Na letošním Febiofestu si odbyl svou českou premiéru nový, vysoce ceněný film klasika německé kinematografie Wernera Herzoga. Nyní vstupuje paradokumentární snímek Grizzly Man rovnou do naší videodistribuce a stává se tak příležitostí pro zhodnocení Herzogovy pozice v kontextu německého, potažmo i světového filmu.
Jen dva ze známých režisérů mladého německého filmu let 1965–82 byli a dodnes jsou zcela imunní vůči svodům filmového průmyslu. Nepatřil mezi ně ani Rainer Werner Fassbinder, dnešní mýtus francouzských kritiků a filmařů – ten posledních pět let před svou nešťastnou smrtí nejenže snil o práci v Hollywoodu, ale připravoval pro tento účel konkrétní projekty. I Wim Wenders přes hořké zkušenosti s metodami filmového „big business“ kolísá mezi většinou marnými pokusy o velký divácký úspěch (Million Dollar Hotel, Nechoď klepat na dveře) a autorským filmem (naposledy Čas hojnosti). Podobně se vede i zdařilému adaptátoru literárních a dramatických předloh Volkeru Schlöndorfovi (Plechový bubínek, Devátý den), který občas realizuje divácky atraktivnější látky pro druhý program německé televize.
Krédu nezávislého autorského filmu zůstali po desetiletí věrní jen Alexander Kluge a Werner Herzog. Právník, esejista a spisovatel Kluge, jehož debut Rozloučení se včerejškem se stal v polovině šedesátých let synonymem mladého německého filmu, přestal v osmdesátých letech natáčet filmy pro kina. Po legalizaci soukromé televize v Německu se mu sofistikovaným právním sporem podařilo vydobýt si na kanálu VOX hodinový pořad, v němž v půlnočních rozhovorech mimořádné kvality dodnes prezentuje originální osobnosti domácí a světové kultury a umění.
A co v Česku chronicky opomíjený Werner Herzog? Ten více než čtvrtstoletí pozoruje Evropu z kalifornského odstupu. Nicméně při svých příležitostných návštěvách starého kontinentu po sobě zanechává nesmazatelné stopy. Ulrich Seidl na počátku své kariéry, v okamžicích největších pochybností, poslal Herzogovi několik svých, tehdy ještě zcela neznámých dokumentů, o nichž nechtěl slyšet žádný rakouský a německý distributor. Herzog prosadil jejich promítání na festivalu v Locarnu, a právě tento zásah znamenal první průlom pro budoucího autora Psích dnů. Herzog stál také u zrodu originálního konceptu vídeňského Viennale.
Posedlosti solitérů
Po roztržce s Klausem Kinským, která následovala po jejich posledním společném projektu Zelená kobra, přestal Herzog prakticky točit hrané snímky. Jako na počátku své kariéry se začal intenzivně věnovat dokumentárnímu žánru. Pražské publikum mělo možnost vidět malou retrospektivu jeho prací před několika lety na festivalu Jeden svět. I když tyto filmy zavádějí diváka do nejodlehlejších míst planety, nemají nic společného s kumulací líbivých krajinných záběrů známých z televizních reportáží. Naopak – jsou jejich naprostým antipodem! V centru pozornosti bývají často charaktery stejně extrémní jako protagonisté Herzogových hraných filmů Aguirre, Fitzcarraldo či Stroszek. Kdo se spolu s Herzogem a jeho posedlými vizionáři vydá na pouť do málo známých míst naší planety, prožije podle vlastního naturelu buď sugestivní nebo traumatizující cestu do hlubin svého já. Režisér jej osobním komentářem nutí k zaujetí stanoviska vůči postavám, které jsou vlastně jeho imaginovaným alter egem. A Herzog sám – fascinován jejich příkladem – neváhá při filmařské práci riskovat krk.
V Evropě jsou poslední dokumenty tohoto režiséra uváděny jen málo. Pro německou mentalitu se smyslem pro opatrnost a bezpečnost jsou buď příliš odtažité nebo příliš riskantní. Francie, která byla v sedmdesátých letech nadšena hranými filmy Záhada Kašpara Hausera a Vojcek, na Herzoga dnes takřka zapomněla, i když tamější kritika je čas od času ochotna nad některým z jeho dokumentů opět propadnout krátkodobé euforii (s tou se setkal i Grizzly Man, který se v anketě kritiků měsíčníku Cahiers du Cinéma dostal mezi deset nejlepších deset filmů roku 2005).
Širokou diváckou základnu má Herzog naopak ve Spojených státech. Jeho dokumenty bývají pravidelně uváděny na festivalu Sundance a odtud putují do artově zaměřené distribuční sítě. V době premiéry nového dokumentu mu dokonce několik amerických měst věnovalo rozsáhlejší retrospektivu. Kritického Evropana může na první pohled překvapit, že americké publikum nalezlo zálibu právě ve Werneru Herzogovi. Je to subverzivní poselství jeho filmů, s nímž se za mořem identifikují ti, kteří niterně odmítají postoje a vkus většiny? Nebo jde pouze o následek tamní hluboce zakořeněné fascinace dobyvateli, silnými individualitami, jež jsou schopny sledovat svůj cíl proti korektivu rozumu až kamsi na hranici šílenství?
Harmonie překonávání
Právě takový je Timothy Treadwell, protagonista Herzogova zatím posledního filmu Grizzly Man. Outsider, který v sobě nosí poněkud netypický americký sen. Kdysi začínal jako kalifornský surfař, toužící po herecké kariéře. Začal pít a náklonností k alkoholu by se byl málem zlikvidoval, kdyby před deseti lety nepodlehl v Katmai National Park v severní Aljašce fascinaci medvědy grizzly. Jeho nadšení pro tyto nebezpečné dravce bylo tak silné, že se rozhodl stát jejich všestranným obhájcem. Každé léto se vracel sám nebo dokonce v doprovodu své přítelkyně Ami na stejné místo v Katmai Parku – neozbrojený, vybavený pouze stanem, proviantem a nezbytnou kamerou. Dával tlupě medvědů lidská jména, a když na něho začínali být agresivní, mluvil s nimi jako s nevychovanými dětmi. Neobával se ani hladit je po čumáku; vypadalo to, že ho poslouchají. V osudném roce udělali Timothy s Ami jedinou chybu: přišli do rezervace až na prahu podzimu a jejich čtyřnozí přátelé už tehdy neměli co žrát...
Herzog našel filmy z Treadwellovy kamery, sto hodin materiálu, o němž by se podle jeho slov „odborářsky organizovaným americkým natáčecím štábům ani nesnilo”. Treadwellovy záznamy neobsahují jen obrazy drsné přírodní krásy – svědčí mimovolně i o extázích idealisty, který chtěl změnit svět tím, že školním dětem vykládal o „svých“ medvědech a v televizních show proklamoval ideje přátelského soužití mezi lidmi a zvířaty.
Grizzly Man těží svou provokativní sílu z konfrontace Treadwellova materiálu a Herzogových interview. S narůstající dobou filmu začínají být Herzogovy komentáře kontrapunktem k působivým obrazům kamery. Na filmařově webové stránce se dá najít jeho ambivalentní stanovisko k Treadwellovým vizím: „Nesouhlasím s ním a říkám to otevřeně. Ale náš spor je milosrdný – je to, jako kdybych se přel s mými sourozenci. Mám je rád, ale přesto se někdy hádáme.“
Už před čtvrtstoletím v souvislosti s hraným filmem Fitzcarraldo vyjádřil Herzog své přesvědčení, že mezi člověkem a přírodou nemůže existovat trvalá harmonie. Podle jeho názoru jde o harmonii vzájemného překonávání a vyhlazování. Ve snímku Grizzly Man zostřuje tuto antitezi k idealistické přírodní filosofii Timothy Treadwella do následujícího konstatování: „společným jmenovatelem kosmu je chaos, nepřátelství a vražda“. V době, kdy globalizovaný filmový svět celebruje idealizaci světa zvířat nejen rostoucím množstvím animovaných filmů, ale i líbivou humanizující zoologií typu Cesta tučnáků, přichází Grizzly Man jako autentický filmařský korektiv.
Autor je publicista.
Grizzly Man. USA 2005; 103 minut.
Režie a scénář Werner Herzog, kamera Peter Veitlinger, hudba Richard Thompson. Hrají Timothy Treadwell, Carol Dexterová, Val Dexter, Werner Herzog ad.