Francouzská spisovatelka a dramatička Marie Ndiaye vidí svým postavám hluboko do duše a z té hloubky vytahuje na světlo ledacos nemilého. Její kniha Čarodějnice (La sorcière, 1996) začíná scénou, během níž hlavní hrdinka Lucie zasvěcuje své dvě dospívající dcery do tajů zvláštního nadání, jež se v jejich rodině vždy dědilo po přeslici. Zvláštní vyučovací hodina se odehrává ve sklepních prostorách rodinného domku. Matka a obě žákyně vyhlížejí, kdy se otec vrátí z práce. Idylická kulisa se ale bortí s každým dalším slovem textu.
Rodinná deziluze
Lucie vidí vše kolem sebe velmi realisticky: odrůstající dcery, které jsou jednou nohou mimo domov, nespokojeného manžela, sebestřednou sousedku… Navíc Lucie čaruje jen mizerně, a aniž by si to přiznala, zůstává mezi všemi a na všechno sama. I čáry jsou pro její – jak až posléze nahlédneme – v podstatě zpackaný život bohužel takřka zbytečné, ba marné. Lucie jasnozřivě vhlíží leda do tristních scének, jichž se klidně mohla ušetřit. Marie Ndiaye tento paradox pečlivě rozehrává a graduje až po finální scénku v policejní cele…
Čarodějem či čarodějnicí je v téhle knize vlastně každý. Se svým okolím totiž čarují i zdánliví „nečarodějové“, a často až neuvěřitelně. Lucie se trochu beznadějně veze v situacích, do nichž ji uvrhuje bezohlednost a sebestřednost druhých. Protože ti druzí dokážou kolem sebe vykouzlit neprostupnou auru, jež počítá s obětinami z nejbližšího okolí.
Ačkoli knihy Marie Ndiaye místy působí až krutě, všechno v nich stojí na reálných základech. A těmi jsou většinou zcela banální příběhy obyčejných lidí, nijak nevybočujících z daných mantinelů společnosti. Přitom se však jejich osudy najednou vyjeví jako zcela vykolejené a jejich sociální role a postavení naprosto marginální.
Nejsilnějším faktorem v románech Marie Ndiaye je způsob, jak tyto nijak nezkreslené příběhy autorka dále využívá. Její postavy bojují po svém, v rámci svých představ a možností. Tuší, že něco není úplně v pořádku a že by měly jednat, ale tápou bez schopnosti cokoli s tím udělat. Nechávají se spíše unášet životem, berou jeho peripetie jako daný stav, na nějž je jednoduše třeba se adaptovat. Nehořekují, a když, tak spíš jen potichu a skromně. Pouštějí se do nových aktivit s matnou vidinou změny, snad naděje, většinou si však ani nepřipouštějí možnost volby. Jsou to obdivuhodné, a přitom politováníhodné bytosti, které svět semele, ať dělají, co dělají. Protože i tak to prostě chodí.
Surové příběhy z obyčejného světa
Příběh románu Čarodějnice vychází za hranice obecně dané skutečnosti a přelévá se do krajin snů, iluzí, mnohdy i přeludů. Kde ale mají tyto světy vlastně hranice? Tam, kde se z dcer stávají černé vrány a z otce hlemýžď? Anebo už mnohem dříve, třeba když nevěřícně nahlížíme do nové domácnosti Luciina manžela, kroutíme hlavou nad novým vztahem její matky či neuvěřitelným odstupem otce? Když mlčky zíráme na hulvátství bývalé sousedky Isabely a její podivnou proměnu?
Vypravěč u Marie Ndiaye nemívá nadhled ani odstup, je vždy přímo součástí popisovaného děje, a proto bude i čtenář do celé záležitosti skutečně vtažen, až se mu někdy bude zdát, že by měl něco udělat, nějak se aktivně vymezit. V tomto rysu díla Marie Ndiaye lze najít velice povrchní spřízněnost s autorkou několika bestsellerů Amélií Nothombovou, která dokáže čtenáře osedlat podobným způsobem. Nicméně Ndiaye jde mnohem dál, její postavy jsou méně schematické, přirozenější a věrohodnější.
Marie Ndiaye svými trochu surovými příběhy z obyčejného světa šťárá v tmavých studnicích našeho svědomí. Můžeme přemýšlet, do jaké míry se v jejích postavách najdeme přímo, nakolik se v nich odrážejí obecné postoje dnešní společnosti či depresivní rozměr jednotlivých lidských osudů. Podobně ale nutí k zamyšlení nad často striktními hranicemi mezi tím, co ještě vnímáme jako možné, přijatelné a běžné, a co už odsouváme za ploty s nálepkou „divný“, „nenormální“. Například výše uvedená zmínka o zpackaném Luciině životě je čistě naše interpretace každé obdobné situace – spisovatelka nic takového nenaznačuje, jen skládá příslušná fakta. Je opravdu matka bez dětí, bez manžela a bez peněz nutně ztracenou osobností?
Autorka je šéfredaktorka serveru iliteratura.cz.
Marie Ndiaye. Čarodějnice. Přeložila Ivana Tomková. Argo, Praha 2007, 106 stran.