Souznění duší je možné

Claude Pujade-Renaudová (1932) byla původně tanečnicí, teprve po čtyřicítce se začala věnovat literatuře. Spolu se spisovatelem Danielem Zimmermannem, později svým partnerem, založila dnes již zaniklý časopis Nouvelles Nouvelles, věnovaný povídkové tvorbě, a sedm let byla jeho šéfredaktorkou. První kniha jí vyšla roku 1978, od té doby spisovatelka publikovala deset románů a četné kratší prózy. Za román Macecha (Belle-mère) z roku 1994 ji francouzští gymnazisté odměnili cenou Goncourt des Lycéens.

Námět románu je možné shrnout jako zvláštní příběh obyčejných lidí. I když kniha vyšla roku 1994, klidně mohla vzniknout o půl století dříve – příběh, struktura ani text sám neevokují nic žhavě současného. Spíš jde o návrat do starých kulis, do trochu nemoderního světa, kde například rodinná soudržnost ještě byla samozřejmostí. Děj je ostatně zasazen právě do období před druhou světovou válkou, dobíhá však ještě daleko po ní. Zachycuje dlouhých pět desetiletí, ale natolik poutavě, že čtenář stránkami stejně jako jednotlivými roky příběhu prochází skoro bez reflexe času. Až ke konci té banální, poklidné historie, jež ale nevratně bobtná hutným vnitřním pnutím, si náhle uvědomíme, jak nám postavy před očima zestárly a sešly.

Pnutí – či napětí – vychází spíš z úvah než přímo ze samotného jednání postav, přičemž autorka vnitřní svět svých hrdinů pouze naznačuje a nerozvádí, často víření myšlenek jen nastíní a nechá nedořečené, nevysvětlené. Čtenáře tak mimoděk přiměje k nezvykle silné empatii do duší protagonistů. Napjatá atmosféra však vyvěrá i z textu – Pujade-Renaudová román koncipuje z velké části jako zpověď hrdinky, avšak zpověď takřka deníkovou, důvěrnou, jež obsahuje právě to, co nikdy nebude řečeno nahlas. A jazyk celé té útlé knížky dokonale zachycuje nesložité uvažování, upřímně se propracovávající k jakési buď obecné, anebo aspoň vlastní pravdě. Vypravěčem zprostředkovaný vnitřní monolog hlavní postavy jen místy doplňují citované promluvy vedené s nájemníky domu, s příbuznými, sousedy; nejčastěji stručné, čistě praktické hovory o domácnosti, zahradě, každodenních záležitostech a zřídkakdy třeba o politice. Jen výjimečně „zaslechneme“ slovní výměny obou protagonistů – ti totiž spolu komunikují jen krátce a mnohem častěji spíš pohledy, dobrosrdečným vcítěním do potřeb druhého, dedukováním vycházejícím z jeho chování a dalších náznaků.

Název Macecha odráží paradox, na němž kniha stojí. Eudoxie, žena ve středních letech, vdova a nevlastní matka odrostlého, dávno už osamostatněného syna, jednoho dne odpoví na inzerát vdovce Armanda. „Vdovec, padesát pět let, si přeje klidné dožití s něžnou ženou, dobrou hospodyní, s výhledem svatby a lásky. Činžovní dům na předměstí Paříže, dítě,“ udával text. Vše vychází, jak má, Eudoxie se nastěhuje k Armandovi do domku v Meudonu a jejich vztah bude záhy završen svatbou. Jen v dovětku zmíněné dítě se ukáže být dospělý syn Lucien, o němž všichni říkají, že je přihlouplý, ve vývoji opožděný a slýchá divné hlasy, ke všemu ho prý pojilo nebývale silné pouto s matkou, která se s místními nikdy nesžila. Eudoxie je však obyčejná bodrá žena, na předsudky nedá a s Lucienem se snaží vyjít, i když správně vycítí, že komunikace s ním se musí řídit jinými pravidly, než bývá zvykem.

Pujade-Renaudová od prvních stran rozehrává zajímavý a nepředvídatelný příběh o lidské dobrotě i krutosti, o tom, jak i ty nejsložitější osudové šmodrchance z nadhledu vlastně neznamenají nic, poněvadž důležitější je, jak se člověk k životu staví v jeho každodennosti, jak navazuje a udržuje vztahy, dělá či nedělá si nepřátele, jak všechny obtíže sám prožívá.

Po Armandově smrti zůstávají Eudoxie s Lucienem spolu a vedou klidný, jednoduchý, ale pro ně zcela uspokojující život, narušovaný zvenku četnými problémy formátu často až přerůstajícího jejich chápání, s nimiž se ale po svém, v klidu a trochu zvláštně vypořádávají. Zejména závěrečné stránky knihy, kdy už se příběh naplní a čtenář ztrácí nejistotu ohledně dalších možných peripetií, přinášejí sice smutné, ale důstojné završení obou osudů.

Macecha je kniha, která čtenáře pohltí a zanese do prostředí malého města, do domácnosti, jež mu bude sice připadat lehce podivná, ale možná by se dala nazvat vzorovým modelem, jak myslet o druhých, na druhé a pro druhé. I tak lze dojít štěstí. V kontextu soudobé francouzské prózy je román spisovatelky Claude Pujade-Renaudové úkrokem zcela mimo hlavní proud – postrádá ambici šokovat, nevěnuje se erotice, nevyjadřuje se k současnosti ani k budoucnosti. „Jen“ vypráví zvláštní příběh dvou obyčejných lidí a jejich okolí. Lidí tak obyčejných, až úžasných.

Český překlad vyšel v již tradiční dauphinovské úpravě, snažící se tvrdohlavě překonat náš značně nesmyslný předsudek v upřednostňování tvrdé knižní vazby. Sympaticky úsporný brožovaný svazek s laminovanou obálkou vyzdobenou černobílou fotografií, jak vychází z grafického pojetí ediční řady, tvoří tomuto dílku krásné literatury dostatečně decentní pozadí. Jen sazba je na stránce opět posazena až nezvykle, možná zbytečně vysoko k hornímu okraji, což jistě mylně působí dojmem, že se tu přes štědrý grant šetřilo, jak se dalo. Textu samotnému by sice byla neuškodila pečlivější redakce, třeba však zdůraznit, že nakladatelství – či překladatelům – se podařilo pro českého čtenáře objevit knížku i doma možná zastíněnou mnohými bestsellery, ale o to cennější, neboť dokládá, že současná francouzská literatura umí nabídnout i něco jiného.