Festival jediného diváka

Na počátku bylo slovo. Poté bylo stvořeno umění, které mezi smrtelníky šíří dar krásy beze slov. Mezitím ďábel nezahálel a stvořil marketing. Umělci opustili hudbu, slova, krásu i marketing, a tak se zrodil sound art, umění zvuku.

Na konci září se čeští umělci této roztodivné disciplíny rozhodli uspořádat festival Meziuchy/Betweentheears, navazující na původně francouzský „sluchátkový festival“ Placard. Ten v roce 1999 založil pařížský hudebník Erik Minkkinen a od té doby se jeho odnože úspěšně šíří světem – první český Placard proběhl minulý rok v Komunikačním prostoru Školská 28. Letos se čeští soundartisté Miloš Vojtěchovský a Michal Kindernay rozhodli pro samostatnou akci, byť na stejném místě a se stejným konceptem. Pokud jde o dramaturgii, můžeme říct, že to byl tah, který se vyplatil. Program neměl slabé místo, a jakkoli si experiment s sebou nese riziko, že se nemusí podařit, žádná slabá skladba se v produkci více než tří desítek účinkujících neobjevila. Sluchátkový festival, který byl živě přenášen internetovým rádiem Lada (­­radiolada.net), uvedl osmihodinové poslechové pásmo hudebních a zvukových kompozic, improvizace a terénních nahrávek – těžištěm byl tedy sound art.

Co je to sound art, asi tuší každý posluchač Českého rozhlasu 3, kde již patnáct let každý týden o půlnoci z pátku na sobotu běží pořad Radiocustica. My ostatní se spokojme s tím, že sound art vrací do artificiální hudby konkrétní reálné zvuky a spolu s nimi i kompozice analogické k hudebním skladbám. Kromě abstraktní hudební řeči je však sound art schopný také plnohodnotně vyprávět příběh. Jeho oblastí je přitom vše, co přináší sluch. Sluchátkový poslech pak neumožňuje jen kvalitní poslech skladeb. Možnost sdílené izolace není pouze marginálním oživením hudební scény. Odděluje sféru smyslového vnímání od denního zvukového smogu, který se už dokonce stal nedílnou součástí prakticky všech hudebních produkcí.

Příběh kohokoli z nás

Program samotný je možno rozdělit do tří kategorií. První z nich představují kompozice složené z reálných zvuků a sestříhané po vzoru hudební skladby, případně ještě doplněné o hudební intervenci. Takové nahrávky byly pořízeny v městském či velkoměstském prostředí, během přípravy čaje v údolí Nilu, v sanfranciském včelím úlu nebo v australském pralese. Podobné očekávatelné, ale zvukově velmi propracované skladby si připravili Stanislav Abrahám, Michal Kindernay nebo Michael Delia. Šlo o řemeslně dobře odvedenou práci, která by v pořadech typu Radiocustica byla ozdobou programu. Opačný přístup nabídla živá vystoupení v Česku usazených cizinců Kena Ganfielda, Jorge Boehringera nebo mexické studentky Laury Luny Castilllo. Nic naplat, živá produkce je na festivalu vždy vděčná.

Za vrchol programu však považuji okamžiky vítězství sound artu nad tradičními formami, kdy byl prostřednictvím nahraných zvuků vyprávěn příběh a posluchači byli vtaženi přímo do děje. Z těch šesti či sedmi skladeb s podobnou energií bych zmínil dvě. Jednak dílo v Irsku usazeného Čecha jménem Slavek Kwi. Jeho kompozice Dentalistening Day spočívala v editaci celodenního zvukového záznamu v ordinaci dublinského zubaře, aniž by ovšem sklouzla k poloze žertovné hříčky. Zvuky vrtaček byly zeslabovány a zesilovány jako hudební nástroje v orchestru. Všichni návštěvníci ordinace splynuli ve zvukový materiál. A přesto se odehrával silný, a paradoxně i lyrický příběh kohokoli z nás.

Druhou skladbou hodnou pozornosti byla nahrávka v Praze usazeného amerického soundartisty Petera Cusacka, nazvaná Aral Sea Thunder Storm. K malé kazašské vesnici Tastubek u břehu vysychajícího Aralského moře se blíží bouřka. Slyšíme staré sovětské motorky, poletující plastové láhve či štěkajícího psa. To nám říká slovní popis autora. Ale tak jako nejsou zapotřebí galerijní popisky k obrazu starého mistra, dobrá zvuková skladba se obejde bez návodu. Nahrávka obsahuje vše a mluví sama za sebe. Žádný slovní popis nemůže zachytit současně více hlasů než jeden, sound art jde naopak cestou polyfonie.

Chorál a kuňky

Termín konání, 28. září, pravděpodobně pořadatelé nezvolili náhodně. Bratrovrah Boleslav podle Křišťana i Dalimila nebohému Václavovi před vraždou vlastní rukou usekl ucho. Jejich sestra, blahoslavená Přibyslava, tři roky po tomto dni ono ucho našla na místě vraždy zapadlé u vrat chrámu Páně. Po přiložení k hlavě nebožtíka ucho přirostlo a tím zemský patron vykonal první zázrak. Ať už si byli pořadatelé počátku svatováclavské legendy vědomi nebo ne, návštěvníci festivalu si na konec úvodního bloku vyslechli solidní verzi Svatováclavského chorálu.

Z doplňkového programu, tedy skladeb, které nebyly stvořeny v rámci čistě sound­artových aktivit, je třeba jmenovat uvedení mimořádného projektu Víta Zavadila ­Kuňky. Jejich autor, který pod pseudonymem Arnold Nowicki publikoval poezii i beletrii, se od osmdesátých let věnuje terénnímu nahrávání a na základě jeho nahrávek vytvářela automatické kresby výtvarnice Olga Karlíková.

Ale zpět k projektu Kuňky. Třicet let souvislého nahrávání této žáby pomocí kvalitní techniky přineslo výjimečné výsledky. Stereofonní mnohovrstevnatý zvuk vede posluchače do plastické polyfonní krajiny. Ta je ztemnělá, ale přesto nebývale živá. Zavadil jako by navazoval na skladby Oliviera Messiaena inspirované hlasy ptáků. Rovněž abstraktní grafické žabí pasáže z Beckettova románu Tso (1945, česky 2002) nevyhnutelně přicházejí na mysl. Tam se hrdina po skončení své meditace nad kastrolovitostí kastrolu zaposlouchá do kvákání žab. A po celé tři strany pak čtenář čeká, kdy konečně opět ve stejnou dobu zazní stejné varianty kvákání. Zavadil tuto potřebu „sémantické útěchy“ řeší tím nejjednodušším způsobem. Ukazuje prosté kouzlo božské proměny kakofonie v harmonii. Díky mimořádně šťastně zvolené metodě a vynikajícímu technickému zpracování mu v tomto případě úmysl spáchat symbol nemůže nikdo dokázat.

Kdo má uši, slyš

Hudební publicista Pavel Klusák v souvislosti s programem ve Školské 28 před více než rokem napsal: „Vozíme špičkový světový sound art a nikomu o tom neřekneme.“ Opravdu, čím mimořádnější byl program, tím horší byla návštěvnost. Takřka po tři hodiny se festival odehrával pouze pro ostatní účinkující a jediným svědkem byl dle sdělení pořadatele autor tohoto textu. Zanechme pocit exkluzivity jiným akcím a přiznejme si, že zde opravdu možná není větší posluchačská základna. Už jsem ve svém životě zažil divadelní představení pro jediného diváka i koncerty, kde byla převaha na pódiu. Ale zúčastnit se festivalu, na němž vystupuje několik desítek umělců a vy jste většinu doby jediným divákem, je opravdu jiný druh zážitku. Každý z účinkujících, kteří své nasazení bez ohledu na publikum přenášeli do abstraktní řeči zvuku, jako by jednoduchým a srozumitelným způsobem připomínal ona slova z Apokalypsy sv. Jana: „Kdo má uši, slyš!“

Autor je člen občanského sdružení Skutečnost.