Čtvrtníček, Lábus a lidská existence

…od zahájení prodeje, to je skutečně slušný výkon. A navíc nejde o nosič zvukový, ale o multimediální DVD. Jako skutečně překvapující pak působí zpráva, že se víceméně jedná o pouhopouhý záznam divadelního představení. Pro úplnost je ještě nutno dodat, že disk s podtitulem Tak mi ho teda vyndej se prodával 16. 12. 2005 společně s deníkem Sport a jmenuje se Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Průnik vulgarismů do veřejného prostoru je ke zděšení všech jazykových puristů asi nezadržitelný, v českých, na stole. Asi jde o výsledek sociologických a marketingových průzkumů, navíc potvrzený daňovými poplatníky opakovaně při volbách. Na tento trend už reagovali i nejkonzervativnější z konzervativních, jako je například polostátní, lidovci spravovaný kolos Sazka. Ve své reklamní kampani Větší než obvykle konečně ukazuje necenzurovanou verzi Michelangelova biblického krále Davida s přirozením opravdu trošku neobvyklým, z výchovných důvodů pravděpodobně vysílanou ve všech možných i nemožných časech. Tentýž podnik se přihlásil i ke státní podpoře porodnictví pod heslem „Souložte v prosinci, ať se Vaše dítě narodí příští září, 100 litrů za to stojí!“. A asi se není co divit, když premiér soptí o novoročním poledni z ještě veřejnoprávní obrazovky o politické kultůře, jeho ministr kultury říká, že jeho slova sedí jako prdel na hrnec, a nacionalista, který tvrdí, že chce takové „burany“ po volbách kultivovaně vystřídat, se definuje jako „chlap s gulama“ a zásadní ústavní úpravě říká trendy-pojmem „shit“ (rozuměj asi „lejno“).

Pro jazykovědce to však nemůže být věc překvapivá. Jak vám kdejaká učitelka češtiny opraví v proklínaném větném rozboru, oslovení „vole“ už dávno ztratilo slovnědruhové zařazení mezi hanlivými podstatnými jmény a stalo se pouhopouhou částicí s komunikativní funkcí. Není se tedy co divit, když tento trend pronikne i na prkna, jež znamenají svět. Pravda, stalo se tak navzdory všem intelektuálním znalcům coolness dramatiky, kteří tvrdili, že tato pseudo­experimentální zvrhlá vlna byla jen zneužitím nikým neřízených veřejnoprávních divadel, ale přesto se první skutečný coolness neurodil v pracovně Sarah Caneové či Marka Ravenhilla, ale zpracoval jej dosud poněkud opomíjený dramatik jménem Petr Čtvrtníček.

Snad není náhodou, že se tak poprvé stalo na prknech divadla, kde začínal Václav Havel či Jiří Suchý, a je rozhodně symptomatické, že se tak stalo mimo dramaturgický plán a státní subvence v soukromé produkci. A navzdory všem producentům muzikálových produkcí se zde předvádí kromě nejlepších českých komiků současnosti (Lábus), minulosti (ano, alespoň re-produkovaně je zapojen i Luděk Sobota) a budoucnosti (Pepa Polášek) i živý symfonický orchestr a pěvci bez playbacku.

Představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? vzniklo na základě montáže textů vycházejících na pokračování, nikoliv však v nějakém experimentálním literárním časopise, ale v masovém deníku Sport. Tam se tento skutečně kvalitní materiál dostal jako údajný přepis policejních odposlechů údajně zkorumpovaných fotbalových funkcionářů, literárně označených jako manažer Viktorie Žižkov Ivánek Horník a předseda komise rozhodčích Milánek Brabec. Podle policie se odposlechy na veřejnost dostat nemohly, podobnost s reálnými funkcionáři a reálnými telefonáty je však jistě jen mystifikací, neboť za úplatky se k soudu ani jeden z předobrazů literárních postav nedostal. A na kulise zmiňovaný sportovní ředitel Sparty Pelta odstoupil z funkce jen nešťastně tak, že se toto odstoupení stalo tématem dne pro zpravodajství Sportu zrovna 16. 12.

V tomto textu se však nebudeme věnovat divadelní verzi, ale DVD nosiči se záznamem představení ze dne 30. 10. v divadélku ve Slaném. Čtvrtníčkovi se podařilo jít skutečně po smyslu. České absurdní divadlo už není jen Smoček a Havel, ale také a především metaforik pracující metodou montáže Petr Čtvrtníček. Oněch 283 vulgarismů za 22 minut je jen nutný základ pro ty, „kteří se nebojí poe­zie jako redukční diety“ a nekladou „důraz na obsah talíře“.

V úvodní projekci o výlovu kapříků pro vánoční talíře se brodí rybáři hlubokým bahnem. A fotbalový funkcionář je taky jen takovým nosičem ryb a vody. Ve fotbale jsou důležité body, estetický prožitek je bohužel třeba dát stranou. Ale Lábus a Čtvrtníček nevidí ve fotbale jen lidovou zábavu, kultůru či nějaké intelektualizující umění. Fotbalový byznys je jen metaforou pro člověka v existenciální krizi. Odpověď na otázku „Tak jaká?“, vyjádřená slovy „Ty vole, ani se neptej, to je v prdeli, je konec, vole, Titanic se potápí, bárka se potápí, já už nemůžu, jestli mi rozumíš…“, je jen dokonalým dotažením godotovského čekání a prázdnoty lidské existence konce hry. A ono u Becketta jen naznačené „Opravdu přijde?“ zde zazní s akcentem na smysl: „Dycky jsem si myslel, že jsou věci, který jsou důležitý. Ale teď vim, že jsou i jiný věci, který jsou důležitý – a to je podstatný.“ A ať se na mě bratři Havlové se svým ptydepem nezlobí, ale já se nemohu zbavit dojmu, že teprve dílko obsahující gnómata „Já jsem mluvil s ním jenom po telefoně a tak že jsem nevim a říkám mně to nevadilo stejně bych musel dát do toho.“ či „– Hele, mně volal ten, Pelta… – Ti volal Pelta, jo? – No. – Čůrák, a co ti chtěl? – Nic… – Nic, jo? – Nó. – A cos mu na to řek, ty vole? – No, nic. – Tos mu řek dobře, ty vole!“ postihuje komplexní komunikační a existenciální nejistotu pracovní mašinerií vysávaných senzitivních, obyčejných lidí. A situaci, že uplácený neví, která strana ho vlastně uplácí, prostě nelze rozumět jinak než jako věčnému faustovskému sváru dobra a zla, těžkosti vnitřní svobody rozhodování lidského ducha, snahy dobrat se metafyzické podstaty existence a ceny opravdových upřímných lidských vazeb. A můžeme být jenom rádi, že přátelství Ivánka a Milánka takovou zkoušku ustojí, překonává ona biedermeierovská klišé a od banální všednodenní situace odpovídá na základní lidské otázky: kdo jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Může to znít od mediální mrdky banálně, ale skutečně jsem přesvědčen, že musíme jít tomu štěstíčku naproti.

Autor je divadelní vědec.