Z kolika perspektiv lze nahlédnout a do jakých kontextů se dá zasadit fenomén hudební předělávky? Odpověď skýtá následující článek, jehož mottem by mohlo být hledání coververze jakožto otisku osobního stylu.
Nikdy mě nezajímal postoj, který tvrdil: Vondráčková a další socialistické hvězdy beztak jednaly nečestně a trapně, protože si vypůjčovaly prověřené hity západních hvězd. To je nesmysl: živá výměna písniček a hudebních témat fungovala jako organické spojení napříč muzikou odjakživa. Přináší stejně šancí jako každá jiná otevřená výměna a sdílení. Ve věku copyrightu dvojnásob.
Woody Guthrie na manuskript své rané folkové hymny This Land Is Your Land připsal: „Kdokoli bude tuto píseň šířit a zpívat bez mého vědomí, stává se automaticky mým dobrým přítelem.“ Jistě, coververze mohou být i prošvihnutou šancí. V zásadě však téměř vždy napínavě vypovídají o původní písni, její nahrávce (to není totéž!), kulturním kontextu i odvážlivcích, kteří si song berou do úst. Coververze jsou pochopitelně také marketingový nástroj. Nazpíváte-li song od Abby nebo Psích vojáků, zaujmete tím i ty, kteří by si vás jinak neposlechli. Coververzí dnes existují desetitisíce, dá se o nich uvažovat jako o síti.
Jaké to bude bez proudu
Francouzský hudebník Sylvain Chauveau na pražském jarním koncertu živě uvedl program, který po dobrém francouzském labelu DSA nyní vydává česká značka Next Era. „Akustická pocta“ skupině Depeche Mode je starý, ale pořád lákavý nápad. Vždyť právě písně Martina L. Gorea jsou zdánlivě nerozlučné od elektronických zvuků a komplexních aranžmá kapely. Depeche Mode přece posloucháme pro tu „strojovnu“, technopopovou kazajku, do které jsou písně vsazeny. Ale atraktivní a dráždivý paradox skupiny spočívá v tom, že je zároveň lyrická. Krutá Blasphemous Rumours, agnostická In Your Room, přímočaře milostná Never Let me Down Again – všechny si lze zpívat cestou na autobus, i když poprvé se při tom neubráníme překvapení, jak obnaženě, jinak, jádro písně zní. Část repertoáru dokázal Gore vybavit do nezvyklých stran uhýbajícími melodiemi (viz výše zmíněné nebo Enjoy The Silence). Východisko tedy není špatné. Co s ním dál?
Odklít začarovaný hit
Jak řečeno, coververze mohou vyznít jako komentář k původnímu stylu a kontextu písně. David Byrne na koncertech s extatickým nasazením zpívá I Want To Dance With Somebody, hit Whitney Houstonové. Působí to jako odkletí písně, kterou – jak Byrne ukazuje – lze myslet i upřímně, ne zapět ji v žánrové stylizaci. Některé skladby utrpí půvabnou demytizaci, jakmile se zbaví distance velkého pódia: laptopová kabaretiérka Kevin Blechdomová si na Private Dancer (od Tiny Turnerové) bere banjo a lo-fi elektroniku, odevzdané „jsem tvá soukromá tanečnice“ náhle sestupuje z odalisčina budoáru do suterénní reality. Nemohu se zbavit dojmu, že mnoho coververzí vzniká z jisté muzikantské solidarity s materiálem, s písněmi, jež by mohly mít lepší osud než v originální nahrávce. Coververze mohou odkrýt, co bylo původním stylem zaretušováno nebo zameteno pod koberec: proto se ke hře s novými verzemi tak dobře hodí nedokonalé a špatné písně. Na albu Třináct fláků od Kaťáků jediná Mňága a Žďorp nepředpokládala, že má v rukou kvalitní materiál; ve Stovkách hotelů tak odkryla melancholii, v níž se dá slyšet i sebeobelhávání a rezignace. Podobně jedná křehké, hudebně dost rafinované norské duo Susanna and The Magical Orchestra, když na čerstvém albu posouvá rockerskou konfesi It´s A Long Way To The Top australských AC/DC do opravdové konfese-zpovědi s kostelní atmosférou. To už je nejvyšší patro coververzí, zvládnutý konceptuální cyklus.
Mluví Chauveau svými křehkými komorními verzemi s cellem a klavírem víc o sobě, nebo o depešáctví? V jeho „akustické“ poctě v pozadí cvrlikají drobné elektronické ruchy – ale to je jediný paradox, kterého se dopouští. Navíc zní apartně: ocitáme se tedy v říši bez napětí, v komorním večeru líbezných popových árií, jejichž pomalé tempo a časté pomlky nás za chvíli začnou unavovat. Ambientní hudba Rogera Ena (bratra Briana) nebo českých Kora et le mechanix se potýká s jedním velkým nedorozuměním: všechno je v ní hezké. Podobnou polohu, reprodukci v různých odstínech pastelové růžové, volí Sylvain Chauveau.
V upřímném salonu
Zdá se, že sami Depeche Mode pracují v silném „dvouvrstevném“ modu: songy a jejich elektronické aranže jsou vůči sobě v napětí, vlastně lze celý jejich repertoár pokládat rovnou za coververze. Od nich lze pochopitelně udělat úkrok zpět k „fiktivnímu originálu“, asi jako když Johnny Cash s kytarou vysvléká Nine Inch Nails (Hurt) i samotné Depeche Mode (Personal Jesus). To Chauveau nechtěl. Jeho komplikovanější tah má ale v sobě omezení žánrové salonní hudby. Snad je to pro něj „upřímný“ překlad do kódu, který je mu vlastní. V tom případě je však vystavený tvrdé konfrontaci s osobními gesty, která tají silnější příběh (o hudbě nemluvě). Lze myslet na Caetana Velosa, který vede k brazilské akustické lehkosti nirvanovské Come As You Are, nebo na Mikea Pattona a skupinu Fantomas, která pouští na povrch ďábelské a animální rysy, jež slyší v soundtrackových motivech Kmotra či Městečka Twin Peaks. Poměrně známí „etničtí“ rockeři Yat-Kha ze sibiřské Tuvy na loňském albu Re-Covers vzpomínají, jaká elpíčka pronikla na sovětský východ a formovala jejich hudební povědomí: buddhistický hrdelní zpěv a lokální nástroje tak znějí v Man-Machine od Kraftwerk, Santanově Black Magic Woman nebo jedné z nejpřebíranějších písní vůbec, dekadentnímu žalozpěvu Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Vrcholem je Exodus Boba Marleyho, kde se prozrazuje blízkost jamajského reggae s rytmem koňského cválání, typickým pro Tuvu.
Našinec může při Re-Covers myslet na ilegální burzy desek za socialismu. Možná že kdyby tam Chauveau spolu s námi nakupoval pašované Depeche Mode, měl k nim dnes plastičtější vztah. Takhle nabízí bezproblémovější tvar než oni, což je po pětadvaceti letech existence kapely co říct.
Autor je hudební publicista a scenárista.
Sylvain Chauveau & Ensemble Nocturne: Down To The Bone (An Acoustic Tribute To Depeche Mode).
Next Era, distribuce Sony BMG; 2006.