Střední Evropa je stejně jako každý geografický prostor „myšlenkovou konstrukcí“, která v průběhu času prošla dosti drastickými proměnami. Germánská Mitteleuropa, „malé slovanské země“ v sanitárním kordonu, v době sovětské okupace „země Východu“, v současné bruselské technokratické hantýrce PECO („Pays d´Europe centrale et orientale“, „země střední a východní Evropy“): sešla se tu pěkně tvrdá konkurence.
V průběhu několika desetiletí jsme byli svědky objevování pojmu „střední Evropa“, ale i jeho relativního opomíjení. Pro poválečné dějepisectví představovalo dílo Friedricha Naumanna Mitteleuropa (1915) program germánského ekonomického kolonialismu, jehož krajním vyústěním měla být politická agresivita nacismu. Toto krajně negativistické vidění postupně v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let v obecném povědomí Západu vyvážila rehabilitace všeho cenného, co střední Evropa dala světu během historického období před nástupem totalitarismů. Pojem střední Evropa zažil regeneraci a vzestup díky tomu, že mu byl přiznán silný ideologický obsah. Střední Evropa se jevila jako zásadní, kruciální prostor evropských dějin a jako oběť velmocenské konfrontace. Řada vážných děl – od esejů Claudia Magrise po studie Jacquesa le Ridera – i módních výkladů znovu objevovala „svět včerejška“, svět vídeňské moderny (a vedle ní i moderny pražské, budapešťské atd.). Byla velebena Vídeň přelomu 19. a 20. století, tj. Vídeň před nástupem nacismu, v níž „otevřená“ německá středoevropská kultura vytvářela prostor pro pluralitu, zejména pro židovské intelektuály a spisovatele. Disidentské myšlení spojovalo rehabilitaci střední Evropy s bojem proti sovětskému totalitarismu. Na Západě úspěšní spisovatelé jako Milan Kundera nebo Czesław Miłosz odmítali tehdy užívané pojmy „země Východu“ nebo „východní Evropa“ a připomínali, že střední Evropa od konce 19. století považovala za otázku cti obhajobu lidského individua před veřejným zájmem: 20. století bylo „stoletím Franze Kafky“.
Tak jak se dějiny po roce 1989 a po pádu železné opony odideologizovaly, zájem o střední Evropu u „široké veřejnosti“ logicky postupně klesal (s výjimkou intelektuální komunity a občanské společnosti). Je pravda, že rozdílnost politických zájmů jednotlivých zemí v této oblasti, praktická nemožnost zakládajících zemí visegrádského troj- a později čtyřúhelníku stmelit vlastní iniciativy v jasně čitelnou linii a v neposlední řadě tlak na vytvoření Evropské unie přispěly k jejímu geopolitickému zmizení. Příznakem této ztráty důvěry je návrat k terminologickému konkursu na označení regionu: zatímco v Rakousku se objevil pojem „Zentraleuropa“, což je neutrální označení Rakouska a jeho bezprostředních sousedů, můžeme pozorovat, jak se vedle „Evropy (pro)střední“ (Zwischeneuropa) prosazuje ještě jiný výraz – „Evropa středovýchodní“ (Ostmitteleuropa, Europa środkowo-wschodnia), což má dost nepříjemné důsledky. Zcela se zde vytratily zejména odkazy na svět Habsburků a především na německou dimenzi, která je přitom zásadní jak z geografického (součást střední Evropy přece tvoří Rakousko a podstatná část Německa), tak z historického hlediska: německá kultura a jazyk vytvořily v zóně jako celku kulturní „kód“ pro Bildung (vzdělávání), která je nedomyslitelnou součástí měšťanské kultury.
Daleko od středu: kultura rozmezí uvnitř středoevropské zkušenosti
Nicméně i přes tuto zjevnou devalvaci neztratilo slovní spojení „střední Evropa“ své opodstatnění, neboť označuje antropologickou, kulturní a zcela jednoduše existenciální skutečnost, již představuje složitý prostor „mezi Německem a Ruskem“, prostor s kolísajícími hranicemi, který je třeba neustále nově definovat s ohledem na různé epochy a právě zkoumanou tematiku.
To je také důvod, pro který je pojem „areální zkoumání“ užitečný k označení typu skutečností, s nimiž jsou historikové a historikové kultury konfrontováni ve chvíli, kdy se začnou zabývat střední Evropou. Výraz „areální zkoumání“ zřetelně naznačuje odmítnutí národních a/nebo státních hranic, a rovněž tak odmítnutí domnělých „hranic jazykových“ coby absolutního kritéria při definování jednotlivců, společenství a kultur – ve prospěch komplexnějšího a jemnějšího přístupu při rozboru skutečností, které překračují existující hranice a vynucují si jako rámec proměnlivou geometrii. Jedním z nejpovzbudivějších paradoxů areálních studií je fakt, že se pohybují ve dvojím prostoru, uvnitř i vně škály různých národů i zemí. Zahrnují oblasti širší (jako střední Evropa), ale zároveň se také zajímají o konkrétní záležitosti a přínosy místních a lokálních dějin. Proto se jim také podařilo zevnitř postihnout epistemologické proměny, obecně platné v průběhu několika posledních desetiletí, jež však ve střední Evropě provázely teprve všeobecné zpřístupnění poznání po roce 1989. To také plně odhaluje jejich politický a sociální význam: obnovený důraz na hodnotu ústního podání dějin, na místní dějiny a na kategorie z roviny existenciální zkušenosti – individuální a rodinnou paměť, Heimat („region“, „mała ojczyzna“), „kulturní a historickou krajinu“, a dokonce na „krajinu činnosti, smyslu a zkušenosti“ („landscapes of actions, of meaning and od experience“ (srv. Beatrice Ploch and Heinz Schilling, Region als Handlungslandschaft: Überlokale Orientierung als dispositiv und kulturelle Praxis – Hessen als Beispiel, in: Rolf Lindner [dir.], Die Wiederkehr des Regionalen: Über neuen Formen kultureller Identität, Frankfurt, 1994), které mají pouze pohyblivé vazby se správními nebo historickými hranicemi (viz Celia Applegate, A Europe of Regions: Reflection on the Historiography of Subnational Places in Modern Times, Americal Historical Review 104).
Z obrovské vlny zájmu mohly rovněž těžit ještě specifičtější studie věnované hraničním územím (borderland studies). Historické regiony jako Alsasko, Slezsko, Mazursko, Polesie, Halič, Bukovina, Vojvodina, Banát, Sudety, Transylvánie atd., s nimiž se ve 20. století zacházelo velice nešťastně a které změna hranic rozdělila často do několika odlišných celků, odhalují jedinou a jedinečnou minulost, jež má zároveň fundamentální význam pro pochopení společných dějin. Neboť všechny byly poznamenány nesamozřejmostí, jež je vlastní hranici a faktické multikulturalitě, a to i tehdy, jsou-li zjevně velice dobře rozlišitelné svým rázem a zejména svými dějinami – v závislosti na údělu, který byl vyhrazen odlišným menšinovým komunitám.
Češi zažili téměř archeologické objevování „zmizelých Sudet“. Nedávná „marketingová“ kulturní kampaň kolem Adalberta Stiftera, autora symbolizujícího Český les (Böhmerwald), měla za cíl vysvětlit, že jeho dílo nepatří jednomu národu, ale že jednoduše vyrostlo z jedné půdy. A tak je tomu ve střední Evropě všude. Kulturní hodnoty vzniklé na pomezí a rozhraní se zde stávají předmětem podobné exhumace, a posláním výzkumu je v současné době provádět srovnávací a typologickou analýzu těchto nových znovu přivlastňování lidí a hodnot a vysvětlovat veřejnému mínění, jaká je podstata společně sdíleného vkladu. Zcela obnovený obor Osteuropaforschung (Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas v Lipsku, Academia baltica v Lübecku, Herder-Institut Marburg/Lahn, Institut für den Donauraum und Mitteleuropa ve Vídni atd.) a Heimattourismus zažívají v Německu a Rakousku rozkvět. Na západní Ukrajině někteří intelektuálové, jako vydavatel časopisu „Ji“ Taras Vozniak, nebo spisovatelé, jako Jurij Andruchovyč, objevují minulost východní Haliče, která kdysi patřila k Rakousku, později příslušela k Polsku a nakonec se stala přívěskem Sovětského svazu, v němž dávají lišky dobrou noc. (Z rakouského Lemberku a polského Lwowa se stal sovětský Lvov, z něhož je nyní v nezávislé Ukrajině znovu Lviv.) V Polsku je mimořádný zájem o multietnickou minulost Republiky (Rzecz pospolité) nebo o meziválečné Polsko: mladé generace se přes mlčení svých rodičů dozvídají, že města měla dvě jména: Gdaňsk a Danzig. Wrócław a Breslau, Poznaň a Posen...
Je příznačné, že akademické zkoumání všude doprovázejí nebo dokonce předhánějí iniciativy v podobě sdružení, jejichž dynamika je umocňována internetem. Jsou dílem zainteresované části občanské společnosti: jako jeden příznačný příklad za mnohé můžeme zmínit kulturní společenství Pogranicze v městečku Sejny v severním Polsku u polsko-litevských hranic (donedávna vydávalo
revue-sborník „Krasnogruda“, zaměřený právě na středoevropské národy a jejich kulturu – pozn. překl.). Podle Roberta Traby ze sousedního sdružení Borussia (staré označení pro Prusko), který se věnuje podobné činnosti v regionech Varminsko (Warmie) a Mazursko, v okolí Olštýnu (Allenstein) a Kaliningradu (Königsberg, Královec), je „kognitivním záměrem (..) vytříbit a prohloubit poznání fenoménů interakce a poréznosti (vzájemného pronikání) kultur v heterogenních regionech pomezí a přemýšlet o přínosech a tragédiích společně sdílených dějin“ (Robert Traba, Pogranicze polsko-niemieckie w perspektywie nowych badań nad narodem i nacjonalizmem: Skic do projektu badawczego, in: Pogranicze polsko-niemieckie: przeszlość, terażniejszość, przyszlość, dir. Edward Wlodarczyk, Szczecin, Uniwersytet Szczeciński, 2001, s. 61–77).
Tyto nové objevy mají mnohonásobný význam, neboť v dotyčných zemích uspokojují hledání identity, které přinejmenším již
po celou jednu generaci vede k objevování plurality počátků. Tyto objevy jsou rovněž schopny urychlit a stimulovat diskusi, která by se měla otevřít v celé Evropě, diskusi o otázce identity obecně a o složité a obtížné artikulaci vztahů mezi příslušností ke státu, k určité zemi, a příslušností k určité regionální sféře – a možná i o uznání plurality různých filiací a příslušností. Nezávisle na politicko-sociální debatě představují pomezí také depozitáře kulturní identity, které se vyplatí podrobně zkoumat: „daleko od centra“, kde se utvářel národní stát, směšovaly v sobě živelným způsobem více kultur a více vlivů mnoha vzdálených Říší. Těmto periferním oblastem se často připisuje až mytický význam: otevřené oblasti, vnímané často jako pacifická, idylická, utopická místa. Pomezí ve střední Evropě byla rovněž prostorem geopolitických zvratů a stala se proti své vůli divadlem války a destrukce. Pomezí, která jsou ze své
podstaty prostory směšování a křížení, se navíc jeví současně jako hlavní součást „středoevropské fenomenologie“ i jako nevinný předpokoj postmoderny. Rozbor kulturní specifičnosti střední Evropy vykazuje svoji mimořádnou cenu právě v tomto: konkrétní analýza „mýtů pomezí“ ukazuje, do jaké míry nás zkoumání hraničních oblastí, objevování lokálního a zároveň transnacionálního prostoru neomezované pouze na rovinu lokálních nebo provinčních zájmů, zpravuje o našem světě a o době, ve které žijeme.
Delphine Bechtelová učí německou literaturu a jidiš a Xavier Galmiche českou literaturu na Univerzitě Paris-IV Sorbonne.
Přeložil Josef Mlejnek.