A všechno jako na začátku

Volodine v knize Menší andělé uvádí čtenáře do chmurné skutečnosti nedlouho před koncem světa; jeho katastrofická vize je ale značně poetická. Vytvořil vlastní literární žánr, formu takzvaných narátů, které skládají mozaiku „příběhu“, či spíše záznamu o stavu – světa? Záleží čistě na čtenáři, do jaké míry dokáže Volodinův komplikovaný „svět“ jen vidět, či také chápat, přijímat a možná s ním i souznít. Vstupuje se do něho prostřednictvím eponymů jednotlivých narátů. Volodine je popisuje jako anděly a dokládá, že v jeho pojetí přestává anděl být nabubřelým symbolem; jeho „menší andělé“ jsou bludné, bloudící duše s bohatou minulostí, již si vybavují jen v útržcích, vlastně spíš stíny či šmouhy ze starých fotografií.

Menší andělé se odehrávají v čase-nečase a prostoru-neprostoru. Text na záložce knihy čtenáři osvětlí, že jde o moment, kdy „lidstvo prochází po celosvětové apokalyptické katastrofě poslední fází svého vývoje“. Panují tu absurdní poměry, nic není předvídatelné. Hned zkraje oslní bezbřehá autorova představivost, potěší bohatost poetického, avšak čtivého stylu: v jednoduchosti krása. Po první desítku narátů ale knihou tápeme, postupujeme s tázavým krčením obočí. Co jsou ony naráty? „Poetické sekvence“, „stoprocentně postexotické texty“, „románové momentky“, „okamžiky prózy“, „krátké hudební skladby“, které „zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou“. Volodine je tak mnohoznačně definuje v půlstránkové předmluvě.

Řeč nepovedeného mesiáše
Sedm krát sedm, čtyřicet devět narátů, které knihu tvoří, řídí jistá zákonitost, podle autora ale není tak důležitá jako jejich obsah a zejména nutkavost jejich sdělení, jejich obrazy a… melodie. Párují a zrcadlí se první s posledním, druhý se čtyřicátým osmým atd.

Středobod knihy, narát dvacátý pátý, je nejdelší a přináší úlevné vysvětlení všeho, co čtenář dosud vyzískával z náznaků a útržků. Nese jméno Wulf Ogojn (na jiném místě se dozvíme, o koho jde: „pes, oddané zvíře“), je ale zpovědí Willa Scheidmanna, totiž uceleným vysvětlením o zrození, vzestupu a pádu Willa Scheidmanna. Nezbývá než popsat okolnosti: v jistou chvíli na zeměkouli není už skoro nic. Z města zůstaly jen prázdné ruiny, příroda se zvrtla ve zdevastovanou pustinu. Posledních několik staletí už přežívá jen pár desítek či stovek nesmrtelných stařen. Sídlí v tajze, v domově důchodců Rzivé obilí. Místo je podrobněji popsáno v narátu nazvaném Safira Huliagin, mimochodem poutavém exkursu do světa čichových vjemů. Stařeny mají šamanské schopnosti a jedna z nich, Letizia Scheidmann, se před necelými padesáti lety rozhodla přes zákaz zplodit syna. Mesiáše, spasitele, zachránce světa, revolucionáře: „Chtěly, abych improvizoval v souladu s okolnostmi a prohluboval světovou revoluci, dokud se neobnoví nějaká dynamika.“ A také někoho, kdo jednou bude „bilancovat jejich život“, „vyprávět jim z jejich dlouhého života historky“. Ovšem se vším umem a veškerou péčí stvořený, mezi ostatními ještě „malý, nedospělý anděl“ Will Scheidmann nena­plnil očekávání. Vždyť znovu nastolil kapitalismus! Už v sedmém narátu byl popsán tribunál s nehodným mladíkem. Proces trvá dlouho, odsouzenec uvázaný u kůlu lítostivě přiznává vinu: „Ano, podepsal jsem dekrety, kterými byl znovu nastolen kapitalismus a které umožnily mafiánům znovu ovládnout hospodářství.“ Verdikt zní: smrt zastřelením. Stařeny lící v poloze ležícího střelce a přitom meditují. Trvá to celé měsíce. Jejich první kulky Willa Scheidmanna minou a on získává šanci oddálit vykonání, možná i dosáhnout zrušení rozsudku. Proto povídá své naráty…

Čtenář bez opory
Jednotlivé naráty, jak jsme zmínili, nesou jména; „mluvící“, obsažná jména. Odkazují k mnoha národnostem, a možná i vyznáním. Kombinují se podivně dohromady: Robby Maljutin, Ráchel Carissimi, Gloria Tatko, Sára Kwong, Marina Kubalghaj… Volodine při svévolném výběru svých hrdinů smazává nacionalismus, vzdává hold pestrosti a prosazuje globální pohled na svět. I když ti hrdinové jsou „obyčejní“ andělé. Ovšem žádné z devětačtyřiceti eponym zdaleka neoznačuje přímo vypravěče anebo námět daného útvaru. Všelijak obměňované vyznání vyprávějícího záměrně mate čtenáře, upozorňuje, že hranice narátů jsou pomyslné a proměnné: „Když říkám já, tak na sebe beru totožnost Sorghova Morumnidiana“ (s. 73). S jedinečností, s osobností zkrátka bývá problém: „A ty, řekne najednou prudce. Z nás dvou, který jsi ty?“ (s. 98). Zvlášť složitá je totožnost hlavního „menšího anděla“: v textu Najadža Aghaturan pospáváme v iluzi, že ona je tu iniciátorkou výpovědi, až do chvíle, kdy zvíme: „…a když říkám Will Scheidmann, samozřejmě tím myslím sebe“ (s. 77). Složitější situace nastává později, kdy na scénu přichází utajená Scheidmannova našeptávačka: „Už jsem nevěděla, jestli jsem Will Scheidmann, nebo Maria Clementi, říkala jsem já zcela náhodně“ (s. 159).

Geografickému přiřazení textu tedy jména nepomohou. Je ovšem jasné, že se děj odehrává kdesi v tajze, často se tu objevují mongolská, čínská, sibiřská a burjatská území, zmiňovány jsou jazyky či dialekty, kterými andělé mluví či si na ně ještě pamatují: umějí mongolsky, rusky, korejsky, kazašsky, darchadsky…

Výše popsaný příběh se sice line celou knihou, tvoří její jádro, ale ta nezůstává uzavřena jen pro něj a má i jiné rozměry, další způsoby čtení. Zneklidňuje například prvoplánově naznačovaná situace podivného, nepochopitelného a neuchopitelného světa ve chvíli po jakési blíže neurčené apokalypse. Způsobila ji atomová bomba? Nebo „jen“ nejzazší, dotažená poloha totalitarismu? Volodinova kniha vyšla v originále roku 1999, jistě byla též reflexí pádu SSSR. Mnoho indicií roztroušených v jednotlivých narátech tuto tezi dokazuje. Zároveň se však naznačuje, že nemusí jít o krajní stav. Co třeba jen vzít svět, jak ho vidíme se zavřenými víčky? („Smíte také zavřít oči,“ říká Sára Kong ve Vzdělávacím středisku. A když vysvětlí, že se pak její žáci ocitnou v jejích, jedině jejích snech, je to pro Yasara Dondoga „další z vět, která ho se školou nijak nesmiřovala“ – s. 86.)

Post co?
Volodinova kniha je do kontextu současné francouzské literatury těžko zařaditelná. Jde o svět absurdností blízký Ioneskovým nebo Michauxovým prózám, deziluzí připodobitelný litaniím depresivních románů Michela Houellebecqa nebo ság o mizerné budoucnosti, jak je píše třeba Maurice Dantec. Menší andělé, to je science fiction-pohádka-drama-báseň v próze, avšak na motivy krutě pravdivé, historicky podložené. Hlavní tezí spisovatele Volodina je pesimismus plynoucí z dosavadního běhu světa. Dějiny dvacátého století vidí jako kolotoč nepovedených revolucí, které za sebou nechávají plané sny a zkázu.

Pro Volodina je malý i pojem postmoderní literatura: tím, že píše o světě posthistorickém, a tím, jak o něm píše, totiž způsobem postliterárním (který má ale zároveň představovat jakési novum, chtěné pre-, dokazující, že literatura má další cesty otevřené), staví se Volodine na okraj. Záměrně stojí stranou od komerčně úspěšné literární tvorby i prázdných experimentů, ačkoli bez nich by ani on nebyl ničím. Sám ostatně zavedl pro označení svých děl kategorii postexotismus. Postexotická díla připodobňuje překladové tvorbě: má jít o literaturu v jistém smyslu s domácí kulturou nesourodou, přenesenou sem odkudsi zvenku. Roku 1998 Volodine dokonce vydal knihu Postexotismus v deseti lekcích, lekce jedenáctá, kde svou teo­rii vysvětluje.

Autorka je šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz

Antoine Volodine (1950) vystudoval na univerzitě v Lyonu ruštinu a několik let ji učil. Jako mnozí jeho současníci značně prožíval události ve Francii roku 1968, jejich dozvukya následky chápal trpce. Od svých dvaceti let se snažil prosadit jako spisovatel, nakladatelství však jeho texty odmítala. Začínal publikovat roku 1985 jako autor science-fiction. Až pátý román se mu podařilo vydat ve významném nakladatelství Minuit. Uspěl tu s dalšími třemi tituly; roku 1997 přešel do nakladatelství Gallimard a roku 2000 překvapivě k Seuil. Zde publikoval své dvě poslední knihy Menší andělé a Dondog – obě byly kritikou přijaty pochvalně. Volodine – pseudonym si zvolil po babičce – dnes patří k nejvýznamnějším francouzským autorům.