Lars Henrik Gass je nejmladším ředitelem v historii významného festivalu krátkometrážní tvorby v německém Oberhausenu, jehož dvaapadesátý ročník před čtrnácti dny skončil. O jeho vztahu k filmu, koncepci přehlídky i osobním vkusu leccos prozrazuje následující rozhovor.
Jak jste se dostal k filmu?
Naše rodina pochází z Kaiserslauternu, odkud není daleko k francouzské hranici. Můj otec tam byl filmovým kritikem. Jezdil pravidelně na různé festivaly, a tak ve mně velmi brzy probudil vztah ke kinematografii. Když mi bylo patnáct, založil jsem v Kaiserslauternu filmový klub. Později jsem odešel do Berlína, kde jsem studoval filmovou a divadelní vědu. Po skončení studia jsem pět let o filmu hodně psal; šlo však spíše o zprávy z festivalů než o klasickou kritiku. Pak jsem měl úvazek na Freie Universität v Berlíně a tam jsem dostal nabídku z Oberhausenu.
V té době vám bylo jednatřicet. Kde vzali oberhausenští radní tolik odvahy?
V roce 1996 zažil festival jeden z největších šoků v celé své historii – jeho návštěvnost klesla pod třicet procent. Město se rozhodlo povolat mladíka, který dá festivalu novou tvář. Místní politici byli tehdy hrozně pyšní na Centro, právě dokončený nákupní ráj podle amerického vzoru. Uvažovali o tom přestěhovat tam festival a současně jej takříkajíc komerčně omladit.
Disney v Disneylandu?
Tak nějak. Dal jsem jim hned zpočátku na srozuměnou, že to pro mne nepřichází v úvahu. Že chci vést festival v tradici mých předchůdců a zároveň se pokusím jej výrazně zatraktivnit, dát mu přitažlivější outfit. Byl jsem si jistý, že avantgardní koncept festivalu trpí po pádu berlínské zdi špatnou (sebe)prezentací. Můj koncept spočíval na třech sloupech. Chtěl jsem přehlídku přestěhovat z městské haly, v níž byla na současné poměry nedostatečná kvalita projekcí, do jednoho z městských kin. Dále jsem byl rozhodnut festival nějak otevřít populární kultuře. Ne komerčně, ale tak, aby se pokusil integrovat popkulturu do proudu avantgardního filmu. A konečně, byl jsem si vědom toho, že se musí výrazně zlepšit spolupráce s veřejností a tiskem.
Obsahoval váš původní projekt také obohacení přehlídky o evropskou a německou soutěž hudebních videoklipů?
Na tuto ideu jsme přišli později. S jejich uváděním jsme začali až v roce 1998. V té době už existovala celá řada experimentálních klipů, které kanály MTV a VIVA naprosto ignorovaly. Tehdy se etablovala cena za nejlepší hudební video. Současně jsme se z mezinárodních přehlídek hudebních klipů snažili dostat do Oberhausenu ta díla, která byla odmítnuta různými televizními kanály. Této strategii jsme věrní dodnes.
Jak se ve vašem nitru srovnávají filmy Marguerite Durasové, jíž jste zasvětil doktorskou práci a o níž jste napsal pozoruhodnou knižní studii, s estetikou hudebních klipů?
Pro mne nehraje roli, když je film nebo hudební klip realizovaný s komerčním záměrem. Rozhodující je, zda obsahuje zajímavou myšlenku. Existuje spousta videoklipů, které považuji za mnohem zajímavější než mnohé takzvané umělecké filmy, které jsme na našem festivalu uvedli nebo v budoucnosti budeme uvádět. Neakceptuji výběr postavený na nerespektování určitého žánru. V tomto ohledu nemám vůbec žádné předsudky. To, co mne nejvíce zajímá, bych asi nazval intelektualitou formy. Když je filmová forma intelektuální, pak je mi úplně jedno, jestli jde o hudební video nebo o celovečerní hraný film.
V tomto směru s vámi souhlasím. Jenomže „intelektualita formy“ je pro mne příliš abstraktní pojem. Chtěl bych vědět, na které židli sedíte.
Rád se dívám v podstatě na každý film. Také třeba na hollywoodský mainstream, a to dokonce s velkým potěšením.
Také na zvlášť idiotský mainstream?
Čím blbější, tím zajímavější. Ale bohužel těch úplně blbých filmů, v nichž naivita zažehuje nechtěnou poezii, lze vidět v poslední době čím dál tím míň. Současná hollywoodská produkce je formálně stále rutinnější, a tudíž stále více nudí.
Nakolik se ve vás vůbec slučuje odpovědnost vysoké funkce s osobními sklony k cinefilii?
Musím se přiznat, že práce ředitele festivalu má s mou láskou k filmu jen velmi málo
společného. To si nejvíc uvědomuji, když v televizi vídám staré Felliniho nebo Antonioniho snímky, tedy díla tvůrců, kteří pro mne moc znamenají. Tento druh autorského přístupu k věci dnes už takřka vymřel. V mé hlavě dokonce existuje jakási hranice mezi krátkými filmy, které v Oberhausenu uvádíme, a niterným vztahem k těm autorům, jichž si vážím – raného Bertolucciho nebo Antonioniho v období, kdy točil Povolání: reportér. Ach, to italské kino pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let... A na druhé straně Želimir Žilnik. Jeho debut Raná díla považuji za jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Ale fascinuje mě rovněž francouzský film, třeba poslední snímky Philippa Garrela.
Vraťme se k letošní přehlídce. Jaká je finanční situace festivalu?
Politici se chlubí tím, že jsme nejstarší a největší festival krátkometrážního filmu na světě, ale prakticky pro nás dělají méně než minimum. Tak třeba na oberhausenské radnici probíhá každým rokem diskuse o tom, že bychom měli peníze, které dostáváme od sponzorů, vrátit městu. Pokud by takové rozhodnutí politicky prošlo, mám v kapse jedinou zbraň – rezignovat na funkci ředitele.
Díky přehlídce hudebních klipů se vám podařilo výrazně zvednout návštěvnost festivalu. Počet diváků už překračuje špičkovou návštěvnost revoluční doby konce šedesátých let. Nebudete nucen pod tlakem veřejnosti nebo politiky rozšířit tuto sekci?
Jedná se vlastně jen o dvě projekce ze šedesáti. A tak tomu bude i v budoucnu. Musím ještě jednou zdůraznit, že klipy, které uvádíme, naprosto neodpovídají měřítkům a komerčním kritériím hudebních televizních kanálů. Z mého hlediska jsou obě tato představení trojským koněm pro mladé diváky. Ti, kteří přijdou, často v kině zůstanou a dívají se na následující program. A přesně toho chceme dosáhnout. Chceme vzbudit zájem o experimentální krátký film.
V Oberhausenu bylo počátkem šedesátých let Oberhausenským manifestem pohřbeno německé tatíkovo kino. Festival prožil v šedesátých a sedmdesátých letech uměleckou i politickou kulminaci, měl velký význam pro cenzurované či prokleté filmaře ve východní Evropě a v Latinské Americe. Cítíte se být zavázán této tradici?
Pokud zůstalo něco živého z Oberhausenského manifestu, pak je to stálá snaha zpochybňovat střední proud a všestranně a bez předsudků podporovat regeneraci kreativního filmu. Naším cílem není prezentovat určitou filmovou formu nebo oslavovat uznávané autory. Chceme být platformou nových tvarů a přístupů, platformou takových autorů a kinematografií, které dosud nevešly v obecné povědomí. To samozřejmě nevylučuje, že uděláme přehlídku známému autorovi, když je jeho dílo z nějakého hlediska opět aktuální. Když jsme před několika lety dostali nálepku festival popkultury, udělali jsme politický program nebo etablovali v soutěži jako stálou složku videoart, který byl do té doby prezentován jen v galeriích a muzeích. Pro mne osobně je vůbec nejdůležitější nebýt v souladu s očekáváním publika.