamed Burian se tedy nyní vydal k hoře: nový cyklus ženských písní Dívčí válka nabídl k nazpívání dvaceti různým zpěvačkám, od hvězd po neprofesionálky. Tady začíná vrstevnatý příběh pro ty, které z nejrůznějších důvodů zajímá písnička, její možnosti a osudy. Je tu však zaděláno i na napětí: podaří se při tomhle konceptu udržet album kompaktní, a vůbec – neučinit písně obětí několika různých „vyšších záměrů“? Pojďme do války.
Posezení s 20 ženami
Přiřadit k písním suché kytky z herbáře a výroky z květomluvy (což se neprvoplánově podařilo v bookletu) je snazší než najít hlasy, které jednotlivé příběhy přijmou za své a sugestivně je převypráví. Burian hledal mezi hvězdami i neprofesionálkami a u žádného z pólů to nešlo snadno a lehce. Na výsledku mají stejný podíl vokály a aranžmá samplující ze všech stylů: rozsáhlou práci na nich odvedl především „Jeník“ Burian, písničkářův syn. Neobsazuje se tu proti typu, Hana Hegerová zpívá Banální příběh o neklidu vzpomínek, Zuzana Michnová se po letech vynořila, aby v Bezejmenné jakoby vysíleně oživila slova: „Co vlastně dělá? Nikdo neví. Odchází?“ Obě nahrávky patří k těm, kde se „alternativnost“ hudebních doprovodů mírní a místo dráždivé, jakoby nesourodé koláže instrumentů se „ubírá pára“ až k téměř žánrovým výkonům. Kupodivu na nich není nic banálního, koneckonců vždycky v nich zbude prostor k nápadům – viz Bezejmenná, která se rozjede jako spektakulární power-pop, aby víc a víc tichla.
Ve snaze nezabředat do dělení na „lepší“ a „horší“ zkusme jen konstatovat pár věcí. Anna a její věšáci v sobě nemá originálnější obrazy a méně doslovnosti než okolní songy; ale Lenka Dusilová o příběhu svědčí tak umírněně a přitom zaujatě, že to musí být poutavé i pro ty, co neumějí česky. Jana Koubková (Uprostřed noci: „...a chlapi ať už se do ničeho nepletou!“) natáčí textované písně zřídka, ale s takovým nadhledem, timingem, všestranným prokouknutím materiálu! Spolu s odevzdávající se Michnovou největší překvapení alba. Ester Kočičková nejen že vyfasovala jednu z nejobecnějších metafor (Dva milenci), ale ještě se ubránila „šansonovému“ prožívání, vykládá cosi, nač myslí už dlouho, bez vzrušení, jen s lehkým rozechvěním, které jako by ji samu trochu zaskočilo. V kategorii crazy účinně hraje kvákavá monotónnost Evy Holubové, která neúnavně vyjmenovává další a další výhody mateřské dovolené. Stejně tak exotický akcent Feng-Jün Song (Bohyně kuchyně) přidává do lyrické anekdoty znejistění, které je hlavním důvodem, proč se ke skladbě vracet. Lela Geislerová (výtvarnice, „třetí sestra“) je v epilogu femininního alba tak příjemná a křehká, až evokuje laciné zneužívání fyziologických předností žen. Na této úrovni s ním nemohu než jednoznačně souhlasit.
Obtížní manželé
A pak napětí a nesoulad: pro svobodné písničky pochopitelně nutné, někdy však za hranicí přitažlivosti. Dagmar Andrtová-Voňková se do úvodního příběhu o Alence, autech a divokých koních pouští se vstřícností a vervou, ale soukolí polyrytmů je nějak moc experimentální a tvrdě ji pohltí. Není to jediný song, kde studiové hledačství ubírá zvuku na živosti a znečišťuje rytmický tep. Zároveň Burian junior (podpořený dobrými spoluhráči a mistrem zvuku Ondřejem Ježkem) leckde dochází
k silným, nápady napěchovaným konstelacím zvuku – viz drum’n’bassová Apokalypsa, kterou ale nebylo nejšťastnější svěřit Zuzaně Homolové (je jiný typ vypravěčky, udržela si od erotického mikrodramatu korektní odstup). K Dorotě Barové (z dua Tara Fuki) se funková basa hodí stejně málo jako slovo „manžel“. Iveta Kováčová Intelektuválku zacifrovala živelným vokálem, který nemá v téhle črtě místo. Šansoniérství Ivany Chýlkové by se jistě uplatnilo v mainstreamové estrádě, tady ji uměřenější kolegyně usvědčují z křečovitého klišé. To už jsme mezi těžce torpédovanými písněmi: druhý disk s autorským „stripped“ podáním Buriana (jen s klavírem) je dobrý korektiv, abychom se přesvědčili, jak byly míněny. Všechna „kdyby“ a rady „po bitvě“ nutno korigovat připomenutím – velký projekt měl původně vyjít před Vánoci a dalo by se na něm jistě pracovat déle než čtvrt roku navíc. Pokud je pravda, že březnové vydání si vynutil vydavatel Indies, pak je to
varovný signál pro všechny muzikanty – tenhle label má zmatek v prioritách.
Trik s pohlavím
Nad všemi jednotlivostmi je ovšem koncept cyklu. Můžeme se ptát: není to od mužského autora troufalé a protivné, dávat devatenácti portréty ženské psýchy najevo, do jaké hloubi mu byl odkryt a zjeven život „dívek od sedmnácti do osmdesáti let“? A přizvat navrch ženy, aby mužův vhled stvrdily osobním angažmá, není to alibistické? Odpověď je trapně jednoduchá a nejspíš někoho zklame. Burian nedělá na albu nic jiného než to, co posledních pětatřicet let. Vtěluje do písniček příběhy lidí, obrazy, situace. Tentokrát ho koncept přiměl držet se trochu víc charakterových črt, ale vůbec ne bez výjimky. Některé písně jsou spíš o mužských partnerech žen, u jiných hrdinů nehraje pohlaví roli. Ty nejlepší písně z Dívčí války vůbec nemusejí být jen o lidech, jsou spíš, řekněme, o principech a konstelacích. Dva milenci nevyprávějí pouze o chuti mít blízko u sebe různé aspekty světa, ale i o všech provizoriích, jimiž odkládáme skutečné řešení. Banální příběh lze číst jako vědomí tíže prožitého života, toxického odpadu vzpomínek, v nichž jako otevřené jizvy zejí nekompletní příběhy. Burian mimochodem Dívčí válkou navazuje na vlastní silnou linii písní o vztazích a samotě, které by na albu od minuty mohly být: Podzim, Ještě tak pejska, Některé staré ženy, Marie už nechce nikoho nebo Bez lásky („Má sestra chodí do OKD/ na seznamovací večírky/ a tam navazuje známosti/ s osamělými muži, u nichž přespává...“).
V dnešní době nemají písničky bůhvíjak silnou pozici ve společnosti. Snad proto občas napadne nějakého autora sestavit z nich konceptuální cyklus, povýšit píseň, zkusit prověřit její sílu. Burianovo ambiciózní, „sebenáročné“ album je pro mě cenné asi devíti nahrávkami, ale především palbou otázek. Kdy mohou autorští písničkáři psát pro druhé? Kolik nového mu o jeho písních mohou ti druzí říci? Kdy zůstává cennější sama píseň a kdy ji zastíní konkrétní nahrávka? Kolik zpěvaček schopných vcítění a zároveň čistého zpěvu u nás máme? Co mají společné? Která zobrazení žen jsou sexistická klišé a která ve své obyčejnosti přesná a pravdivá?
Autor je hudební publicista
Jan Burian: Dívčí válka. 2 CD. Indies Records; 2006.