Crash

K oscarové ceremonii lze přistupovat dvojím způsobem. Buď ji z hlavy úplně vytěsnit a mávnout nad ní rukou jako nad honosným podnikovým večírkem, který je módní přehlídkou a demonstrací hegemonie holly­woodského filmového průmyslu zároveň. Anebo ji vnímat jako součást průmyslu, v němž vzniká mnohem víc než jen filmovými kritiky celosvětově proklínané ekvivalenty filmového braku. Hollywood je do značné míry sebereflexivní průmysl, jehož součástí zůstává i okázalá míra progresivity a ochoty k alter­nativě či ke změně.

Crash (strukturou vyprávění podobný Magnolii P. T. Andersona nebo snímku Short Cuts Roberta Altmana) je nízkonákladový, nená­padný film, vyrobený mimo velká holly­woodská studia, v němž se během několika dní fatálně propletou osudy několika lidí žijících v multikulturním Los Angeles. Přesně zapadá do konceptu asimilace „žánru kvality“, o kterém jsem podrobněji psala v předminulém čísle A2. Nezávislý počin s poselstvím a názorem, oprašující představu filmu jako společensky i politicky důležitého média, jež dokáže spojit zábavu se sociálně závažnou a podnětnou výpovědí nebo komentářem.

Oscarová kombinatorika

Tři z pěti letos nominovaných opusů nějakým způsobem vycházejí z posttraumatické zkušenosti USA, následující po útocích z 11. září. Mnichov Stevena Spielberga je v širším kontextu úvahou nad smysluplností nebo marností boje proti terorismu, Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí lze číst jako historickou lekci, alarmující osobní i institucionální zodpovědnost, a konečně Crash předestírá potemnělý obraz bujícího rasismu uvnitř americké společnosti, ještě více podebrané nedůvěrou právě po ataku na WTC. Přímé napojení na posttraumatický kánon je druhým důvodem překvapivého vítězství Haggisova filmu. Proti rasové intoleranci, která se v USA vzhledem k multirasovosti místní populace dotýká téměř každého, neměla intolerance k sexuálním menšinám, do níž se dá shrnout obsah favorizované Zkrocené hory, šanci, přestože snímek Anga Leeho je rozhodně lepším dílem. Crash lze navíc označit za film o Los Angeles (a pro Los Angeles), domovském městě akademie a filmového průmyslu. Faktor blízkosti, pocitu ztotožnění a větší reprezentativnosti pro město sehrál stejnou roli v konečném verdiktu jako nešťastná skutečnost, že Crashi neublíží formát DVD (na němž většina hlasujících film vidí poprvé) zdaleka tolik jako Zkrocené hoře. V neposlední řadě se o úspěch snímku, jenž měl americkou premiéru loni v květnu a byl už dávno stažen z kin, postarala i nebývalá masivní předoscarová kampaň studia Lionsgate.

Pro režiséra Haggise, který je spolu s Robertem Moreskem také autorem scénáře a společně s Donem Cheadlem i producentem filmu, znamenala souhra všech těchto faktorů druhý velmi úspěšný rok v řadě. Bývalý dlouho­letý televizní scenárista a producent (např. seriál Walker Texas Ranger) byl loni nominován na Oscara za scénář k filmu Clinta Eastwooda Million Dollar Baby. A zatímco scénář k tomuto netradičnímu melodramatu je i přes veškerou míru sentimentality a patosu bravurně neokázalý, čistý a efektivně realizovaný v pomalé stínohře Eastwoodovy režie, za Crashem je cítit kovová kostra konstrukce vyprávění, jejíž šrouby se občas velmi nemilosrdně prolomí do těla filmu. Haggis proplétá během šestatřiceti hodin v ulicích a domovech L. A. sedm příběhů spojených do potemnělého světa rasové intolerance a předsudků na všech stranách. Z jeho vize rasové apokalypsy neuniknou běloši, černoši, Asiaté ani přistěhovalci z Blízkého východu – jedinou překvapivě „nepoznamenanou“ postavou nakonec zůstává hispánský zámečník (Michael Pena).

Odvátá vůně Magnolie

Po úvodní scéně nalezení mrtvého těla a titulku, který nás posouvá o půldruhého dne zpátky, potkáme na cestě do spletitého, odosobněného světa, plného strachu a zničující nedůvěry, dvojici „tarantinovsky“ lehce absurdních a filosofujících černošských zlodějů. Po plamenné řeči pranýřující rasismus bělochů, kteří v každém černochovi vidí zloděje a grázla, ukradnou s namířenou pistolí luxusní vůz mladého bohatého bělošského páru (Sandra Bullocková a Brendan Fraser). Spustí tím řetězec událostí, jehož bezútěšnost vizuálně podporuje „low key“ design filmu a během něhož do sebe náhodně narážejí (odtud výraz „crash“) rasistický bílý policista (Matt Dillon) a jeho bezmocně přihlížející partner, na kterého test charakteru teprve čeká, úspěšný černošský televizní režisér (Terence Howard) a jeho žena (Thandie Newtonová), opakovaně vykrádaný íránský obchodník (Shaun Toub), detektiv se zničenými rodinnými vztahy (Don Cheadle) a asijský obchodník, který se živí ilegálním převáděním „vlastních“ lidí… Navzdory důležitosti tématu svazuje Haggisovi a jeho spolu­pracovníkům ruce zřetelná touha sdělit závažné. Právě kvůli oné „snaživosti“, jež vede k efektnímu schematismu uvnitř jednotlivých epizod a v momentech jejich prolínání, film znatelně klopýtá.

Většinu času chybí snímku lehkost a nenucenost již zmíněné Magnolie. Jeho vnitřní energie je přidušována filigránskou pečlivostí, s níž jsou postavy vpravovány do připravených (byť propracovaných) šablon, a snahou po vypravěčském efektu. Chybí mu plynulost, onen skutečný impuls, což si ovšem nijak neprotiřečí s téměř bez výjimky imponujícími hereckými výkony. Příběhy jsou poznamenané vykalkulovanou kombinatorikou vedoucí až k dojmu plochosti celku; ten nevyváží ani fakt, že jistá míra nedůvěryhodnosti zapadala do snahy režiséra koncipovat film spíše jako podobenství než bezvýhradně naturalistický obraz reality. V šablonovitosti zanikají nejsilnější momenty příběhů, při nichž se film konečně přestane zálibně kochat přesně zapadajícím mechanismem chytrých spojnic mezi jednotlivými epizodami a ožívá – konečně cítí a náležitě bolí. Podezřívavost a bezmocnost íránského obchodníka, která vrcholí ve střetu s hispánským zámečníkem, se plačtivě rozpustí ve scéně „zázraku“. Krutá, téměř fyzicky nesnesitelná a bravurně vygradovaná scéna šikany černošského režiséra a sexuálního zneužití jeho ženy frustrovaným rasistickým policistou (v kromobyčejně přesvědčivém Dillonově podání) je na konci zbavena hran a syrovosti v prapodivně selankovitém náznaku vykoupení – policista zachrání z havarovaného auta ženu, již minulou noc ponižoval. Kostra se právě odhalila, něco nefunguje, přestože podle propočtů by mělo. Nejednoznačnost postav, kdy každá z nich je viníkem i obětí zároveň (obětí svých determinací nebo osobních katastrof), nakonec kvůli zřetelnosti konstrukce vyznívá do ztracena.

Crash je rozhodně filmem působivých momentů, ale nedotaženým nebo možná přetaženým celkem. Nicméně má smysl soustředit se v něm na detaily, protože k nim v tomto případě patří i způsob, jakým snímek čas od času oslovuje své diváky. Jak je zapojuje do své rasové hry testováním jejich vlastních předsudků. Nastražením malých pastí a vějiček v příběhu nabízí divákovi lákavě rychlý stereotypní úsudek. A pak ho s potěšením klepe přes prsty.

Autorka je stážistka na New York University.