Newyorský Tribeca Film Festival, mediálně zaštítěný rezonujícím jménem herce Roberta De Nira, vznikl před pěti lety jako reakce na útoky z 11. září a stal se prvním a nejviditelnějším pomníkem kolektivní noční můry Ameriky. V posttraumatické době by se asi nenašel nikdo, kdo by proti festivalu postavenému na ušlechtilé myšlence něco namítal anebo se ptal po jeho smyslu a budoucnosti. První výročí, pětiletý odstup, nabobtnávání programových sekcí i expanze festivalu daleko za hranice „trojúhelníku pod Canal Street“ (odtud název: TRIangle BElow CAnal Street) už ale otázky provokují.
Zahájení přehlídky (probíhá od 25. dubna do 7. května) obstaral kontroverzní a pro Ameriku rozbuškový snímek United 93, zachycující únos jednoho z letadel, které skončilo v útrobách WTC. Otevřít výroční festival filmem vztahujícím se k tématu, jež bylo důvodem jeho vzniku, je koncepčně i marketingově dobrý tah. Kontroverze a námitky, které opus režiséra Paula Greengrasse vyvolává ještě před svou premiérou, přitahují k akci potřebnou pozornost. Zároveň dílo, jehož trailer muselo jedno místní kino stáhnout, protože byl pro diváky údajně příliš znepokojivý, ukotvuje festival v jeho minulosti a dává mu určitou tvář. Přestože se festival ještě nezmítá v záchvatu krize identity, jasná koncepce a vyhraněnost zůstává tím, co mu podle jeho kritiků nejvíc chybí a co nejvíc potřebuje, aby měl smysl mezi mnoha dalšími. Dá se v ušlechtilé myšlence a v charakteru místa jejího vzniku najít udržitelný základ pro výjimečnost a nezaměnitelnost? A pokud ano, co je potřeba přidat? Chce se Tribeca spíš přiblížit Sundance, nebo spíš Torontu, anebo ani jednomu? Otázka zřejmě nevyhnutelná, zvláště v roce, kdy se festival oproti svému předchozímu ročníku rozrostl v mnoha možných smyslech a od New York Times si vysloužil přezdívku „festival, který spolkl Manhattan“.
Kouzlo rozmanitosti
Sto sedmdesát čtyři celovečerních filmů, 764 projekcí a pyšně zdůrazňovaných devadesát světových premiér – impresivnost těchto čísel zatemňuje snad jen fakt, že filmy jsou často vybírány namátkou, bez koncepčnějšího plánu. Organizátoři letošní kinematografickou porci vybírali z téměř dvou tisíc přihlášených děl (což je o 400 více než loni). Vyšší počet snímků znamená více prostoru pro jejich uvedení. Přestože kvůli festivalu vyrostlo na Hudson Pier obří plátno jako součást drive-in kina pro dva a půl tisíce lidí, akce se k nevoli některých místních obyvatel, majitelů restaurací či obchodů (a k radosti jiných) vzdala svého teritoriálního vymezení. Za některými projekcemi je potřeba vydat se až do Uptown, do kina na Lincoln Plaza na 68th Street. Pro turistu pár stanic metra, pro Newyorčana z Downtownu a lokálního patriota zásadní vzdálenost.
Programový ředitel festivalu Peter Scarlet, který dlouho vedl San Francisco Film Festival a kvůli Tribece opustil před lety post šéfa Cinémathèque Française, má na námitky jednoduchou odpověď: rozmanitost. Pestrost, která bude odrážet přesně charakter města, a bude tak festival vymezovat proti renomovanému a selektivnímu městskému kolegovi – New York Film Festivalu. Kosmopolitismus je zaklínadlo, kterým se Scarlet a jeho tým řídí při výběru filmů a jejich zařazení do jedné ze čtyř soutěžních nebo do zbývajících šesti nesoutěžních sekcí (plus rodinný festival a soutěž krátkých filmů). Přehlídka chce oslovit rozdílné komunity, které jsou pro město typické. Scarletovu profesní historii reflektuje úctyhodný výběr světových dokumentů, nové filmy „starých“ mistrů jako Komedie moci Claude Chabrola nebo Slib Chena Kaigeho i lehce nostalgická sekce, jež uvádí nově zrekonstruované nebo objevené filmové kopie. Protiváhou k nejnovější světové filmové produkci bude například Řeka Jeana Renoira z roku 1955, pozapomenutý film noir drsného ražení Josepha H. Lewise The Big Combo nebo poslední snímek filmové divy Louise Brooksové Prix de Beauté z roku 1930.
Naděje na surrealistické schůzky naslepo
Rozmanitost (nebo možná přesněji marketingová pragmatičnost) zůstává i odpovědí na námitky, že festival upřednostňuje velkorozpočtové, okázalé hollywoodské produkce a příliš si zakládá na defilé hvězd na úkor zajímavějších, nezávislých filmů. Vyznavače červeného koberce by letos měl uspokojit například remake filmu Poseidon, premiéra třetího pokračování Mission: Impossible nebo přítomnost Johna Travolty, Morgana Freemana, Johna Malkoviche, Toma Hankse, Stevena Soderbergha či Sigourney Weaverové. Ti, kteří před hvězdným glamourem dávají přednost hledání filmu svého srdce metodou pokusu a omylu s podtrhaným programem v ruce, samozřejmě dostanou svou šanci. Listování programem letos usnadňuje pomůcka, kterou si jeho tvůrci vypůjčili ze systému, jaký používá například internetový portál Amazon. Pod každým filmem jsou uvedené další dva nebo tři tituly, které s vybraným snímkem nějakým způsobem souzní. Že bude často taková navigace spíš schůzkou naslepo s nečekaným nádechem surrealistického dobrodružství než plavbou klidnými vodami, ukazuje případ českého zástupce v hlavní soutěži. Účastníci zájezdu (natočení dle stejnojmenné knihy Michala Viewegha), jež mají podle programu reprezentovat tradici klasického českého humoru, se díky tématu cesty ocitli v lehce potrhlé společnosti švédské komedie Kill Your Darlings, kterou synopse líčí jako nečekané setkání scenáristy, transvestity, ženy v domácnosti a gangstera-smolaře na cestě za prominentním psychiatrem do Las Vegas nebo britského filmu Driving Lessons o úskalích dospívání. Druhému českému zástupci na festivalu, filmu Šílení Jana Švankmajera, který je místními médii řazen právě mezi staré mistry, nebudou případné surrealistické spoje dělat problémy.
Podobně jako se snaží festival chovat vstřícněji k běžným divákům, pokouší se letos být i přátelštější k filmovému průmyslu, k případným distributorům a vyhledávačům nových hitů. Tyto snahy jsou patrné na obsazení diskusních panelů, jichž bude letos dvanáct a zúčastní se jich například už zmíněný multitalent Soderbergh, jenž svým nejnovějším filmem Bubble experimentuje s tradičními distribučními vzorci (film byl zároveň uveden v kinech a na kabelové televizi a vyšel na DVD), nebo předseda vlivné MPAA (Motion Picture Association of America) Dan Glickman. Témata se pohybují od hudby ve filmu, přes digitální efekty až po nové možnosti distribuce ve věku internetu. Stranou nezůstane ani hostitelské město: jeho možnosti coby filmové lokace a místa vděčného pro filmové štáby budou propagovat zástupci speciálního oddělení newyorské radnice Office of Film, Television, Theatre and Broadcasting, které se (s úspěchem) snaží přilákat do New Yorku filmaře. (Podle kanceláře v poslední době natáčely v New Yorku snímky Fur s Nicole Kidmanovou, The Good Shepherd Roberta De Nira, v Česku právě promítaný Inside Man Spikea Leeho nebo The Devil Wears Prada s Meryl Streepovou.)
Jak přiznávají organizátoři, strategie vyjít vstříc zástupcům filmového průmyslu se projevila i ve struktuře programu. „Chytlavé“ snímky, které mají šanci oslovit zástupce případných distributorů, jsou koncentrovány do prvního týdne s ohledem na většinou hektické tempo filmových profesionálů. Tribeca zatím není na dohled „nezávislému“ Sundance nebo bilancujícímu Torontu, se kterými se logicky poměřuje nebo je poměřována. Podle organizátorů chce zůstat někde na půli cesty – být filmovým trhem, kde mohou filmy odstartovat k distribuční kariéře, ale zároveň zůstat otevřený běžným divákům. Svoji identitu navíc vymezuje i ve vztahu k zavedenému New York Film Festivalu, protože podle ředitele Starleta město jako New York, po vzoru Berlína nebo Londýna, klidně unese velký festival. Že by ambice Tribecy sahaly ještě dál než za hranice Dolního Manhattanu, do festivalové extraligy?
Autorka je stážistka na New York University.